Soutěž: Prázdniny s uříznutou patou

Soutěž: Prázdniny s uříznutou patou

30. 8. 2013

Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin ? Zadání prázdninových článků na i60.cz mne zaujalo, ale měl jsem přes léto hodně práce s rekonstrukcí bytu, a tak jsem v červenci ani nemohl psát. Teď už jen doma doklízíme, a tak přidávám jednu opravdu silnou vzpomínku na mé prázdniny v dětství. 

Odjezd z Prahy do Českého Šternberka

Moc jsem se těšil na stanový tábor „utajených“ skautů na začátku července roku 1964. Oficiálně se jmenoval Letní tábor dětí zaměstnanců určitého podniku z Prahy a vedoucími tam byli starší lidé, kteří před rokem 1948 pracovali ve skautském hnutí, jež bylo komunisty zakázáné. Můj skvělý otec byl před II.světovou válkou i krátce po ní, také vedoucím v Junáku, ale o mých prázdninách se nemohl, jako vedoucí pracovník z podniku, uvolnit. Proto mne posílal na letní tábory s lidmi, které znal a jimž důvěřoval, že nevyžadují pionýrské šátky a vedou děti v duchu zásad Jaroslava Foglara a Junáků.

Byl to už můj předposlední tábor, protože mi bylo necelých 13 let a úkolem bylo starat se na táboře i o menší kluky. Dobrodružství začalo už v Praze 9 - Vysočanech, ze kterých jsme místo autobusem odjeli na korbě vojenského nákladního auta Praga V3S. Seděli jsme pod zelenou plachtou na tvrdých lavičkách, ale moc se nám to líbilo, i když „vejtřaska“ nás doslova cestou za pouhých 53 kilometrů pěkně vytřásla. Dojeli jsme do městečka Český Šternberk u řeky Sázavy, nad kterou se vypíná krásný hrad rodu Šternberků. Byl vyvlastněný v roce 1949 a nazvaný – státní hrad. Přijeli jsme tam poprvé, ale překvapilo nás, že tábor si máme postavit na ostrově v řece. Několik dospělých nám pomáhalo nosit z dalších nákladních aut dřevěné podsady pro stany a stanové plachty. Stan s kuchyní už byl postavený dříve, a tak jsme se po práci moc rádi a s chutí najedli.

Lovení bobříků podle Jaroslava Foglara, zvaného Jestřáb

Náš známý vedoucí  z minulých táborů, byl sice dospělý kolem padesátky, ale všichni jsme mu tykali a říkali Rudla. Pro nás byl něco jako skvělý Rikitan z knih Jaroslava Foglara. Navíc nám po večerech u táboráku z těchto knížek, vydaných před rokem 1948, četl. Večer jsme se dozvěděli, že během 14ti dnů budeme lovit 13 bobříků, jako „Hoši od Bobří řeky“, ale naší řekou byla Sázava a živí bobříci tam nebyli. Kdo nečetl knížky od Jaroslava Foglara, tak neví, že bobříci jsou barevné knoflíky, které představují splnění konkrétní dovednosti. Bobříci se našívají na košili jako vyznamenání.

Už druhý den jsem ulovil v soutěžích žlutého bobříka mrštnosti, protože jsem byl dost rychlý a obratný. Třetí den jsme se trefovali smrkovými šiškami do vymezeného prostoru a světlezelený bobřík míření byl náš. Mezitím jsme denně běhali po lese, sbírali houby, borůvky, maliny a loupali v kuchyni brambory na houbovou polévku. Vařili nám starší vedoucí, kteří nás často a rádi zaměstnávali. Třetí den jsme se učili, jak ošetřovat rány, a to jsem ještě netušil, že to budu za pár dní sám potřebovat. To byl získaný třetí černý bobřík záchrany.

Jak jsem získal přezdívku Tuleň

V řece Sázavě jsme se často koupali a měli jsme i plavecké zkoušky, kdy jsme získali červeného bobříka pro plavce. Protože jsem se koupal při každé příležitosti a blaženě jsem se převaloval ve vodě, tak mi ostatní dali přezdívku Tuleň. Když jsme se staršími kluky opravili malý dřevěný můstek, po kterém jsme chodili na ostrov, získali jsme tmavomodrého bobříka dobrých činů. V nočních bojových hrách jsme ulovili, my větší, tmavohnědého bobříka odvahy a malí kluci ho dostali jen za přesun po podvečerní strašidelné stezce v lese. Učili jsme se poznávat druhy stromů, keřů i dalších rostlin na louce. Po správném poznání druhů květin a vybraných stromů jsme si mohli na košili přišít tmavozeleného bobříka květin. Přišívali jsme často a získali jsme i fialového bobříka zručnosti. Dokonce jsme se naučili i zaštupovat si ponožky, což už se dnes nedělá a ponožky se vyhazují, když nové jsou tak levné. Obtížné bylo plnění růžových bobříků samoty, kdy jsme byli dlouho sami v lese na vymezeném místě.

