Sestra našeho dědečka se narodila roku 1893 v Praze. Bohatí jsme nikdy nebyli, a tak si Anička našla zaměstnání, což u mladých dívek na počátku dvacátého století zas tak obvyklé nebylo. Pracovala jako pokladní v kase lanové dráhy na Petřín. A prý na to byla setsakramentsky pyšná. Jenže, když v roce 1914 přišla světová válka, lanovku zavřeli. No a v té době taky zemřel pradědeček Augustin, Aniččin tatínek. Takže rána za ranou...
Anna měla tři bratry. Josefa a Františka - našeho dědečka. Oba byli pražští drožkáři. Nejstarší byl Alois, kterému říkala Luis. Všichni ji měli moc rádi a celý život na ni pak s láskou vzpominali. Anna totiž zemřela velice mladá a její deník se potom v rodině předával jako relikvie.
Teď mám tenhle deníček já. Je to povětšinou smutné romantické čtení poznamenané nešťastnou láskou k podnájemníkovi, který byl zasnouben jinde. Přesto ale dával naději, zmetek jeden....
Určitě vím, že jsem po tetě Aničce něco zdědila. Nedůslednost v psaní každodenních memoárů. Co já jen v rozpuku mládí rozepsala deníků, které upadly v zapomnění! Anna sice psala víc, ale s velkými časovými pauzami. Často zmiňuje své bratry (Josef a Luis byli na frontě), každodenní starosti s hledáním zaměstnání a smutné návštěvy u tatínkova hrobu. Nebo jak nového srbského podnájemníka začala učit česky a on ji zase srbsky. A taky je patrné, že velké události ji vždycky zasáhly a ona je prožívala se vším všudy. Byla velká vlastenka a hlavně toužila "... aby ta hrozná válka už skončila..."
Aniččin deník je ke konci špatně čitelný. Buď začala používat jiný inkoust, který rychleji vybledl, nebo ztrácela sílu. Nakazila se totiž ke konci války otevřenou tuberkulózou. Je smutné číst větu "...dnes jsem zase hodně kašlala, ale dá-li Bůh, bude lépe ..."
Anna koncem roku 1919. Stará rodinná fotografie v originálním rámečku.
Přesto všechno se Anička dokázala radovat a plně prožívat tehdejší "velké dny" zrození samostatné republiky. Dnes to možná zní pateticky, ale pro ni velké byly:
Další Anniny postřehy a vzpomínky musím přepsat, jelikož písmo je po 107 letech tak vybledlé, že nejde ofotit...
"... Ještě něco o jeho příjezdu z vyhnanství (z Ameriky), byl to den slavný a nezapomenutelný pro celý český národ. 21. prosince 1918 stály jsme s mamičkou mojí a tetičkou Boženkou na Ferdinadově třídě zrovna před Uršulinkami, nedá se ta radost ani vypsati slovy, to musí každý cítit sám. Přijel v automobilu včele svých miláčků legionářů a za ním v kočáře rodina jeho. To bylo nadšení a tlesku a mávání šátků na uvítanou jim všem. Dej Bůh, aby ještě dlouhá léta náš president Čs. republiky T. G. Massaryk mezi námi k dobru naší vlasti působil. "
Pak už následuje jen jeden krátký zápis. Poslední. Má datum 14. března 1919 a je jeden z nejsmutnějších. Anna v něm oplakává smrt svého pětiletého synovce Fanouška, syna Luise. Netušila, že do roka půjde za ním.
Teta Anička zemřela po těžkém chrlení krve v roce 1920. Bylo jí 27 let...
