Houbařkou na vlastní zahradě

Houbařkou na vlastní zahradě

8. 11. 2013

Když už jste mě pozvali na i60.cz, tak si osvojím hned dvojí roli. K šedesátce jsem se nedávno přiblížila skoro nadosah, tak si to snad mohu dovolit.  Alespoň myslím. Před léty jsem si totiž dala závazek, že se budu veřejně vyjadřovat jen a výhradně k tomu, čemu alespoň trochu rozumím, což jsou určité části gerontologie, mého oboru.

Ale když už jsem se takto dostala ke spolupráci s webem pro aktivní seniory, tak si nebudu odříkat i obecnější témata.

Jedno mi přišlo do cesty zrovna minulou sobotu. Máme totiž velkou zahradu, takovou že na ní rostou i houby. Zahradnickým úsilím je příliš nerušíme, a tak některé rostou přímo v houfech, a to zejména na podzim. Považovali jsme je za „prašivky“ a několik let je nechávali pokojně dožít, rozpustit se v podzimní trávě. Teď jsem ale našla lepší houbičky, takové pevné a masité s fialovou nožičkou. Ty už mi bylo líto nechat zmrznout. Manželovi jsem navrhla, že je uvařím. Někde jsem četla, že u nás rostoucí fialové houby jsou jedlé. Zjevně mu ale tohle tvrzení nestačilo. Tvářil se dost vyděšeně a namítal, že na předčasnou smrt tímhle způsobem máme ještě dost času, navíc otrava houbami není vůbec nic příjemného.

To jsem musela přiznat. Vyhledali jsme tedy na internetu mykologickou společnost a její místní kroužky. Zjistili jsme, že nejblíže k nám je kroužek v Čelákovicích, kde byl uveden i kontakt včetně mobilního telefonu na pana inženýra Kadeřábka. Trochu s rozpaky jsem vytočila číslo mobilního telefonu, přece jen byl víkend, sobota. Na druhé straně se však ozval milý a ochotný hlas pana inženýra, který nám nabídl konzultaci našich houbiček, a to třeba hned. Neváhali jsme a hned jsme tam vyrazili. Opravdu to byl milý pán zralého věku, který se nám ochotně věnoval. Dozvěděli jsme se, že houbičky jsou jedlé. Čirůvky zemní – tak byly povýšeny naše „prašivky“. Čirůvka dvoubarevná (ta s fialovou nožičkou) byla dokonce vychválena jako vynikající, což se večer na hromadě špaget skutečně potvrdilo.

Oběd jsme uvařit nestihli, tak jsme se zastavili po cestě i s naším přerostlým štěnětem Béďou v Nehvizdech na oběd. Najeli jsme jen pár kilometrů, ale výlet to byl i přes sychravé počasí opravdu povzbuzující. Hlavně ten pocit, že nám někdo poradil: jen tak, z ochoty, protože něco umí, „my houbaři si přece musíme pomáhat“.  V době podfukářů, šmejdů a lhářů je to opravdu osvěžující.

Ale počkejte: tahle doba není dobou podfukářů, šmejdů a lhářů, jenom se nám tak někdy jeví, jenom je o nich více slyšet. Ale pořád je to doba normálních lidí. I když se nám někdy to normální zdá být hodně výjimečné a osvěžující.

 

Autorka je předsedkyní České alzheimerovské společnosti, místopředsedkyní Alzheimer Europe a patronkou i60.cz

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Beata Neuwirtová
Moc hezky napsaný "obyčejný" houbařský příběh. S osvěžujícím závěrem. Díky za něj
Jana Šenbergerová
Tak nějak jsem letos přišla k houbám i já. Byly ze zahrádky, ale z kamarádčiny. Narostlo jich tolik, že jsme z nich měli výborný václavkový guláš. Také si myslím, že normálních lidí je víc, jen ty druhé je víc slyšet.