Nesplnil jsem bobříka Velkého mlčení

Stejně tak oranžový bobřík – Velkého mlčení, kdy jsme s nikým v táboře nesměli promluvit ani slovo během 24 hodin. Tato zkouška probíhala za provozu tábora a každý ho plnil jiný den. Ostatní to věděli a snažili se ho vyprovokovat k mluvení. V jeden zkušební den jsem promluvil a porušil mlčení. To bylo mé velké zklamání. Bobříka jsem mohl získat v opravný den až za týden. A povedlo se to až podruhé. Světlemodrého bobříka síly jsme získali po vyšplhání na lano do výšky 4 metrů. Pár, mírně obézním, klukům se to nepovedlo za celý tábor. Stejně tak byl pro ně problém splnit světlehnědého bobříka hladu, kdy nesměli větší kluci jíst 24 hodin. Malí kluci pod 10 let nesměli nic sníst 12 hodin. Ubíhal nám den za dnem a blížil se odjezd z tábora do Prahy. Byli jsme si také prohlédnout tehdy státní zámek Český Šternberk. Obdivovali jsme především rytířská brnění, meče a kuše. Architektura nás tehdy moc nezajímala.

Ošklivé zranění ve vodě

Šli jsme se koupat v horkém létě, jako každý den. Bosí jsme se brodili v mělké vodě Sázavy po kamenech skrytých pod hladinou k hlubší vodě. Najednou mi noha sklouzla po kameni a ucítil jsem ostrou bolest na levé patě. Řekl jsem si, že jsem se asi pěkně škrábl o nějaký ostrý kámen. Vytáhl jsem nohu z vody a viděl jsem viset část své paty na kousku kůže a kapající krev z rány. Po obou rukou a jedné noze jsem se snažil z mělké vody dostat na břeh. O nějakou paní rekreantku na břehu se pokoušely mdloby, když viděla krev a otevřenou ránu. Náš vedoucí Rudla našel na místě, kde jsem se zranil, dno skleněné lahve od vína, řekl : „Nějaký opilec hodil asi láhev do řeky a na kamenech se rozbila.“ Rychle jsem si ránu zmáčkl a kamarádi mi omotali nohu tričkem. V benešovské nemocnici mi chirurg řekl, že jsem měl štěstí, protože jsem neměl přeříznutou žádnou šlachu. Dostal jsem tetanovou injekci a místní umrtvení další injekcí do rány. Měl jsem pocit, že se dívám, jak někdo šije botu a ne moji nohu. Řez sklem od lahve byl čistý a nepotrhaný, a tak mi naštěstí kousek paty neuplaval v proudu Sázavy. Pan doktor mi odřízl tenký zbytek kůže a elegantně mi přišil do rány to, co tam chybělo a pata byla zase celá. Říkal mi, že jsem Jura, když jsem nebrečel a spočítal 33 stehů.

Návrat do tábora a domů

V táboře mě všichni litovali, že se už nemůžu ve vedru koupat, ale to neznali Tuleně. Dal jsem si zašitou nohu s obvazem do igelitu na přistávací můstek pro lodě a ostatní část těla byla pod vodou. Večer byl závěrečný táborák, kde jsme zpívali kánon: „Červená se line záááře, červená se line záááře, ohéééň, ohéééň, hřeje ruce barví tváááře.“  Na takové chvíle se nezapomíná.

Večer jsem dostal společně s ostatními posledního bílého bobříka ušlechtilosti. Získali jsme 13 bobříků za 14 dní, i když někteří kluci nezískali všechny. Ještě mám někde doma barevné knoflíky - bobříky - schované, jak říkával vodník Čochtan, v podání Jana Wericha.

Doma mne maminka politovala a byla ráda, že ani nekulhám. Táta se usmál a říkal, že se jednou řízl nešikovně nožem v Junáku na ruce a také mu to šili. Můj dědeček a jeho táta mu prý tehdy řekl: „Nešikovné maso musí pryč.“

Zbytek prázdnin jsem sice trávil s odříznutou a přišitou patou, ale po vyndání stehů se to zahojilo dobře. Jen jsem cítil několik let v jizvě změny počasí o dva dny dříve, než je ohlásili meteorologové v rozhlase. Dnes už vím, co to znamená, mít Achillovu patu.

Moje prázdniny
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.