Každý proto hledat možnosti, jak kontinent zmítaný problémy alespoň na čas opustit. Ti, kteří přechodně pobývali ve Francii, měli možnost upsat se Cizinecké legii a bojovat v Alžírsku či Indočíně, popřípadě přijmout náročné zaměstnání v některé z mnoha francouzských kolonií, a třeba jednoho dne získat občanství. Takových českých dobrodruhů ostatně nebylo málo. Podobný příběh prožil i Zdeněk Fabián (1924-2018) z obce Lejšovka mezi Jaroměří a Hradcem Králové.
V roce 1944 odmaturoval na střední zemědělské škole v Chrudimi a aby se vyhnul nucenému nasazení v Říši, stal se učitelem na měšťanské škole v Sobotce. Hned po válce začal studovat zemědělské a lesnické inženýrství na Českém vysokém učení technickém. Jako nadaný student byl vyslán i na několikaměsíční praxi do Norska, Holandska, Švédska a Dánska. Inženýrský titul získal v červnu 1948, ale záhy poté se svou novomanželkou Hanou kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem uprchli do zahraničí. Nějaký čas strávili v utečeneckých táborech v Německu a získali krátkodobé vízum do Francie. V Paříži učinil sotva pětadvacetiletý mladík osudové rozhodnutí, totiž podepsat pracovní kontrakt na „ostrově lemurů“ v Indickém oceánu. Než se v roce 1952 opět vrátil do Paříže a následně pokračoval ve fascinující životní pouti a úspěšném podnikání v USA, Holandsku a Německu, tři roky strávené na exotickém Madagaskaru využil Fabián k poznávání všech aspektů života, místní kultury a zvyklostí. Zajímavé dojmy sepsal do útlé knížečky „Život na ostrově Mora Mora“. Nikdy oficiálně nevyšla, ovšem autor tohoto článku má unikátní rukopis k dispozici a dovolí si z něj odcitovat pár pasáží:
„Bezstarostní obyvatelé Madagaskaru se smějí a radují tam, kde my běloši pláčeme a naříkáme. V jazyku Malgašů existuje výraz „mora mora“, který se dá přeložit jako „pomalu, pomalu“, což odráží zdejší klidný a pohodový způsob života. Lidé nespěchají, ale nejsou líní. Vzhledem k náročným klimatickým podmínkám, obrovským vzdálenostem a nedostatku kvalitních silnic a rozvinuté infrastruktury nevynikají rychlostí, ale naopak vytrvalostí a výdrží.
Vlastně bylo dílem náhody, že jsem na tři roky skončil na tomto ostrově se čtyřmi miliony lidí, rozdělených do devatenácti velkých kmenů. Ostrově hojně obývaném také lemury, podivnými opicemi s huňatými ocasy. Ostrově s kouzelnými západy slunce v kokosových hájích na stříbrném pobřeží. Ostrově s nedohlednými plochami mrtvé země a zrádných bažin. V Paříži jsem hledal různé možnosti, jak s manželkou odjet z Evropy. Začátkem roku 1949 jsem byl pozván na francouzské ministerstvo zámořských zemí, abych představil sebe a své odborné znalosti. K mému překvapení mi oznámili, že jsem byl vybrán k blíže neurčeným projektům v zemědělství a odjíždím na Madagaskar.
Dne 21. září 1949 v šest hodin ráno zaoceánský parník po třítýdenní plavbě z Marseille připlul do Majungy, prvního přístavu v Madagaskaru. Někde tam „v okolí“ jsem měl působit. Po snídani jsme s manželkou, zavazadly a 75 franky opustili loď a vyrazili do města. Připadal jsem si však divně. Silnice a ulice asfaltové. Hodně aut a dvoukolek. Přijeli jsme v zimním období, v období sucha. Všechno bylo spálené sluncem, šedivé, plné prachu, rezavé, půda červená, jenom kokosové palmy se zelenaly. Měl jsme zajištěný pokoj v Grand Hotelu a druhý den ráno mne čekalo představování na úřadech, což bylo těžké, protože moje francouzština byla tehdy na chabé úrovni. O dva dny později už jsem byl na cestě na nové působiště v jedné z provincií ve společnosti šéfa zemědělské služby, která se zabývala zavodňováním rýžovišť v jedné z plání o rozloze 10 000 hektarů. Ač jsem o tomto oboru nic moc nevěděl, šéf se jen usmíval a říkal, že se vše brzy naučím. A tak jsem do práce vpadl ihned naplno, obzvlášť když šéf odjel tři dny po mém příjezdu na měsíční dovolenou. Byl jsem velmi překvapený, že domorodí dělníci rozumí mé francouzštině a stále odpovídali: Oui. Až později mi došlo, že tak odpovídali, i když ničemu nerozuměli a mé pokyny nepochopili.
