Foto

Život s Paní Norrisovou

26. 1. 2014

Malá a nemocná.
Toulavá, divoká lesní kočka zanechala koncem léta koťata u známých ve stodole. A najednou se nějak jedno koťátko ocitlo u nás. Vybrali kotě, které bylo nejslabší a očividně nemocné. Prý, že by zimu těžko přežilo a tak aby se o něj někdo do jara postaral. To „do jara“ se protáhlo.

Že to byla holka, dostala jméno „Paní Norrisová“, podle kočky školníka Arguse Filche z Harryho Pottera. A že by vypadala divně bez křestního jména, tak ještě Sarah.

Koťátko jen leželo na jednom místě, kalný zrak, těžký dech. Chudák kočička málo jedla, zvracela a trpěla průjmy. Jeden čas jsem jí nosil obden k veterináři na injekce. Ale připadalo mi, že to nikam nevede. Jednou už jsem říkal: „Pane doktore, to nemá cenu, asi bude lepší to ukončit. Nějakou injekci.“  Veterinář se smál, a říkal: “Pane, to je kočka, ta má sedm životů. Ještě z ní bude kočička, radost z ní budete mít.“ A opravdu. Do roka se zotavila, zesílila, začala o sebe dbát. Jen špatné ledviny ji zůstaly a tím byla odsouzena k celoživotní dietě.

Plachá
Černá, s delším čumákem vypadala jako malá horská puma. A stejně se i pohybovala. Většinu času trávila pod postelí, za skříní, prostě někde schovaná. Jen občas překonávala vzdálenost mezi svými úkryty několika dlouhými pružnými skoky šelmy. Když bylo ticho a klid, nenápadně a obezřetně navštívila misku s jídlem.

Trvalo to další více než rok, než se nechala trochu pohladit. Ale to jsem mohl z celé naší rozvětvené rodiny jen já. Někdy prostě když  jsem se blížil, neutekla, ostražitě se přikrčila a já jí mohl lehce přejíždět prsty po hřbetě. Ale přešly další roky, nic se nezměnilo, víc mi nedovolila. A když k nám  přišel někdo cizí, nějaká návštěva, Sáru jsme neviděli pak celé hodiny a ani jsme netušili, kde se v našem rozlehlém bytě ukrývá. 

V nemocnici
Pak se ji jednou udělal na zádech nějaký bolák, zanítil se a Sára dostala otravu krve. Dovezl jsem ji s vysokou horečkou do Libně na veterinářskou kliniku. Samozřejmě si ji tam nechali. Ani jsem ji nesměl navštívit. Že je na JIP na kapačkách a že musí být v klidu a že by ji návštěva mohla rozrušit. Po necelém týdnu už mi dali vědět, že si ji můžu vzít do domácího ošetřování. Když jsem si pro ni jel, ani jsem z toho moc neměl radost. Asi těžko pochopí, že jsem ji do nemocnice odvezl v zájmu jejího zdraví a to, že tam do ní píchali různé jehly bylo nezbytné. Asi už se nikdy nesblížíme. Bude se mě bát.

Pravdou byl opak. Když mi ji přinesli měla ohromnou radost, že mě vidí. Vyloženě se ke mně drala, vrhla se mi kolem krku a fakt mě začala olíbávat tím svým kočičím způsobem. Úžasné.

Soužití
Od návratu z nemocnice jsem ji mohl brát do náruče a hladit bez omezení. Také se z pod skříně přestěhovala s naprostou samozřejmostí do mé postele a v chladných dnech i pod moji peřinu. Také se naučila mě někdy ráno budit kočičí pusou. Kočka neoslintává obličej jako pejsek. Jen se lehce dotkne tváře svými vousky.

