Legendární cestovatel Miroslav Zikmund stále pečlivě sleduje dění ve světě, touhu podívat se znovu do zemí, které před desítkami let projeli, už ale nemá. Svět je podle tohoto plzeňského rodáka úplně jiný, země se změnily všude, často k nepoznání. Důkazem je třeba Ekvádor, kde se v 50. letech spolu s Jiřím Hanzelkou ocitli mezi obávanými lovci lebek. Tehdy takzvané Šuáry považovali za účastníky doby kamenné, dnes tito indiáni používají moderní techniku. Zikmund to prohlásil při setkání u příležitosti jeho blížících se 95. narozenin, jež oslaví 14. února.
"Tyto oči a uši už toho tolik viděly a slyšely, že už nejsem zvědav. Sice sleduji pečlivě události v těch kterých zemích, které jsme projeli, ale už nemám sebemenší touhu je navštívit," uvedl cestovatel, jenž ovládá několik světových jazyků.
Například v roce 1961, kdy dojela slavná dvojice do Nepálu, jim trvalo dva roky, než se dostali pod Himálaj, dnes je to otázka desítek hodin. "To je ale normální vývoj, to nemůžete změnit. Teď žiju já v době kamenné, protože jsem se dodnes nesžil s počítačem," řekl s úsměvem.
Lidský život Zikmund označil za přesný součet náhod. "Od chvilky, kdy se narodíte, nevíte proč právě těmto rodičům, potkáte se s partnerem, nevíte proč, a tak to běží celý život," sdělil. Tento pohled má prý od zážitku v Belgickém Kongu, kde s Hanzelkou filmovali zrození sopky. "Fungoval jsem tam jako kameraman, musel jsem vždy buď dopředu, nebo dozadu. Expedice běžela přede mnou a já se dostal na rozdvojení a nevěděl, zda doprava nebo doleva. Před námi v dálce byl vulkán, šílené Dantovo peklo. Začal jsem tedy zkoumat stébla trávy, zda se zdvíhají, nenašel jsem ale žádnou stopu. Toto byla kritická chvilka celého mého života," uvedl. Za členy výpravy ho pak prý dovedla intuice.
Při cestách dostal Zikmund "milion nabídek" zůstat v cizině. "Věděli jsme ale, že domov máme tady, v této zemi. Tady jsme měli kamarády, rodiče, milenky, holky a tak dále. Pořád jsme pospíchali, abychom se vrátili domů, měli jsme jediný cíl, vrátit se zpět a pokud možno dodržet harmonogram," uvedl.
Svoji výbornou kondici ve vysokém věku vysvětluje nejen geny (tatínek dožil 91 a maminka 84 let), ale také cestováním. "Je to možná dané tím, že jsem se dlouho toulal po světě, jedl ta jídla, která jedli domorodci počínaje marockým kuskusem a konče habešským jídlem, jež připomínalo spíš ohnivou kouli," řekl. Za dobré znamení považuje i okolnosti svého narození. Na svět přišel v plzeňské Úslavské ulici nedaleko nádraží, kde bydleli jeho rodiče. "Tehdy nebyly žádné diskuse o tom, zda se má rodit v nemocnici nebo doma. Na mém křestním listě je dokonce jméno porodní asistentky, považuji to za dobré znamení, které mě možná vedlo celým životem," dodal.
Hanzelka (1920 až 2003) a Zikmund podnikli první cestu v letech 1947 až 1950. Navštívili spolu 83 zemí, napsali přes 20 knih a proslavili vozy Tatra i Československo. Po srpnové okupaci v roce 1968, kterou oba cestovatelé odsoudili, jim komunisté zakázali cestovat i publikovat. Jejich život zachycuje také divadelní hra Palubní deník Hanzelky a Zikmunda.
