Mám ráda svou práci.
Proto stále ještě pracuji.

Mám ráda svou práci.
Proto stále ještě pracuji.

5. 2. 2014

Když jsem poprvé vstoupila do budovy někdejší pražské Invalidovny, nyní sídla Vojenského ústředního archivu, byl krásný jarní den. Bělostné chodby s mramorovými podlahami byly zality sluncem a já jsem si připadala jako v nějakém paláci. Každodenní práce však vedle půvabů barokní architektury odhalila i veškeré nedostatky silně zanedbané stavby. Čekala mě zima, špína, vlhkost a plísně a samozřejmě i těžká fyzická práce, především manipulace s kartony plnými spisů, uloženými mnohdy vysoko v regálech, kam se muselo lézt po štaflích.

Jako bývalá učitelka němčiny jsem díky znalosti jazyka dostala za úkol zpracovávat německou dokumentaci z 2. světové války. A protože kromě mne německy téměř nikdo nemluvil, měla jsem na starosti i celkovou péči o zahraniční návštěvníky, kterých se k nám sjíždělo hodně. Za normálního provozu jsem se pohybovala často v depozitářích, nejinak, než ve značně umouněném pracovním vaťáku, čepici a rukavicích, v nichž jsem rozhodně nevyvolávala dojem paní magistry, odborné pracovnice. Když mě potkali na chodbě právě dorazivší cizinci, ani mě nepozdravili, neboť měli představu, že jsem asi místní uklízečka. Když se pak ukázalo, že já jsem ta dotyčná, která už jim předběžně psala a bude jejich konzultantka, měli jsme z toho často oboustrannou legraci. Zahraniční návštěvníci měli náš archiv většinou rádi a zdůrazňovali, že co schází na moderním vybavení, to vyrovná ochota a lidský přístup.

Německá dokumentace byla z naší strany značně opomíjená, zatímco ze strany ciziny velmi vyhledávaná. Na jedné straně mě objímali zástupci nadace slavného amerického režiséra Spielberga a děkovali, jak jsem zpracováním dokumentace pomohla židovské populaci ve světě, na druhé straně jsem čelila obvinění, že pomáhám německé straně k návratu jejich spisů, které patří nám.

Asi nejraději vzpomínám na to, když se jednoho dne objevili zástupci Svazu německých Romů. Pátrali po německém dozorci, který se podílel na vyhlazení Romů v Osvětimi-Březince. Zpočátku byli velmi nedůvěřiví a rezervovaní, asi si mysleli, že je kvůli jejich původu nějak odbudu. Potom ledy roztály. Byli to velice inteligentní, kultivovaní lidé. V závěru návštěvy mě pozvali na konferenci válečných obětí do Německa. Byla to jedna z mých nejpříjemnějších návštěv v zahraničí.

V archivu jsem se hodně nadřela, hodně naučila, hodně jsem toho vyřídila, hodně jsem cestovala. Ale za vším byla především práce a hlavně potřeba pomáhat, žádná touha po penězích a slávě. Byl to a dosud ještě je můj prvořadý koníček. Proto stále ještě pracuji. A až to vše budu opouštět, to už po přestěhování na jiné pracoviště, bude mi opravdu smutno. Je to mých 24 let života.

Jaké bylo či je vaše zaměstnání? Byla vaše práce i koníčkem? Byli jste nezaměstnaní? Sepište zajímavé zážitky či veselé historky. Nejlepší příspěvek na téma "Moje práce" odměníme.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Zuzana ale stále ještě v německé části archivu neobjevila dokumentaci související s ukrytím "Jantarové komnaty". Určitě to tam někde založené je. Když je tam i v kterém roce která rota vyfasovala kolik ešusů, tak aby tam nebylo tohle. :-) :-)
Zuzana Pivcová
Ach, jo, já ty velké pochvaly nemám ráda!! To bych to tu raději nenapsala .Pro mě je pochvala, když můžu někomu něco důležitého najít a taky ten původně zapadlý zavřený kritizovaný archiv trochu představit jinde, jakou má cenu. Vždyť máme legionáře, opevnění, čs. zahraniční armádu Západ a Východ, část bývalého Válečného archivu SS, nejvyšší vojenský Říšský válečný soud, vysídlení Němců, vojenské soudy v 50. letech atd., a nikdo o tom léta nevěděl. Jak mi to nedávno řekli ve Slovinsku: Nemáte moderní techniku a zdigitalizované materiály (to jde pomalu), ale máte to hlavní, dokumentaci!
Olga Štolbová
Zuzko, obdivuju a trochu závidím, Tvá práce je mimo námahy, zimy a špíny hlavně záslužná a věřím, že jsi občas objevila i věci, které do té doby nikdo neznal. Dělat práci, kterou má člověk rád, je obrovské štěstí.
Jana Šenbergerová
Zuzko, to ti z celého srdce přeji. To já o sobě nemohu říct, i když jsem ji "dělala" dřív, než jsem sama začala chodit do školy. Práce s dětmi mě bavila, ale ty neskutečné nesmysly a zbytečnosti kolem mě za 40 let dokonale otrávily. Do důchodu jsem se těšila, protože poslední léta před ním jsem měla pocit, že do školy chodí mutanti podobní dětem. Smutné na tom je hlavně to, že to není jejich chyba.
Miroslav Štorch
Pěkný článek jako exkurze do náročné práce v archivu. Asi tam pracujete více let než ve školství ? Taková situace nastává, když člověka práce baví. Nikdo nevidí práci v chladu a těžkých podmínkách, ale jen výstupní zpracovaná data. Můj otec Antonín bojoval jako partyzán ne II.světové války ve Francii, kde jim říkali maquis. V archivech nejsou většinou digitalizované stránky, a tak se musí spoléhat na mravenčí práci paní Zuzany. V digitalizovaných záznamech o sňatcích jsem našel zápis o svatbě mého pradědečka v Plzni roku 1879 ns internetu z domova. To už je pokrok techniky.
Jiří Libánský
Nojo. Skromná Zuzana. O svých rozsáhlých znalostech vojenské historie a dokonalé orientaci v uložených archiváliích nic nepíše. Ani, že dostala od ministra obrany medaili Za zásluhy. A to možná ještě více je uznávána na světových konferencích zahraničními kolegy. Její referáty (v angličtině a nebo němčině) jsou pro svou informační hodnotu oblíbené. Dokáže také zpracovat jednotlivé údaje z dokumentací do naprosto nového pohledu na již známé události z historie. Její historicko-populární články jsou velice dobře čtivé i pro neodborníka. (Z tohoto hlediska to mohu já, laik, posoudit.) Když se v prostředí špičkových světových hotelů na tuto dámu, paní Mgr. Pivcovou obracejí s žádostí o pomoc představitelé velkých mezinárodních institucí, nemají zdaleka tušení kolik je za tou pomocí skryto odborné a náročné práce té Zuzany ve vaťáku, co si veze spisy k prostudování na kárce. Trochu víc jsem se rozepsal, omlouvám se, ale připadá mi, že to v tom článku, kde Zuzana píše o sobě, chybí.
Soňa Prachfeldová
Paní Pivcová, je velké štěstí, když práce je i zároveň koníčkem a přeji Vám ještě moc pěkných chvil na Vašem pracovišti !