Prká se

Prká se

26. 4. 2012

Prká se, řekl stařeček mojí stařence, když přišel z chlíva, kde byl poklidit. Belo oš na čase, to bodó kuzlata letos pozdě.

Zůstala jsem stát s pusou dokořán. Co je to za slovo, nadávka, nebo tajná řeč mých stařečků? Stařeček hledíc na mě se rozesmál, tes to eště neslešela, že, tak ti to přeložím. Seš eště malá, no to znamená, že naše rohatá koza Róza se zamilovala a chce ženicha. Ženicha? A kde ho stařečku veme? Ona ho nikde neveme, pravil moudře stařeček. Já musím kozu Rózu vzít na vandr a ženicha jí najít. Pusa se mi otevřela ještě víc. A budeš dlouho chodit a hledat? No to poznám, kdež ho nando - take se naší koze Róze nemosi líbit, že.

A můžu jít s tebou, žadonila jsem. To je moc daleko, zostaň tade se stařenkou. Prosím, prosím, žadonila jsem, mě nebudou bolet nohy, slibuju. Stařenka se přimluvila a tak stařeček svolil. Nemohla jsem se tehdy dočkat rána, kdy už půjdu na vandr do světa hledat koze Róze toho ženicha.

Z pohádek, co mi čítávala stařenka, jsem si pamatovala, že Honza šel do světa taky hledat princeznu, tak proč by stařeček nemohl hledat naší koze ženicha. Brzo ráno jsme vyšli. Stařenka nachystala na tu dlouhou cestu svačinu. Koza, já a stařeček jsme si to mašírovali prašnou cestou, bylo časné ráno nikde ani živáčka. Za dědinou jsme odbočili na polní cestu. Pudeme skratkó, řekl stařeček, a koza i já jsme ho následovali.

Když jsme ušli kousek polní cestou, koza si najednou postavila hlavu a ohlížejíc se tam někde, kde byl její chlívek, zůstala stát jak k zemi přikovaná. Stařeček táhl za špagát, který měla koza uvázaný kolem krku, div chuděru neuškrtil. Koza přidušeně mečela a já ji pláčem přizvukovala. Půjdem domů, prosila jsem stařečka. Nebol, chtělas na vandr, tak nebol, nadával stařeček.

Odvázal koze špagát a uvázal jí ho kolem rohů na hlavě. Koza popošla pár kroků a pak začala vyhazovat nohy na vše strany, hlavou trhala a trkala. Stařeček se nevzdával. Otrhni trocho tráve a běž před kozó, třeba za tebó a trávó pude. Podařilo se, koza pár metrů šla za trsem trávy, kterou jsem ji v dostatečné vzdálenosti nabízela. Netrvalo to dlouho, koza si zase postavila hlavu a ne jít dál. Asi ženicha fakt nechce, stařečku, obrátíme se a vrátíme se domů. To nevadí, že nechce, já ho té potvoře, koze rohaté, vnotim. Ona nechce, ale me chcem kuzlata. Tomu jsem tehdy nerozuměla.

Počkáš tade s kozó a já dondo dom pro plachto a tragač. A né, že tě oteče, chtělas na vandr, tak jo hlidé. Stařeček spěchal zpátky do dědiny a já držíc špagát s kozenkou jsem si sedla na mez, koza se uklidnila a ukusovala první jarní travičku. Stařeček se po chvíli vrátil, přehodil koze plachtu kolem těla, pořádně zavázal popruhy, chytil ji do náručí a naložil na tragač. Koza mečela celou dlouhou cestu. Konečně stařeček zamíříl do jednoho dvora, přijel až ke chlívku, kozu vysvobodil a nacpal ji k nějaké divné koze, která smrděla tak moc, že mě to rozkašlalo.

Tak tohle je tedy ten ženich! Polykajíc slzy se dívám vyčítavě na stařečka. Nebol, počky jaky bodó krásny kuzlata. Dostala jsem svačinu a nesměla jsem se dívat na kozu do chlívka, prý by se styděla. Stařeček si s panem Pinkavou zavdal slivovice, já se proběhla s dětmi, pak mě stařeček zavolal, koza Róza už zas byla svázaná na tragači, a tak jsme se vydali domů. Já šla kus za nima, protože naše koza Róza smrděla zrovna tak, jako ten její ženich u Pinkavů v chlívku. Když ji stařeček doma dal zpět do jejího chlívku ke krávě Stračeně, tak i Stračena dávala bučením najevo, že koza smrdí. Tehdy jsem počkala až stařečci odejdou na políčko, vzala mýdlo, vodu, hadřík a kozu jsem pěkně umyla. Kupodivu držela - asi i ona sama sobě smrděla.

