Minulej rok jsme byli s dědou ve Vysokých Tatrách. Letos se děcka hlásila, že půjdou s náma.
„Nejste vytrénovaní na skály. Co byste tam dělali?“
„Jdeme trénovat“. Pět holek 6, 6, 8, 8, 13 a jeden kluk 15 let, babička jako vedoucí.
„Ty cácorky nic nedaj, pojedu jenom já.“
„Nesekýruj se Honzíku, vždyť uvidíš, co dáme.“
„Horolezci ,horolezkyně, horolezčata...,“ spustili bojovou píseň.
„A svou rodnou vísku dudláj dá,“ pobrukoval Honza.
První řetízky dali šupem. Prudké stoupání jim nevadilo. Pak to už pro nás fakt nebylo. Skála byla strmá, stupaje příliš daleko od sebe. To nedosáhnou nožkama.
„Dáme svačinu.“
Ke skále přišli horolezci, vytáhli lano, karabinky na jistění. Pozorovala jsem je a dumala, jak děckám vysvětlím, že se musíme vrátit.
„Já su už tady nahoře. Ahoj.“ Nejmladší vnučka stála na vrchu skály.
„Stůj, ani se nehni,“ řvala jsem na ni. „Jak si se tam dostala?“
„Jsem trénovaná,“ spokojeně se křenila.
Polilo mně. „Jak slezeš dolů?“
„Nevím, to sem ještě netrénovala.“
„Jdu za ní,“ Honza najednou zmizel. „Mám ji!“, stáli spolu na skále.
Musim za nimi, ale jak? Kdysi sem něco lezla, ale to už je dávno.
Horolezci mi začali radit, jak mám dát nohu, kde se nejlíp chytnout, můžou mně taky jistit, to dám...
„Babi, ahoj,“ na skále byly všechny děcka. „Vezmeš nás do Tater?!“
„Do prčic vás vezmu! Jak tam vylezli?“
„Paní, co kdybyste to zkusila po chodníku!“ Vedle mně stál starší pán a pobaveně se usmíval.
„Tady je to pro běžný turisty, cesta jde na skálu zezadu, po žlutý značce. Chodník není v těch křovinách moc vidět.“