Také se ukázalo, že je na kočku, němou tvář, nadmíru „ukecaná“.  Všechno musí komentovat, ke všemu má nějaké připomínky, pořád si na něco stěžuje a něco vyžaduje. A něco vyžadovat, to se naučila dokonale. Nejvíc se dožaduje jídla. Je pořád hladová. Její speciální dietní granule stojí tisícovku pytlík, který ji vydrží asi měsíc a půl. Pak se také dožaduje otvírání dveří, když chce jít z jedné místnosti do druhé. To, jak jde někdy jen tam a zpátky, budí ve mně dojem, že se jen chce ujistit, zda to otvírání na mňouknutí funguje. Někdy chce otevřít skříň a nebo skříňku aby ji mohla prozkoumat. 

Také chce někdy vyčistit svůj záchod. O té doby, co bydlíme na venkově, dožaduje se v zimě nasypání  krmení do krmítka za oknem. To aby přiletěly sýkorky, které ráda pozoruje. Přijde za mnou a naprosto srozumitelně mi řekne, co ode mne očekává. Chová se jak carevna.  A považuje tuto svou roli za naprostou samozřejmost. 

Lovec
Paní Norrisová nezapře svou divokou krev. Má snahu ulovit vše, co se pohybuje. Když ještě žila v pražském bytě, trávila několikery prázdniny u mých rodičů na chalupě. Na zápraží nosila nejen myši, ale i ptáčky a jiná zvířátka. I krtka nebo netopýra. Ani v bytě však nezahálela. Nejen že proháněla mouchy, ale když do kuchyně vlétl ze špajzu mol, seděla a sledovala ho. Najednou přímo z místa ze sedu vyskočila metr a půl vysoko a mola chytla mezi packy. Podle toho jak si na něm pochutnala, je to asi kočičí lahůdka. Stačí říct: „Sáro, moleček!“ a začne pobíhat po místnosti a pátrat v prostoru nad hlavou. 

Trenažér
Využívám vlastnosti specificky kočičí. Velmi dobře vnímají toky životní energie (Čchi, Reiki). Protože energie, používám při léčení, zkouším to i na kočku. A jak je abnormálně citlivá a jak na energetické podněty zřetelně reaguje, mohu si na ní trénovat a zkoušet energetické působení. To se jí moc líbí a někdy si i sama přijde a chce trochu energie. Občas se sice přijde „pošmajchlovat“, ale o klasické hlazení jinak moc nestojí.

Kočka je osobnost
Každá číča má naprosto jinou povahu. Kdo si myslí, že kočka mu bude vděčná za péči, ten se mýlí. Ona to považuje za samozřejmost. I tak se dá ke kočce velmi přilnout. Když je to potvora namyšlená, nevděčná, vzteklá a panovačná jako je Sára, ani mi nejde do hlavy jak je to možné. Říkám o ní, že to není zvíře, ale takovej malej, černej, chlupatej člověk.

Mám ji rád, i když je to pěkná mrcha. Ale ono, když se to tak vezme, se ženami je to podobné.

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Pavla Vítková
Také se mi to povídání líbí.
Olga Štolbová
Jiří, díky za úžasné vyprávění. Také u Vás trvalo pár let, tak jako u mně, než došlo k té krásné důvěře. Mě ale zaujalo to předávání energie, moc si to nedovedu představit, nešlo by napsat o tom trochu více
Jarmila Peerová
Vyprávění o paní Norrisové je dojemně krásné a milé,a protože mám doma podobnou lumpačku nejen vzhledem,ale i povahou,rozumím pane Jiří každému Vašemu povzdechu.Ta moje se navíc dožaduje držení tlapičky,což je naprosto netypické pro kočku,takže je na nás zajímavý pohled.Ale je to moje Amálka,báječná společnice,která mi laskavě dovolí se o ni starat.
Zuzana Pivcová
Svůj vztah k Sáře jsi dokázal podat velmi citlivě a krásně lidsky i poeticky. A nepřekvapuje mě, že se Ti zamlouvá, i když je to "mrcha", nebo spíš právě proto. Hodné holky to mají těžší! :-)