Mám ráda svou práci.
Proto stále ještě pracuji.

Mám ráda svou práci.
Proto stále ještě pracuji.

5. 2. 2014

Když jsem poprvé vstoupila do budovy někdejší pražské Invalidovny, nyní sídla Vojenského ústředního archivu, byl krásný jarní den. Bělostné chodby s mramorovými podlahami byly zality sluncem a já jsem si připadala jako v nějakém paláci. Každodenní práce však vedle půvabů barokní architektury odhalila i veškeré nedostatky silně zanedbané stavby. Čekala mě zima, špína, vlhkost a plísně a samozřejmě i těžká fyzická práce, především manipulace s kartony plnými spisů, uloženými mnohdy vysoko v regálech, kam se muselo lézt po štaflích.

Jako bývalá učitelka němčiny jsem díky znalosti jazyka dostala za úkol zpracovávat německou dokumentaci z 2. světové války. A protože kromě mne německy téměř nikdo nemluvil, měla jsem na starosti i celkovou péči o zahraniční návštěvníky, kterých se k nám sjíždělo hodně. Za normálního provozu jsem se pohybovala často v depozitářích, nejinak, než ve značně umouněném pracovním vaťáku, čepici a rukavicích, v nichž jsem rozhodně nevyvolávala dojem paní magistry, odborné pracovnice. Když mě potkali na chodbě právě dorazivší cizinci, ani mě nepozdravili, neboť měli představu, že jsem asi místní uklízečka. Když se pak ukázalo, že já jsem ta dotyčná, která už jim předběžně psala a bude jejich konzultantka, měli jsme z toho často oboustrannou legraci. Zahraniční návštěvníci měli náš archiv většinou rádi a zdůrazňovali, že co schází na moderním vybavení, to vyrovná ochota a lidský přístup.

Německá dokumentace byla z naší strany značně opomíjená, zatímco ze strany ciziny velmi vyhledávaná. Na jedné straně mě objímali zástupci nadace slavného amerického režiséra Spielberga a děkovali, jak jsem zpracováním dokumentace pomohla židovské populaci ve světě, na druhé straně jsem čelila obvinění, že pomáhám německé straně k návratu jejich spisů, které patří nám.

Asi nejraději vzpomínám na to, když se jednoho dne objevili zástupci Svazu německých Romů. Pátrali po německém dozorci, který se podílel na vyhlazení Romů v Osvětimi-Březince. Zpočátku byli velmi nedůvěřiví a rezervovaní, asi si mysleli, že je kvůli jejich původu nějak odbudu. Potom ledy roztály. Byli to velice inteligentní, kultivovaní lidé. V závěru návštěvy mě pozvali na konferenci válečných obětí do Německa. Byla to jedna z mých nejpříjemnějších návštěv v zahraničí.

V archivu jsem se hodně nadřela, hodně naučila, hodně jsem toho vyřídila, hodně jsem cestovala. Ale za vším byla především práce a hlavně potřeba pomáhat, žádná touha po penězích a slávě. Byl to a dosud ještě je můj prvořadý koníček. Proto stále ještě pracuji. A až to vše budu opouštět, to už po přestěhování na jiné pracoviště, bude mi opravdu smutno. Je to mých 24 let života.

Jaké bylo či je vaše zaměstnání? Byla vaše práce i koníčkem? Byli jste nezaměstnaní? Sepište zajímavé zážitky či veselé historky. Nejlepší příspěvek na téma "Moje práce" odměníme.
práce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.