Díky jaro, že vždycky přijdeš, i když člověk po dlouhé zimě málem propadá depresi, že se snad ani jara nedočká.
Ale ty přijdeš a já jsem tomu moc ráda. Zároveň s prvním kvítkem, s prvním jarním štěbetáním se znovu navrací i dávné jarní vzpomínky, kdy jsme jako děti si mohli hrát venku, na louce, v lesíku, bez obav rodičů, že se nám stane něco jiného než tak odřené koleno nebo natržené tepláky. Kdy jsme na louce pro maminky utrhly první sedmikrásku, v lesíku pár sasanek, u rybníka blatouch... Sice než jsme se dostaly zpátky domů, byla kvítka trochu povadlá, ale to jsme tehdy nevnímaly - maminka náš dárek vždy přijala s velikou radostí a my děti jsme byly navíc obdarováni láskyplným úsměvem, i když jsme kromě kvítí přinesli zablácené tepláčky i gumáky.
S dospíváním jsme s jarem odložily teplákovky, děvčata si na sebe vzala to nejkrásnější triko ze dvou, které bylo ve skříni, umyly ruce a když přišly velikonoční svátky, to už zase chlapce víc zajímalo, jestli nás děvčata zastihnou s pomlázkou ještě v posteli, jestli dostanou pentličku a úsměv - než třeba výroba vrbové píšťalky.
A tak kráčel čas a nějak rychle přibývaly roky. Čím dál méně mám ráda zimu, kdy se lidé halí do spousty oblečení, ale s věkem se také mnoho starších halí i do samoty. A myslím, že můžu mluvit i za mnoho dalších - nemůžeme se dočkat jara, slunečních paprsků, prvních kvítků i jarní vůně, kouzelného pohledu na rozkvetlý strom a hlavně nás jaro opět vyžene z příbytků ven. Ven, bez obav z uklouznutí a případné bezmoci.
Jaro, vítej, vítej v nás a u nás, prosím, ať máš sílu dát nám všem, co prožíváme svůj podzim života, znovu pocítit, možnost vnímat tvoji jarní sílu, se kterou probouzíš nejen přírodu, lidi, ale i novou chuť do života a kouzla radostného vnímání.
Už nechci utrhnout sedmikrásku, těším se z její krásy v zeleném trávníku, sasanky ani blatouch neutrhnu, ale potěším se dnes i zítra a dny další z jejich krásy. A ten jarní úsměv se snažím mít vždy sebou a nejen na jaře.
