Oči mé maminky

Oči mé maminky

11. 3. 2014

Pohled do očí mnoho napoví, někomu září z očí radost, jinému smutek, dalšímu z nich  přímo srší nenávist. Svým dětem, když byly malinké, jsem také často říkala, že mají v očích rarášky.

Při pohledu na člověka si všimneme barvy očí. Říká se, že ti, co mají hnědé oči,  jsou vyrovnaní a poskytují bezpečí. Také jsou prý velmi pracovití. Zelené údajně vypovídají o člověku to, že je trpělivý, klidný, spolehlivý. K modrým očím patří věrnost, pravdomluvnost, dodávají naději, inspiraci. To samé jako o modrých očích se říká o očích šedých.

Pro mě nejkrásnější oči zůstanou oči maminky. Vyzařovalo z nich mateřské teplo, něha, každý její pohled mě pohladil.  Někdy se její oči smály, když jsem zlobila, malinko se přivřely, ale jen na chvilku, pak zase pohladily.

Když vážně onemocněla, nikdy nenaříkala, jen její oči prozradily, že má bolesti. Když její srdíčko dotlouklo, seděla jsem na kraji její postele a dívala se dlouho do jejích očí. Najednou v nich nebyla vidět žádná bolest, žádná prázdnota, bylo tam smíření a nepatrný úsměv. Naposledy mě její pohled pohladil a já věděla, že je na mně, abych jí její krásné modré oči  zatlačila.

 

Napište i vy jakýkoli příspěvek na téma "Moje oči". Získat můžete voucher na služby od společností Duovize a Stingo Optical Fashion.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Chodorová
O krásných,modrých očích mé maminky se mluví dodnes,není mezi námi už 16let,bohužel šla na operaci se srdíčkem a už se nám nevrátila domů,ale na ní,ani na její krásné oči nikdo z nás nezapomněl.Proto chápu,o čem píšeš Růženko.
Zuzana Pivcová
Při Tvém dojemném vyprávění se mi, Růženko, vybavila vzpomínka na mou maminku, která onemocněla zhoubnou chorobou, avšak nikdy jsme to nepojmenovaly pravým jménem. Tehdy se to nějak nedělalo. Když byla dlouhodobě v léčebně, vždy jsme ji se sestrou ujišťovaly, že se uzdraví. Věřily jsme tomu. Jednou při návštěvě vešel lékař a požádal mě, abych šla s ním. Řekl mi, že nemoc pokračuje a není v jejich silách pomoci. Vrátila jsem se do pokoje. Maminka na mě upřela pohled, na který do smrti nezapomenu. Ty její oči se ptaly: Je naděje nebo ne? A já jsem se v tu chvíli začala usmívat a ujistila ji, že bude dobře. A prosila jsem Boha, aby mi odpustil tu lež. Nakonec stejně nepomohla.
Helenka Červenka
Krásné, milé, hluboce lidské!!!
Miroslav Štorch
Moc dojemně napsáno a plně vám rozumím. Určitě je lepší, když někdo odchází z tohoto světa mezi svými a ne někde anonymně za plentou v nemocnici. Zažil jsem to u maminky mé manželky, která nechtěla do nemocnice a ještě se s námi rozloučila. Jak údajně říkal Jan Werich : Mějte se tu dobře.
Pavla Vítková
Ano, moc hezké.
Jana Šenbergerová
Krásně jsi to, Růženko, napsala.