Jen nás doma šest. Moje žena, dvě dcery, dva kocouři a já. Zatímco ženu znám poměrně důvěrně, děti mě občas něčím překvapí (převážně mile), kocouři jsou pro mě velkou neznámou.
Matýska a Cipíska máme od konce prázdnin. Narodili se začátkem května, domů jsme si je přivezli v jejich čtyřech měsících. Byla to taková trošku „hrrr akce“, kdy se ženina kolegyně jen tak zmínila, jestli někdo náhodou nechce koťátko. Žena se jen tak zmínila doma před holkama a z těchto dvou zmínek se stal závazek možná na dvacet let (jak jsem se dočetl v testu paní Marcely Pivcové - doporučuji: zde).
Ryby, papoušci, křečci
Já ani žena nemáme žádné zkušenosti s chovem koček. V dětství jsem měl po krátkém období rybiček a andulky ještě křečky Karlíčky – ne najednou, ale postupně, jmenovali se vždy stejně a žádný z nich se nedožil dlouhého věku. Karel I. skonal hned dva dny poté, co jsme jej koupili ve Zverimexu (zřejmě již nemocného), Karla II. při venčení před naším ostravským panelákem přejel jeden šílenec na kole, Karel III. se schoval do díry na chalupě v podlaze, kterou otec právě betonoval (nemohl údajně čekat, až křeček vyleze, když mu zrovna tuhnul beton), no a Karel IV. nakonec skončil v jiném království, když se naše máma rozhodla po šesti měsících darovat křečka sestřenici, protože my s bráchou jsme se o něj nestarali.
Po zvířecích studentských a mládeneckých letech jsem si dalšího zvířecícho tvora pořídil až po přestěhování do Prahy. Malý domek se zahradou se stal domovem fenky hovawarta. Kdo zná toto krásné psí plemeno ví, že je to zvíře přátelské, věrné, oddané páníčkovi, které ovšem dokáže budit patřičný respekt. Byla to tedy hlídačka domu, ale hlavně milá kámoška...
Potvory, magoři, hlupáci
Ale zpět ke kočkám. Jak jste si jistě přečetli v článku kolegyně Vratislavy Hofmanové (Kočka je skvělý společník), kdo choval psa, těžko přechází k chovu koček (a naopak). Musím říct, že něco na tom je. První týdny jsem našim kocourům rozhodně neříkal jmény, které si vymyslely naše dcery. Žádný Cipísek a Matýsek. Byly to potvory, magoři, hlupáci… Věčně se motali pod nohama, několikrát jsem o ně zakopl, párkrát se vyčůrali do květináče, přičemž hlínu z něho pořádně rozprskli po celém pokoji, věčně skákali na stůl, později na kuchyňskou linku, jakékoliv povely či zařvání naprosto ignorovali.
Kolikrát jsem si říkal, jak jsou psi o hodně chytřejší než kočky. Po pár měsících v domácnosti s kočkami vím, že nejsou méně chytré, jsou vychytralé. A zdá se mi, že ti naši kocouři zvlášť. Dobře ví, co se nám nelíbí. Skrývají se, když je voláme, do domu vběhnou ve chvíli, kdy odcházíme, nejvíce řádí, když chceme jít spát a spí, když si s nimi děti chtějí hrát.
Jak na ně?
Než jsem si pořizoval psa, koupil jsem si knihy, abych věděl, jak takového psa a konkrétní plemeno vychovávat. Chov našich kocourů probíhá trošku stylem "pokus-omyl." Však ono to nějak dopadne.
Vyřezal jsem jim ve sklepě díru ve dveřích a instaloval do nich výklopná dvířka. ve sklepě mají teplo, svůj pelech, misky s vodou a misky na granule. Přes den se courají po zahradě, v noci zalézají do pelechu. Ale kus dne bývajjí s námi v domácnosti. Nejsou tedy ani domácí, ani ryze venkovní. Občas se pochlubí chycenou myškou, občas nejsou celý den vidět a přijdou až pozdě večer... vychovávají se vlastně sami. A já mám ty potvůrky rád.
A proto také využívám tohoto kočičího tématu a táži se zkušených chovatelů koček:
- kolikrát denně se má dávat kočkám žrádlo?
- naučí se kočka slyšet na své jméno?
- umí kočka aspoň trochu poslouchat?
- přestane skákat na stůl a hledat pořád něco k snědku?
- naučí se používat škrabadlo a nebrousit si drápy o vše ostatní?
- musí se drápy nějak stříhat?
- má se kožich nějak vyčesávat?
- musí se odčervovat? Jak často?
- máme je nechat vykastrovat?
- nebudou přes ta sklopná dvířka chodit k nám dosklepa cizí kočky?
Těším se na vaše odpovědi v komentářích, ale i další rady, zkušenosti a příběhy o vašich kočičích miláčcích.
.