Od té doby jsem se každé ráno chodila dívat do chlívka, kdy už budou ty kůzlata. Dlouho trvalo než jsem jednoho rána otevřela chlívek a vítala mě tři nádherná bílá kůzlátka s hrdou maminkou Rózou, která je pečlivě olizovala. Tož to je nadělení, měle bet na velikonoce, ale nedá se nic dělat. Vebrale sme dobryho ženicha, že Růženko, tak je pudem zapit, abe rostle, řekl stařeček. Já měla o zábavu postaráno, chodila jsem kozenkám na travičku a trávila jsem víc času ve chlívku než venku.

Po nějakém čase jedno kůzle zmizelo a my měli k obědu řízky. Když jsem se ptala, z čeho že jsou ty řízky, stařenka řekla, že z králíka. Sice mi bylo divné, že ten domnělý králík měl nějak velké kýty, ale věřila jsem stařence, že ho tak dobře krmila. Po nějakém čase zas jedno kůzlátko zmizelo. Zůstalo už s kozou Rózou jen to jedno s culíčky. Vyrostla z něho pěkná kozenka s culíčky pod bradou, říkala jsem jí Líza.

Ta dvě kůzlátka, která záhadně zmizela, mi stařenka vysvětlila tak, že se odstěhovala k jejich tatínkovi do chlívku pana Pinkavy. Za pár let jsem pochopila, že mi stařenka neřekla pravdu. Chtěla mě ušetřit toho poznání, že vše není jen pohádka.

 

Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků,  nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Hezká vzpomínka. Naše zkušenosti z venkovského života jsou k nezaplacení.
Eva Mužíková
Když se kozy prskaly, ocasama mrskaly. Teď se kozy neprskaj, ocasama nemrskaj.... Růženko, zase jsi mi připoměla podobné zážitky z dětství... také jsem musela chodit s kozou Matyldou k ženichovi... no a tem odéééééér,
Růžena Antlová
Hani to víš že se koze říká kozenka a to že se narodila tehdá 3 kůzlata byla milá náhoda ,asi to v tom chlívku u ženicha muselo být tehdy trochu divočejší,pamatuji se že pak už koza Róza mívala jen dvě a jak byla starší tak už jen jedno.Na rande jsem ale s kozou Rózou po zjištění jaký byl ten její ženich už nikdy nešla.
Růžena Antlová
Marie díky šla jsem si to přečíst a vidíte jak je ten svět malý jak zas v létě budete v Čuníně tak napiště a můžeme se sejít třeba v Čuníně u Čertových rybníků kde je moc krásně !
Marie Magdalena Klosová
Milá Růženko,toto milé hanácké povídání,rozradostnilo pošmourno na Ostravsku.Děkuji za ně."Kozenky" jsou mi velmi sympatické.Můj muž tak na sklonku své kariéry nazýval studentky na gymnáziu.Když jsem se to dověděla,tak mě braly mrákoty.Ještě aby ho byly udaly z jakéhosi "harašení".Striktně jsem mu to zakázala.Asi poslechl a kozenky si vzal s sebou do nebe. P:S. Růženko,nevím,jestli jste si někdy přečetla mou reakci na Vaše povídání o Konici.Bylo to dost dlouho po vydání článku.Zdravím MM
Alena Vávrová
Moje maminka vzpomínala, jak musela s kozou dojít k obecnímu kozlovi a jak se pak strašně styděla s ní a s tím puchem jít přes náves zpátky domů. Kozu i kůzlátka pamatuji od druhé babičky. Těm culíčkům pod bradou tam říkávali "olingrátka", tedy něco jako náušničky. Moc hezké vzpomínání, Růženko a líbí se mi i nářečí.
Zuzana Pivcová
Jsem ráda, že se tu od Tebe objevilo po delší době zase takové pěkné vyprávění, Růženko. Jen těch kůzlat je mi pomalu líto ještě teď po letech, když to čtu.
Hana Rypáčková
Neuhádla jsem tě Růženko, moc hezké pvídání v nářečí...Hánácké? Neříká se tam taky koze kozenka? Koza mojí pratetičky z Miloňovic byla vždycky nadržená.Jak jsme vyšli za humna, spěchala ,ani si keříčků nevšímala.Kozel byl vyhlášený v Paračově. Provonělá jsem byla vždy i já- zvědavá.Vyhlášený byl, ale kůzlata bývala dvě.
Svatava Páleníková
Pěkný příběh a krásně napsaný.
Hana Práglová
Jo,to byly časy,kdy jsme s dědečky a babičkami mohli prořívat takové chvíle.jsou to jen vzpomínky.Ale krásné a neopakovatelné!!!!!!