Zuzana Pivcová zpovídá 
pana Abbé Libanského

Zuzana Pivcová zpovídá
pana Abbé Libanského

11. 2. 2014

O existenci tohoto charismatického dlouhovlasého muže jsem se dověděla z blízkého osobního zdroje, a proto jsem si něco k jeho osobě vyhledala už dávno na internetu. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem předminulý týden dostala jako obvykle pozvánku od Rakouského kulturního fóra v Praze, tentokrát na vernisáž výstavy, spjaté s osobnostmi začátku a konce 1. světové války.

Autorem výstavy byl soudobý rakouský umělec českého původu Abbé Libansky. Na vernisáž se dostavilo velké množství pozvaných hostů včetně rakouského velvyslance u nás a některých známých signatářů Charty 77. My dva jsme se na vernisáži viděli poprvé v životě. Na tom není nic divného. Mnohem zvláštnější však bylo, že se tam on rovněž poprvé v životě setkal i se svým bratrem.  Ale o tom až později.

Abbé, Tvoje jméno vypadá pro našince poněkud exoticky. České příjmení, ale bez čárek, a k tomu ta, jak předpokládám, přezdívka. Co za tím vězí, jsi přece Čech?
České příjmení bez čárek je v zahraničí normální, ale vpodstatě každý si to píše, jak chce, což mi vůbec nevadí. Abbé je skutečně přezdívka, správně se jmenuju Jaroslav Jan Maria Otakar. K Abbému došlo, když jsem v roce 1972 udělal úspěšně přijímací pohovor na Husovu bohosloveckou fakultu a vyrazil to zapít do mé domovské hospody U Malvaze. Vlezl jsem do dveří a oznámil rozpité společnosti: Pánové, ode dneška jsem studentem teologie. Jeden můj přítel, který teď žije v Austrálii, vstal, zvedl půllitr se skvělým malvazovským černým pivem a povídá: Tak tu s námi ode dneška sedí abbé Faria. A od té doby mi to Abbé zůstalo. Asi není třeba vysvětlovat, že abbé Faria pomohl uvězněnému Edmontu Dantesovi k pokladu, který z něj udělal hraběte Monte Christa. Ve filmu měl abbé Faria dlouhé vlasy a vousy až na břicho. A zrovna tak jsem tenkrát vypadal já, čerstvý bohoslovec. Takže proto Abbé.

Z jaké pocházíš rodiny?
Rodina byla - přes takové ty "objektivní komplikace", jako jsou rozvedení rodiče, nevlastní otec apod.- výborná. Každému bych takovou přál.

Měl jsi v sobě jako dítě nějaké umělecké sklony, co Tě bavilo?
Na nějaké umělecké sklony si nepamatuji. Když jsem byl malý a každý kluk chtěl být partyzánem nebo kosmonautem, chtěl jsem být "kanálem", protože mě fascinovali ti chlapíci (na které jsem se koukal u nás v Bubenči z okna ve třetím patře), co občas přišli, uprostřed křižovatky zvedli víko od kanálu a zmizeli pod zemí. Třeba za hodinu vylezli zase ven, víko zavřeli a šli zase po svých. Pak už jsem chtěl být jenom myslivec, což mě bavilo do té doby, než jsem vystudoval lesnickou školu v Písku. Tam mě z toho vyléčili.

To, že jsi pak studoval teologii, asi minulému režimu příliš nevonělo. Ale Ty jsi nejspíš "provokoval" i další činností. Měl jsi s tehdejším režimem a jeho mocí nějaké problémy?
Neoznačil bych to za provokaci. Snažil jsem se v tom komunistickém marastu žít co nejsvobodnější život - ať už to bylo v okruhu tzv. "undergroundu" nebo Charty 77.

Jaké je Tvé původní povolání a jak ses dostal do ciziny? Emigroval jsi, sám nebo s rodinou?
Mé původní povolání bylo lesník, všechno pozdější bych jako povolání neoznačil. Po podpisu Charty 77 se to s povoláním vyřešilo: pracoval jsem jako uklízečka, pomocný topič, figurant a poslední tři roky před odjezdem jako noční hlídač. Do ciziny jsem se dostal (zbaven státního občanství s manželkou a třemi malými dětmi) ne tak úplně dobrovolně roku 1982 v rámci akce "Asanace" Státní bezpečnosti, jejímž účelem bylo vystěhovat nepohodlné disidenty z ČSSR.