Měl jsem z práce zpočátku trochu hrůzu. Přestože jsem zemědělským inženýrem z pražské techniky, skoro všechno pro mne bylo nové. V životě jsem se něco učil o odvodňování, ale to bylo u nás, s našimi drenážními trubkami. Na Madagaskaru najednou dělám odvodňovací kanály, které mají více jak pět metrů šířky, někdy až patnáct metrů. Měním toky řek, stavím domy (postavil jsem více jak dva tisíce čtverečních metrů budov, včetně poschoďových. Stavím zavodňovací kanály, které dají až tři tisíce listrů za vteřinu a stavím obří rezervoáry. Jsem šéfem služby, která má své působiště na území velkém jako celé Čechy. Jsem na to sám se čtyřmi Francouzi. Dávali mi velkou svobodu a mohl jsem zkoušet zavádět mé vlastní metody, kterými jsem zvýšil produkci rýže o nějakých deset tisíc tun. Očekává se, že za tři roky tam, kde dnes kvůli suchu nic neroste, vzniknou nové úrodné rýžové pláně. Čím je pro bělochy chleba jako základ každodenní potravy, tím je pro Malgaše rýže. Chovají k ní téměř náboženskou úctu, věříce, že ji na zem přinesli bohové. Dostatečná zásoba rýže zajišťuje spokojený, bezstarostný život. Je zajímavé, že zdejší odrůda je lehce načervenalá. Obsahuje dostatečné množství vitamínů i bílkovin. Připravuje se na různé způsoby, nejčastěji vařená v odvaru z listu manioku. Být přítomen přípravě jídla u domorodců může být zajímavou podívanou. Navštívil jsem jednou kmen Tsimihety na severu ostrova. Připravují zde jídlo kolektivně pro celou vesnici. Když nastane doba přípravy jídla, děti se rozeběhnou po vesnici a křičí: „Hahandroé!“ (vařte!) V každém obydlí se okamžitě rozdělá oheň pod kotlem. Po nějaké době pobíhající děti znovu křičí: „Hamaotraé!“ (sundejte z ohně!) Abyste rozuměli. Jedna určená žena děti řídí, což umožňuje ostatním pokračovat v povídání a zábavách, aniž při tom zapomenou připravit jídlo včas, nebo ho připálí. Zdálo se mi, že je to docela dobře zařízené, neboť jistě neznají domácí hádky, když přijde otec domů a jídlo není připravené. Hotové „sakafo“ tedy pokrmy se rozdělí na dvě poloviny. Jedna pro muže, druhá pro ženy. Posléze děti odnesou jídlo nejprve do náčelníkova obydlí. Poté konečně zavolají signál, že všichni mohou přijít pro svou porci. Všichni svorně pojídají ze společné mísy.
Obydlí Malgašů se různí podle vyspělosti kmene a klimatu. Kulatá obydlí afrického typu se na Madagaskaru vůbec nevyskytují. Existují zde pouze domy čtyřhranné se střechou svažující se na dvě strany. Okna a dveře bývají zpravidla na západní straně. Na pobřeží, kde je nejtepleji, staví se chatrče ze dřeva a listů palem nebo bahenní rostliny zvané bararata. Střecha je rovněž z listů nebo trávy. V krajích s mnoha vodními srážkami setkáváme se s kolovými stavbami, obehnanými širokou verandou. Na náhorních plošinách postaví si domorodci nejdříve dřevěnou kostru, kterou oblepí hlínou smíchanou s kravským trusem (…)
Zanedlouho jsem si uvědomil, že mne práce na ostrově začala těšit. Hlavně proto, že jsem ji dělal pro domorodce, kteří vždy prokazovali velkou vděčnost a děkují za naši námahu. Jak jsem je poznal, mohu říci, že obyvatelé měst jsou velmi vyspělí. Skoro všechna mládež navštěvuje školu, kde domorodí učitelé vyučují zdejší řeč a samozřejmě francouzštinu. Je tu hodně misionářských škol i škol vyšších stupňů. Studenti si mohou zvolit odvětví, které je baví. Vás jako bělocha si zamilují, protože chápu, že kdo jim poroučí, dovede je také ochraňovat a naučí je, co dosud neumí. A v okamžiku, kdy za vámi přijdou se svými starostmi a sami žádají p radu, tak jste vyhrál a máte jejich pevnou důvěru.
Na Madagaskaru se vše točí kolem vody. Jsou tu dvě období: teplo, deště a cyklony (listopad až duben) a období zimy a sucha po zbytek roku, kdy prakticky neprší. Není zde čtvero ročních období jako v Evropě. Prakticky chybí jaro a podzim. Zavodňování je tedy životně důležitou disciplínou…“
Umělý vodní kanál ve vnitrozemí ostrova Madagaskar. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Zdeněk Fabián a dobová mapa ostrova Madagaskar. Obě fotografie z archivu M. Nekoly
Sluší se doplnit trocha oficiální historie. Madagaskar po vyhlášení nezávislosti 26. června 1960 pod vedením prezidenta Philiberta Tsiranany udržoval těsné svazky s Francií a západními zeměmi, nicméně 1972 došlo k vojenskému převratu, který zemi přetočil do směrem k Sovětskému svazu a státům socialistického bloku. Následoval několikaletý chaos, než svou osobní moc upevnil dosavadní ministr zahraničí Didier Ratsiraka, velký obdivovatel Mao Ce-tunga. Jako generální tajemník nově ustavené komunistické strany s názvem Předvoj malgašské revoluce v rukou shromáždil téměř absolutní moc. Není divu, že v tomto období se tu českoslovenští exulanti již nevyskytovali. Ba právě naopak, na univerzity do spřátelené Československé socialistické republiky přijelo téměř šest desítek malgašských studentů. Zdeněk Fabián, tou dobou již majitel prosperující technologické firmy v Západním Německu, mohl z dálky jen nevěřícně kroutit hlavou. Vždyť on se několik desetiletí nazpět v rámci mladického zápalu na Madagaskar vydal, aby naopak komunismu unikl.
Celý životní příběh Zdeňka Fabiána pro zajímavost naleznete na webu projektu Czechoslovak Talks: Zdeněk Fabián | The Czechoslovak Talks
