Patří mezi největší intelektuální hvězdy 20. století, inspiroval desítky umělců z různých druhů umění, jsou o něm pořádány konference a psány knihy. Spisovatel a pražský rodák Franz Kafka ale ovlivnil i nazírání na postavení člověka v moderní společnosti, nahlédl za kulisy moci. Přesto – či právě proto – se jeho život i dílo vzpírá jednoznačným interpretacím.
Kafka, jenž byl za svého pouze čtyřicetiletého života (narodil se v červenci 1883) znám jen úzkému okruhu zasvěcenců a který nařídil zničení svých spisů, je i po 90 letech od své smrti 3. června 1924 intelektuální ikonou.
Analytik absurdity moci
Jeden z nejvlivnějších spisovatelů 20. století, jenž obohatil slovníky například o slovo "kafkárna" (absurdita), začal být proslulý až ve 40. letech v USA a v Evropě po druhé světové válce. Za jeho života totiž vyšlo jen šest krátkých prací, mimo jiné povídky Proměna, Ortel či novela V kárném táboře.
Nejranější texty sám zničil a stejný osud měl potkat celé dílo, které navzdory Kafkovu přání zachránil jeho přítel, spisovatel Max Brod. Díky tomu mohly být posmrtně vydány jeho slavné romány Amerika, Proces a Zámek. Veškeré dílo napsal (až na pár dopisů Mileně Jesenské, které jsou v češtině) německy.
Kritici Kafku hodnotí z různých úhlů pohledu: bývá označován za proroka existencionalismu, analytika absurdity moci a jejího aparátu či věštce hrůzných důsledků odlidštění světa. Básník W. H. Auden jej nazval "Dantem 20. století".
Podle spisovatele Milana Kundery byl Kafka "prvním (z velkých spisovatelů), kdo dokázal přirozeně přecházet hranice mezi snem a skutečností, učinit tečku za překonaným naturalismem a ukázat, že skutečnost je při opravdu poctivém pohledu vlastně velmi neskutečná". Podle něj též Kafka objevil jako první komično sexuality.
Velký vliv měl na řadu spisovatelů, třeba na Jorgeho Luise Borgese, Eugena Ioneska, Jeana-Paula Sartra či J. M. Coetzeeho. Výtečný Gabriel García Márquez řekl: „Jen díky Kafkovi jsem pochopil, že možno psát jinak.“ Fascinaci Kafky neskrýval Haruki Murakami, jenž nazval jednu svoji prózu Kafka na pobřeží. Podle Alberta Camuse není zvláštní přízračnost Kafkova světa založena na nedostatku logiky, ale na její přemíře.
Kafkova temná Praha
V Československu po roce 1948 bylo ale Kafkovo dílo takřka nepřístupné a oficiální ideologií odmítáno jako dekadentní a pesimistické. Ke Kafkově rehabilitaci přispěla v roce 1963 mezinárodní konference v Liblicích. Koncem 60. let také vyšla většina Kafkových prací, ale plně dostupnými se jeho díla v Československu stala až po roce 1989.
Kafka, který prožil většinu života uzavřen v pomyslných hradbách staré Prahy, neustále toužil po úniku do "přirozeného" světa a života. Jako svůj úkol chápal potřebu "vynést svět do oblasti pravdy", zároveň ale říkal, že "člověk se musí omezit na to, co bezpodmínečně ovládá". „Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen,“ napsal.
Cítil se být ztroskotancem. Lidem se vyhýbal, jeho přáteli byli Max Brod, Felix Weltsch a Oskar Baum (podle Broda "pražský okruh"), byl nekuřák, vegetarián, abstinent a nejedl sladké. Psaní bylo pro něj spásou i zatracením, zápasem s nemožností. Přitom se za spisovatele nepovažoval.
„Myslím, že by se měly číst jen takové knihy, které koušou a bodají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme?“ psal Kafka ve svých dvaceti letech. „Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.“
Rozporuplné vtahy
Franz Kafka se narodil 3. července 1883 v pražské židovské rodině obchodníka Hermanna Kafky. Byl nejstarším ze šesti dětí, jeho tři sestry zahynuly i s rodinami v koncentračním táboře. Se svým autoritářským otcem měl celý život komplikovaný vztah. Kafkův neodeslaný a posmrtně publikovaný Dopis otci z roku 1919, v němž se pokouší o zúčtování s osobou, jež mu nikdy nenaslouchala, se později stal pro mnohé klíčem k jeho osobnosti i dílu.
V roce 1906 ukončil Kafka studium práv na pražské německé univerzitě, rok provozoval právní praxi, poté byl úředníkem v pojišťovně. První texty publikoval v roce 1908, přelomovým rokem byl rok 1912, kdy začal horečně psát. Od roku 1910 si vedl deník, který byl později mnohokrát vydán.
Kafkovy zápisky a dopisy jsou podle kritika Ernsta Fischera plny hořekování a soucitu nad sebou samým. „Za zdůrazňovanou nedostatečností se ale skrývá velikost muže, který rozbil sám sebe, aby z trosek mohlo povstat umělecké dílo,“ napsal Fischer.
Kafka měl rozporuplný vztah k ženám, které sice miloval, zároveň se ale obával tělesnosti. V roce 1912 se seznámil s Felicí Bauerovou, s níž se o dva roky později zasnoubil. Zasnoubení pak zrušil, obnovil a nakonec znovu zrušil, když se dozvěděl, že u něho propukla otevřená tuberkulóza. Dalšími ženami v jeho životě byly Julie Wohryzková, se kterou se také zasnoubil, později jeho vídeňská přítelkyně Milena Jesenská a družka Dora Diamantová, původem z Polska, s níž prožil posledních osm měsíců v Berlíně a v rakouských sanatoriích.
V roce 1917 onemocněl Franz Kafka těžkou tuberkulózou, od roku 1919 se léčil v různých sanatoriích. Zemřel v léčebném ústavu v Kierlingu u Vídně 3. června 1924. Pohřben je na židovském hřbitově v Praze na Olšanech.