Proč sis vybral Rakousko, uměl jsi v té době německy? Jak se Ti tam zpočátku vedlo, kdo Ti pomohl? Kdy a jak jsi začal umělecky tvořit?
Rakousko jsem si nevybral, chtěli jsme na Nový Zéland. Když už pryč, tak nejdále, jak je to možné. A dál než na Nový Zéland to z ČSSR nešlo. Museli jsme přes Rakousko, protože to byl jediný stát, který nás (díky kancléři Bruno Kreiskému) bez občanství a jakýchkoliv cestovních dokladů pustil na své území. Německy jsem neuměl ani slovo. Rakouský stát se o nás neuvěřitelně dobře postaral - počínaje odvozem z nádraží do penzionu a pozdějším přidělením provizorního bytu až po okamžitou finanční pomoc. Umělecky jsem tvořil už dávno a v roce 1986, po čtyřech letech marného hledání slušného oficiálního zaměstnání, jsem se odvážil skoku do studené vody a začal se živit jako umělec na volné noze. Do dneška to jakžtakž funguje.

Zůstaly Ti nějaké kontakty s domovem? Za koho se považuješ, za Čecha, Rakušana, kosmopolitu? Nechtěl ses někdy úplně vrátit? Mluví Tvoje děti česky?
Kontakty s domovem zůstaly - mám tu rodiče, příbuzné a spoustu výborných přátel. Jsem Čech a na tom nic nezměním, i kdybych chtěl. Ale - i když to zní kýčovitě - jsem zrovna tak Evropan. Úplně jsem se nechtěl vrátit nikdy. Dost často mi z toho, co se tu děje, běhá mráz po zádech. Ale jelikož to mám z Vídně 4 hodiny vlakem, nemusím to vůbec řešit. Kdybych seděl na tom Novém Zélandu nebo v Americe, asi bych se tím víc zabýval. Moje děti mluví česky, ale jako někdo, kdo mluví pořád německy nebo italsky a jednou za čas si tu češtinu zase odzkouší. Takže je to dost zábavné.

Na čem všem se podílíš, v Rakousku, u nás i jinde v zahraničí? Zůstalo Ti něco ze studia teologie, jsi věřící?
Moje práce je myslím hodně ovlivněna 30 lety, která jsem strávil za ostnatým drátem, proto se v ní často opakují témata hranic a politických symbolů (obecně, nejen těch "našich" a komunistických). Ze studia teologie mi určitě zůstalo hodně, jako ze všeho, co jsem kdy dělal.

Jak hodnotíš dnešní situaci u nás? Chtěl bys tu žít?
Na hodnocení situace jsem příliš málo "v obraze". Jsem ale rád, že tu jako pouze rakouský občan nemusím chodit k volbám. Asi bych se dobrovolně vzdal svého demokratického práva a stal by se ze mě nevolič. Žít bych tu nechtěl. Ale třeba se jednou na stáří odstěhuju na chalupu u Slavonic a budu si tam pálit kořalku a okopávat rajčata na zahradě.

Jak bys motivoval starší generaci, jsou rakouští senioři aktivní a v čem? Doporučil bys našim lidem nějaký rakouský model?
Starší generaci nemusím motivovat - to za mě udělají výrobci sportovních potřeb, nabízeči "zájezdů pro aktivní seniory" a průmysl plastické chirurgie. Já bych je spíš "demotivoval". Nenechat se nachytat! Klasický senior (ať muž nebo žena), co chodí se svou vrásčitou tváří a "neideální" postavou do parku krmit holuby, ale chová se k ostatním a svému okolí slušně a v rámci svých možností pomůže tam, kde je třeba, má ze života asi mnohem víc. A nejen pro sebe. Na to ale asi neexistuje žádný model, ani v Rakousku, ani nikde jinde.

Máš nějaké dosud nesplněné přání nebo motto, které Tě doprovází? Jaké máš do budoucna plány?
Plány nemám žádné, ale ani nemusím - pořád se něco děje a pořád je co dělat.

