Expedice oksroN: na konci cesty

Expedice oksroN: na konci cesty

13. 5. 2014

...Pokračování

Když už jsme se "zasnoubili" s Norskem není nic zvláštního, že jsme se zamilovali i do celého severu kontinentu, zejména Arktidy, ale i Svalbartu (Špicberky) nebo Medvědího ostrova. A kde jinde si prohlédnout všechno, co souvisí s Arktidou, než v můzeu. Právě takové jsme měli po opuštění kempu jen po třiceti minutách v Rovaniemi přímo u křižovatky dvou silnic, vedoucích na sever a řeky Ounasjoki.

Jmenuje se Articum, je světoznámé a poseté mnohými cenami. Vstoupili jsme do něj kolem desáté a nevěřili jsme svým očím. Kromě Arktidy jsme se dověděli mnoho o historii Laponska, koukli na Northern Lights (severní polární záře) multivizní show, dověděli se mnoho o životě medvědů, losů a sobů ve volné přírodě, prohlédli si oblečení Sámů (chcete-li Laponců) a zchladili jsme se v prostorné místnosti, kde byla zima i nyní, v parném létě. Mohli jsme se koulovat a možná i postavit českého sněhuláka, ovšem bohužel jsme neměli starý hrnec, uhlíky, mrkev ani pořádné březové koště. Fotografování a snímání kamerou bylo přísně zakázáno a kontrolováno a tak do alba skoro nic nepřibylo. A tak jsme po dvouhodinové prohlídce opět nasedli do aut a otočili se k jihu do Švédska. Do večera musíme stihnout ještě Kirunu.

No a co vám to říká? Mně, díky profesoru technologie na vsetínské průmyslovce, že švédská železná ruda má světovou pověst a těží se právě v Kiruně. Urazili jsme itinerář a jedeme tam jinou cestou, dálnicí, což je o sto kilometrů dál, zato je na ní omezena rychlost díky rekonstrukci na osmdesát, místy i padesát kilometrů v hodině. Navíc místo na Kirunu jedeme na Luleu a po dvaceti kilometrech se obracíme do správného směru. Ách jo. Dobře míněná Petrova rada nebyla nad zlato. Tím pádem jsme do Kiruny přijeli až před osmou večer a málem jsme se nestihli ani ohřát v informačním středisku. Podle obrovských hald u trati, která vede do norského Narviku je nám jasné,  že jsme správně dojeli. Protože se po této trati vozí ruda právě do Narviku, kde se v přístavu nakládá už hezkých pár desítek let na lodě, bude nás provázet uvedená trať po několik hodin, protože přes Narvik se vracíme zpět do kempu v Kjellingstraumen.

V Kiruně parkujeme na poloprázdném náměstí a v informacích převezmeme od hostesky každý skoro půl kila propagačních materiálů, jejiž obsah budeme konzumovat až v kempu. Krátká zastávka v nás zanechala dobrý pocit, že jsme tam byli, viděli a zase odjeli. Hodiny na náměstí, velké jako kolo od vozu, ukazují necelých devět a nás čeká celá noc jízdy do kempu, ze kterého jsme se před pár dny vydali na sever. 

Los nám vstoupil do příběhu poněkud později. Prozatím jedeme a jedeme. Čas je neúprosný, protože zítra Honza musí navečer usednout v Bodo do letadla a vrátit se ke své týden opuštěné ženě. A pak to přišlo! Zhruba padesát kilometrů za Kirunou šéf, který jede před námi, prudce brzdí a zastavuje. Z rukama nahoře vybíhá z auta Jirka a řve: "Kilometr zpátky je los  jak kráva!" Obě auta otáčejí a vracíme se zpět. Skutečně. Los se pase pět metrů od silnice a ani si nás nevšimne. Fotografujeme a natáčíme jako zběsilí a začínáme mít podezření, zda to není reklama pro zoologickou zahradu, tedy nastrčený, ochočený kus. Občas nám dokonce i pózuje, popojde a zase se vrátí. Letos i v minulosti jsme narazili /ne však předkem auta,před čímž varují značky kolem silnic každých pár kilometrů/ na nějakého losa nebo celou rodinku, vždy však byli velmi plaší a vzájemné poznávání se odehrávalo zpravidla v noci. Tak nevím. Odjíždíme, ale po zběžné prohlídce je mně jasné, že Jirka se zmýlil. Měl zavolat:"Kilometr zpátky je los jak bejk!" 

