Soužení

Soužení

11. 11. 2013

Krvácím z ran, co zasadil mi osud.
Jak to, že nikdo nevšiml si dosud.
Rány jsou veliké, také hrozně boli,
nikdo je nevidí, i ti nejbližší moji.
Zdá se, že pomalu, ubývají síly,
život už nechce být ke mně vůbec milý.
Zavírám před tímto obě svoje oči,
vždyť ten svět pořád se točí, točí, točí...
Kvůli mně přece se nic nezastaví,
co je mu do toho, pro sebe si praví.
Stále se ohlížím, zda někdo neuslyší,
nikdo však nemá už pro mně žádné uši.
Musím si pomoci tak jako vždy sama,
srdce mi krvácí, jsem přece vaše máma.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
.... sdělená bolest, poloviční bolest.
Hana Šimková
Vím to děvčata,nějak to ze mně vyhřezlo.Příště budu už pozitivní a díky.
Zuzana Pivcová
Je mi to líto a na hodnocení umělecké formy nějak nemám sílu. Hned z první věty jsem poznala, Hanko, že jsi to Ty, ale ráda bych od Tebe četla něco jiného. Budu na to myslet.
Jitka Chodorová
Pěkně napsané,velmi smutné vyznání,zcela ti rozumím,ale věř Hanko,že zase musí být líp.
Jana Šenbergerová
Asi se tím, Hanko, hodně trápíte, když to z vás vytrysklo formou veršů. Je to, jak píše Soňa. Když se dáváme příliš, všichni to začnou považovat za samozřejmost. Nezavírejte před tím oči. Dejte i svým blízkým najevo, že i vy máte své potřeby a občas potřebujete podpořit. Nebuďte smutná. I úsměv je nakažlivý.
Soňa Prachfeldová
Krásné smutné a určitě bude zas líp. život je houpačka