Zorka

Zorka

16. 1. 2014

Psal se rok 1974 na malé vesničce a můj roční prvorozený syn se dostával ze závažné nemoci. Začínal se pohybovat po zemi, na které často líhala naše vlčice Zorka. Venku vždy střežila kočár a na zemi si to spolu moc užívali doma, i venku na trávníku. Syn se po ní válel a lezl, strkal ruce do očí a tlamy, až se dávila, ale neucukla nikdy. Poučovala jsem syna, že to nesmí a Zorka jen zdvihla oči, jako by mi říkala "jen ho nech". Moc si to spolu užívali a možná i díky ní se rychleji zotavoval a rozhýbal.

Odpolene jsme si vyráželi do přírody za vesnici. Zorka byla vždy poslušná a věděla, že nesmí za zajícem nebo srnčím. Odběhla na určitou vzdálenost a na zavolání se vracela. Až jednou....zazněla rána....padla v poli asi tak 150 metrů od nás. Ještě dnes to vidím před očima... Nejhorší bylo, že rána vyšla od myslivce ze sousední vesnice. Nikdo nechápal proč. Už bylo pozdě nadávat nebo řešit, proč se to stalo. Život by jí to nevrátilo. Jen zlost a bezmoc zůstala v srdcích všech v rodině.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
pes
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Je mnoho tzv. myslivců, kteří jsou na podobné činy hrdí. Bohužel Normální člověk by myslel, že zvířatům rozumí i jinak než na talíři.
Zuzana Pivcová
Musí to být velmi smutné, takhle nečekaně přijít o milé zvířátko. Moje maminka mi vyprávěla, jak měla za svobodna fenečku a ta se jí na vycházce otrávila jedem na vrány a zemřela jí v náručí. Vždycky i po letech plakala, když si na to vzpomněla.