Ve středu kolem třetí hodiny ranní vjíždíme do kempu za hustého deště. Chata nebude. Telefonem jsme ji odhlásili a Toni ji pronajal jiným lufťákům. Uléháme kde se dá. Nejvíce nás vejde do společenské místnosti, celkem pět. Podlaha, pokrytá pouze karimatkami tlačí, nikoli však tolik, aby se nedalo spát. Andrejka spočinula na předním sedadle auta a ve spacáku vypadala jako mumie jedné ze společnic Kleopatry ještě za života. Jirka uznal, že hluková norma je ve společenské místnosti již několikrát překročena a postavil si stan.Do rána s ním uplaval dobré tři metry. Šéf plánoval, že zalehne do bývalého chlívku, který jako rarita zůstal součástí kempu, ale vzdal to a vydal se k moři na ryby. Moře bylo rozparáděné silným větrem a tak se stalo, že mu vítr vyfoukl pytel na úlovky včetně expedičního trička přímo do moře a začínající odliv obojí odnášel do mlhavých dálav. Nezaváhal ani chvíli a už druhým hodem se trefil a přitáhl na háčku pytel i s tričkem zpět k břehu.Tak takový je ten náš šéf machr. Po ulovení jedné trestičky se vrátil zpět do kempu, vzbudil majitele kempu a v teple kanceláře popíjeli čaj a klábosili. Nejvíce frekventované bylo slovo maybe. Ostatní spali a spali.

Po poledni a ostré gulášovce jsme opět ožili a vytváříme dvě skupiny.Obě sice pojedou do Bodo, ale každá za jiným účelem. První velí šéf a s nateklýma očima podřimuje v autě. Ostatní členové jeho skupiny, Vojta, Jura, Jaro, Honza a Milan v poklusu prohlížejí exponáty v leteckém muzeu. Byl jsem tam vloni a nijak nezapírám, že to bylo, jak by řekl můj vnuk, super. Dvě obrovské haly vzájemně propojené jsou po strop naplněny vším, co kdy v letectví bylo vyrobeno, použito a hlavně vyřazeno. Je nedaleko letiště a působí opravdu impozantním dojmem.
Když prohlídka skončila, nakoukli trochu do města a pak odvážejí Honzu na letiště. S hrůzou zjišťují, že v lékárničce není ani slza, kterou by se daly zahnat slzy z loučení. Takže se rozlučkový ceremoniál odbyl nasucho.

Druhá skupina, které jsem velel já, nakoupila, mrkla do přístavu i módních obchodů /Andrejka/ a vrátila se uvařit večeři. Co s načatým večerem? Bez hlasování rozhodnuto, že se uskuteční poslední lov tresek, aby bylo co na cestu, která nás má zítra, to je ve čtvrtek, zavést až do Lilleströmu. K rybolovu nastupují skoro všichni expedicioksroNáři.

My dva, Jaro a já chvíli sedíme u stolu, povídáme si, jaké to bývalo za našich mladých let, kdy bejval svět jako květ a kam to dnes spěje. Pak osprchujeme svá uondaná těla a znovu se dáme do řeči. Když už nám padá hlava na kolena, jdeme na pelech. Ráno je moudřejší večera. Vylézám ze spacáku už potřetí, tentokrát za účelem definitivního vstávání. Fata morgána v Norsku? Na stole vedle ledničky pěkně na hromádce dobré tři kila tresek a to ještě nevím, že další tři kila jsou v mrazáku. Vedle úhledným písmem vyveden přehled o výsledku lovu:

Nachytáno celkem tresek ........................cca 6 kg = 13 ks
Nejvíce tresek chytil.................................šéf/jak jinak/celkem devět
Největší tresku chytil.................................Jirka - přes kilo
Nejpěknější a nejmenší tresku chytila..........Andrejka
Přibližná cena ulovených tresek...................504 Kč
Průměrný počet tresek na osobu.................2,16
Konečný počet utržených návnad................17
Průměrná cena jedné návnady......................68 Kč
Celkový částka za návnady..........................1088 Kč
Ekonomický výsledek...................................-584 Kč

Zajímavé. V deset hodin jsou už dozlatova opečené ryby připraveny k pošušňání a ty z mrazáku na transport. