Zlatá neděle neskončila zlatě

Zlatá neděle neskončila zlatě

27. 12. 2013

Milá Jano,
čekala jsem na Tvou připomínku čtyř svíček na adventním věnci. Ale protože Ti předvánoční povinnosti zřejmě nedaly prostor napsat, posílám Tobě i ostatním vzpomínku na jednu Zlatou neděli. Advent neznamená vždy a pro všechny pokoj, lásku a těšení se na příchod vánočních svátků. Tehdy před 9 lety jsem to pocítila na vlastní kůži, poprvé a doufám, že naposled.

Pražská Zlatá neděle pro mě představovala jako téměř pokaždé sraz se sestrou, procházku městem, návštěvu vánočního trhu na Václavském náměstí a zakoupení posledních drobných dárků. Kolem půl 6 večer jsme se rozloučily s tím, že se uvidíme na Štědrý den. Odjela jsem metrem na Jižní Město, kde jsem tehdy bydlela už 12 let ve čtvrti Chodov. V té době nebylo na Chodově příliš rušno, těsně u metra se právě stavělo dnes jedno z největších pražských obchodních center, všude byly ohrady a ubikace dělníků, většinou Ukrajinců, dále ale jen otevřená krajina a lávka přes dálnici, pak tzv. Starý Chodov s rodinnými domky, další průjezdní silnice, pod kterou vedl podchod, a pak už známá Chodovská tvrz a sídliště, kde dodnes bydlím. Domů jsem mohla dojet po okraji Chodova jediným autobusem a vystoupit na druhé zastávce nebo jít pěšky po popsané trase asi čtvrt hodiny. Dělávala jsem to často a naprosto bezstarostně, chodívala jsem tak i večer nebo časně ráno, pokud jsem někam odjížděla a ranní autobus ještě nejel. A udělala jsem to i tentokrát, když mi ujel autobus a nechtělo se mi čekat na další.  Bylo teprve 18 hodin. Napřed jsem si ale ještě vybrala z bankomatu peníze, druhý den jsem šla do práce a ráno by to pro mě znamenalo zdržení. Možná, že právě to se mi stalo osudným. 

Když jsem vyrazila od prázdné zastávky u metra směrem k dálnici, míjela jsem stavební ohradu, kam právě zacházel nějaký člověk, kterému jsem nevěnovala pozornost. Absolvovala jsem celou trasu až k podchodu, aniž bych někoho potkala. Kousek od podchodu byl kiosk, kde se svítilo, a za průjezdkou v protisměru zastávka autobusu, kde někdo stál. Sám podchod byl krátký a mělký, bez schodů, svažovala se do něj cesta pro pěší. Někdy jsem přelezla zábradlí a přešla vozovku, ale protože už byla dost tma a celkem hustý provoz, šla jsem tentokrát raději do osvětleného podchodu. Jak jsem do něj vkročila, uslyšela jsem za sebou obrovský dusot, a než jsem se stačila otočit, co se děje, doběhl mě cizí muž, kterého jsem ani nezahlédla, jak vypadá, skočil zezadu na mě a začal mě škrtit chvatem zvaným "páka", kdy mě současně tiskl tak, že jsem se okamžitě dusila, a zároveň stahoval na zem, čemuž jsem se nedokázala bránit. V těch několika vteřinách mi prolétlo hlavou, co asi chce, okrást mě nebo zabít? Když jsem už ležela na zemi, začal do mě kopat a rvát mi kabelku. Zase taková vteřinová úvaha, mám se bránit nebo raději ne? Mechanicky jsem ale kabelku svírala stále, takže mě mlátil dál, dokud jsem ji nepustila. Pak jsem teprve začala křičet.

Já, která už jsem přestála všelijaké potíže i osobní tragédii, která uměla v mládí střílet dobře ze vzduchovky a později si vyzkoušela i pistoli, jsem zcela bezmocně ležela na zemi a dívala se, jak pachatel mizí cestou zpět s mou kabelkou. Pokud někdo doporučuje, jak se mají ženy bránit, jak a kam udeřit, tak já jsem ve chvíli přepadení nedokázala vůbec nic. Můj křik přivolal nějakou paní z autobusové zastávky a stánkařku. Zavolaly policii. Nezůstalo mi absolutně nic, doklady, tramvajenka, platební karta, peníze, klíče, mobil, brýle, ale i vstupní očipovaná karta do archivu resortu ministerstva obrany a pečetidlo, vše zmizelo. Bylo třeba jednat, vždyť pachatel měl mé klíče i adresu. Bylo třeba zablokovat kartu. Zavolat sestře, aby mi v noci dovezla náhradní klíče. Dát mi mezitím hlídat byt. Dovézt mě do krčské nemocnice na vyšetření, protože jsem měla šok, lehký otřes mozku a natržené ucho. Provést rekonstrukci na místě činu, sepsat se mnou protokol. A k tomu všemu zůstat podezřelá z toho, že jsem si přepadení vymyslela a třeba mě zmlátil můj partner. A z nemocnice jet zpátky s holýma rukama a načerno, protože policejní hlídka měla jen jedno auto a už musela zase k jinému případu. Být zamčená v bytě a s hrůzou čekat, jestli se objeví zloděj. A marně chtít uprostřed noci povolat zámečnickou pohotovost, které jsem neměla čím zaplatit, takže odmítli.

