Nobelova cena za blbost

Nobelova cena za blbost

24. 4. 2013

Ve stínu denní vinárny Neptun panuje příjemná pohoda. Za okny se vaří rtuť teploměru. U stolku sedí čtyři lidé a dobře se baví. Josef Hadrián má narozeniny a ti tři u stolu jsou jeho spolupracovníci. Právě tito přátelé, železničáři, absolvovali na pátém peróně hlavního nádraží v Brně školení v pojízdném kabinetu bezpečnosti. Vinárna je zařízena stylově.Všude kolem jsou rozhozeny rybářské sítě. Člověk by za zdmi útulného zařízení očekával ulici hanzovního města Hamburku.

Pepek Hadrián je právem středem pozornosti. Oslavenec zkušeně objednává drahé pití, kouří se samozřejmě kentky. Pan vrchní neslyšně proplouvá kolem a s profesionálním úsměvem plní každé přání čtyř osamělých hostů. Moc práce nemá. Mnoho pracujících se prostě tak časně odpoledne v takovém podniku nevyskytuje. Dvě dámy se hlasitě chichotají, jeden vtip střídá druhý. Druhý host, výpravčí Franta Rendl, nezůstává v bavení dam za Pepkem vůbec pozadu.

Pepek Hadrián se vrátil do rodné vísky ze severních Čech. Jako bývalý krajský funkcionář ČSM se naučil žít na vysoké noze. Bohatýrské pitky, velkolepé podvody a huba plná socialismu jej provázely několik let. Měl zaděláno na výtah k vysokým funkcím. Byl by se vyšplhal vysoko, číše však přetekla. Dlouho před Vítězným listopadem byl rázem zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a šupem odsunut do rodné vísky. Nestalo se tak pro jeho protistátní činnost, ale pro ten prostý fakt, že prodal pod rukou služební tatraplán.

Přihlásil se ke dráze. K údivu všech přítomných byl přijat jako vedoucí posunu. Placmajstr musí být stoprocentně zdráv a mít bezvadnou smyslovou způsobilost. Pohybuje se totiž neustále mezi vozy. Pepek byl přijat, i když trpěl částečnou slepotou a nosil silné dioptrické brýle. Měl  lékařsky zakázán vstup do kolejiště. No i lékař je přece člověk. Daleko závažnější byl ovšem fakt, že k funkci dostal i služební byt. Systemizovaný byt rychle obsadil a funkci placmajstra nikdy nevykonával! Živil se jako skladník přepravy. Pro zvláštní organizační schopnosti se mu říkalo Tajemník.

Venku se už setmělo. Nastal čas odchodu. Vše hezké musí jednou skončit.

"Pane vrchní, platím!“ zahlaholil oslavenec a patřičným gestem přilákal černého havrana.

Vtom se Tajemník plácne do čela.

"Sakra, já jsem si nevzal peníze!“

Pobavený pan vrchní se škodolibým úsměvem sleduje zajímavý úkaz. Tři pozvaní hosté, Frantík, Alenka a Olinka se skládají na útratu. Ještě že ten den byla výplata. Za ty peníze by dala vydržovat skromná milenka. Oslavenec ovšem nikdy za tuto legraci nezaplatil.

Kousky Tajemníka ovšem pokračují. Každý měsíc se pořádají v místním zařízení Myslivna bohatýrské oslavy všeho. Nad vším bdí organizátor Tajemník. Nikomu není divné, že po žádné oslavě prostě nezůstávají zbytky.

Jednou přivezl z Turnova překrásnou sadu porcelánového nádobí. Porcelán je právě nedostatkovým zbožím. Ukáže vzorek a hned bere zálohy na dodané zboží. Nikdo z potrefených ovšem nikdy neuviděl ani porcelán, ani peníze. Ti odvážnější si pod nátlakem navrácení peněz vydupali, většina se však za svoji blbost styděla a zálohu oželela.