Děkuji Ti za báječný, po všech stránkách zajímavý rozhovor.


Jak už se asi většina čtenářů dovtípila, je Abbé Libansky starší bratr nám známého Jiřího Libánského, i když mají společného pouze otce. Kromě fyziognomie, která je nezapře, mají oba i umělecké nadání, bohémskou svobodomyslnou duši a neformální kamarádský projev. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho, když se ti dva setkali. Určitě to nebylo naposled. Troufám si říct za sebe a snad i za mnohé další, které rozhovor zaujal, že bychom se s Abbé Libanským rádi setkali na zdejším portálu i někdy v budoucnu.

Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Zajímavé povídání a dva zvláštní mužští.
Jitka Chodorová
Velmi zajímaví bratři,velmi pěkné zpovídání Zuzany,přeji oběma hodně společně stráveného času.
Beata Neuwirtová
Mě se líbí rozhovory s takovými ztajímavými lidmi. Je to něco jiného, než si číst o celebritách, které často mluví skoro stejně uměle.
Jiří Libánský
Nevím kam Abbeho umělecky zařadit. Dělá fotografie, koláže, grafiky, prostorové instalace, objekty, landart a bůhvico ještě. Řekl bych, že má rád zdůrazňování souvztažností a nacházení společenské aplikované symboliky. Některá jeho díla mi připadají jako že přesahují moje umělecké chápání a přitom na mne silně emocionálně působí. http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/abbe-libansky-a-mluvici-koule
Svatava Páleníková
Děkuji pane Jiří za vysvětlení. Muselo to být milé setkání.
Richard Zeman
Moc není z rozhovoru patrné, co vlastně pan Abbé dělá - maluje, sochaří, anebo je jen kurátorem výstav?
Jiří Libánský
"Pošta pro tebe". :-) :-) Prostě jsme vyrůstali každý v jiné rodině a ty se nijak nestýkaly, což je celkem pochopitelné. Jen jsem občas od příbuzných dostával kusé informace. Když jsem se přestěhoval do Libčic nad Vltavou, kde Abbe žil před emigrací, zdejší maloměšťácká společnost si ho pamatovala také jako zajímavou a výstřední postavu, takže je samozřejmě hned napadlo, že asi budeme příbuzní. Tehdy jsem se začal o něj víc zajímat. Zaujal mne i jako kamarád mých oblíbených "Plastiků" a dalších. Koupil jsem si jeho knihu. Před lety jsem byl na jeho výstavě v Praze v prostorách Národní galerie, nechal mu vzkaz v návštěvní knize a pozvánku na moji vernisáž obrazů. Ještě asi po roce jsem posílal pozvánku na další mou vernisáž, ale neznal jsem jeho vídeňskou adresu a tak jsem to poslal přes pořadatele jedné jeho výstavy a kdoví kde skončila. Pak mne někdo hledal na Facebooku a kvůli shodě jmen narazil na jeho profil. Když mi to sdělil, nebyl už problém Abbeho kontaktovat. Psali jsme si. Vloni jsem jel za ním do Rakouska na motorce, ale skončil jsem u Kolína, kde se mi vysypalo ložisko v zadním kole. Takže proto až teď, když zase na pár dní zavítal do Prahy. Víme, že existují i další naši společní sourozenci, ale o nich už nevíme vůbec nic bližšího.
Zuzana Pivcová
Věřím, že se k tomu Jiří vysloví sám.
Svatava Páleníková
Paní Zuzano, v rozhovoru nezaznělo, jak píšete v úvodu, proč se ti dva bratři nesetkali už dříve, ale až teď, 25 let po revoluci?
Jana Šenbergerová
"Nenechat se nachytat!" Věta není v rozhovoru uvedena jako motto, ale pro mě by byla krásným motem pro celý život, kdybych dříve věděla, co vím dnes. Zajímaví bratři jsou ti Libánští... Tebe, Zuzko, nechválím, abys nám nezpychla. :-)
Pavla Vítková
Zajímavý člověk, ten pan Abbé. Tedy asi oba pánové Libanští :-)