V takových chvílích je opravdu hodně zle, ale snad vždycky se najde někdo, kdo pomůže. Paní z představenstva našeho družstva mi ráno okamžitě půjčila peníze, takže mi zámečník předělal zámky. I v práci se ke mně chovali všichni dobře, a tak jsem si mohla postupně v pracovní době vyřídit všechny nepříjemnosti spojené s vystavováním náhradních dokladů. Finanční ztráta byla poměrně značná. Nejhorší však byla ztráta osobní jistoty, kterou jsem do té doby v sobě měla. Teď jsem se bála někam jít, měla jsem neustálý pocit, že jde někdo za mnou, chodila jsem takřka vprostřed vozovky. Když jsem o případu napsala starostce a žádala o posílení policejních hlídek na Chodově, dostala jsem odpověď, že nemají pracovní síly a jen doporučují ženám, aby chodily pouze v něčím doprovodu. Ukázalo se totiž, že přepadení v té oblasti bylo víc.

Dnes se situace na Chodově značně změnila, s otevřením nákupního centra a kina se řada lidí vrací domů později, na okraji vyrostly další obytné domy, zmizeli ukrajinští stavební dělníci. A já už skoro nikam potmě nechodím. Ale ten děsivý zážitek už v sobě nepřekonám nikdy. I když vím, že se nic neděje bezdůvodně.

Možná si někdo pomyslí, že se tak moc nestalo, někoho možná mé líčení dokonce "pobaví", protože se dějí daleko větší hrůzy. Ale pro jednu osamělou ženu, která se v tu chvíli neměla o koho opřít, nebo se u koho alespoň vybrečet, to v té předvánoční době, kdy se lidé kolem těšili a radovali, docela stačilo. A každý, kdo něco podobného zažil, mi jistě dá zapravdu.

Važme si života a buďme všímaví a soucitní. Možná, že právě teď potřebuje pomoc někdo jiný. Přeji všem krásné dny.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Milá Zuzano, času bylo dost, jen povinností o něco více. Přesto jsem na svůj profil uložila Čtvrtou adventní neděli, ale nebyla publikována: Čtvrtou adventní neděli ve spěchu jsme prožili, ani svíčku poslední jsme nezapálili. Až k štědrovečernímu stolu zasedli jsme všichni spolu, a všechny svíčky spálili. Čtyři čárky nezbyly, v koledách se ztratily... Neřešila jsem to, ale teď mě moc mrzí, že jsem vždy jen nakoukla, odhalila novou báseň a nestíhala číst všechno, to jsem si nechávala na později. Tvůj příběh je o to silnější, že se kolem dějí věci, které dříve patřily do okruhu "nám se to nemůže stát". S úchyly jsem se v mládí setkala několikrát, ale nikdy jsem nezažila šok z přepadení. S kamarádkou jsme několikrát trávily noc v Praze v ulicích, když jsme po nějaké akci čekaly na časně ranní vlak. Buď jsme měly štěstí, nebo tehdy byla opravdu "jiná doba". Až zpětně mě občas mrazí, když si uvědomím, jak jsem bývala "odvážná", když jsem sama absolvovala nejen noční toulky v cizích městech, ale třeba i pětadvacetikilometrové túry ve zcela cizím prostředí. Za příběh ti děkuji nejen proto, že byl adresován mně, a všem ženám bez ohledu na věk přeji, aby podobné zkušenosti byly ušetřeny.
Zuzana Pivcová
Olinko, před tím jsem zažila už i úchyla. To je už 30 let. Také jsem nevěděla, jak to dopadne. Bydlela jsem na podnájmu na okraji Střížkova a byla půlnoc.
Olga Štolbová
Zuzko,tvůj příběh mnou doslova otřásl, sama mám podobnou zkušenost,ale šlo naštěstí "jen" o úchyla.Už je to dávno,ale v noci bych se na ulici už nikdy nevydala.
Hana Práglová
Zuzko,se zájmem se si přečetla tvůj článek.Lídé jsou různí.....jak kdysi řekl jakýsi klasik.Ale mezi lidmi jsou také svi......,kterým nevadí,zda se chovají hnusně k věcem,mužům či ženám.Zažila jsem pár "zvláštních" situací,takže se ti nedivím!!!!Naopak.Obdivuji ,že dosud dokážeš bydlet na stejném místě. Ale snad se opravdu trochu doba změnila .Kdo ví???? V příštím roce bych si přála.aby všechny dobré skutky byly odměněny stejně a všechna ZLA "odměněna".s "úrokama/!!!!!