Agilní Tajemník je v četných spolcích a organizuje autobusové zájezdy. Vždy chodí po autobuse a vybírá na šoféra. Šoféři se pak nechají slyšet, že vesničtí balíci jsou banda lakomců. V jiných vesnicích se vždy na šoféra skládají, jenom u těchto škrtů šofér dříve dostane příušnice, nežli peníze bokem!

Otci Frantíka Rendla se splnil dávný sen. Má nového pionýra. Je modrý, dvousedadlový a svítí notou. Starý Vincek si jej zamiloval. Najednou má kromě lesa novou lásku. Stroj neustále opečovává. Jezdí sám. Nikdy za ním nikdo neviděl sedět manželku. Vincek a jeho pionýr se stali známými po celé okolí. Tento stroj se stal také svědkem zajímavé příhody. Vincek se jednou svému stroji zpronevěřil hanebným způsobem. Odjel totiž do okresního města na svém pionýru a vrátil se autobusem!

"Sakra Štefi, já pořád uvažuju, co mi chybí!“ zvolal ve dveřích.

Pak se plácnul do čela a odjel si autobusem zpět pro opuštěného miláčka. Naštěstí měl stroj uzamčený.

Vincek zemřel. Manželka Štefinka si zavolala syna Frantíka a pravila:

"Fanóšu, dé teho pionýra pryč, pořád mě připomíná tatu!“

Ve stanici mají o stroj zájem celkem dva kupci. Jako první přichází Tajemník Pepek Hadrián. O deset minut později se hlásí vozmistr pan Franc Kyjovský. Přednost dostává Tajemník, ačkoliv patnáct stovek byli ochotni zaplatit oba. Frantík se řídil nepochopitelnou zásadou, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Paměťová stopa vůbec prodávajícího neupozornila na dobrodružství ve vinárně Neptun. Dodnes se Frantík diví tomu výpadku. Tatraplán – nic? Porcelán – nic? Vinárna Neptun – nic? Frantík se už nediví, že sňatkový podvodník může zblbnou lékařku, obrat ji o celoživotní úspory a zmizet, ačkoliv je vybaven toliko nedokončeným základním vzděláním.

Maminka Štefinka se dovídá radostnou zprávu. Pionýr je prodán! Kupec si jej zítra přijede osobně vyzvednout.

Nazítří se natěšený kupec přihrnul vlakem. Znaleckým okem stroj prohlédne. Je opravdu zánovní. Majitel jej opečovával, Tajemník je spokojen. Nový majitel hodlá na stroji odjet okamžitě domů.

Jenom při placení se nový majitel ošívá.

"Tady máš Franc zatím dvě stovky. Doplatím ti to pozítří. Máme spolu šichtu.“

Domluveno. Frantík mává za odjíždějícím. Zatím žádné vzrušení, žádný stín pochybnosti.

Pozítří se prodávající peněz nedočkal. Po výplatě odpočítává Frantík mamince tisíc korun z vlastní gáže. Je to polovina platu.Tady máš za toho pionýra. Maminka je spokojena. Fanoušek splnil slovo. Vrozená dobrota je zatížením rodu.

Tajemník se tváří jako by nic. Po půl roce přichází stín zlepšení. Klube se nová naděje.

"Příští týden prodám brambory,“ zvěstuje nestoudný dlužník s mnohoslibným úsměvem.

Zhruba po roce tlačí věřitel dlužníka ke zdi.

"Tak co bude s tím placením?“

Jako odpověď dostal kouzelnou a dosud nikým neopakovatelnou podmiňovací větu:

"Víš Franc, když tak já bych ti to všechno potom možná jednou třeba zaplatil!“

Frantík pochopil, že každým dalším slovem je naděje na peníze menší a menší.

Dlužník zemřel. Nedožil se Vítězného listopadu. Škoda. Mohl z něj být disident a jednou bohatý muž.

Komu se ale podaří alespoň jednou v životě takový kauf?

Koupit si od své matky pionýra svého otce a nemít motorku ani peníze!

To je přece na Nobelovu cenu za blbost!

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.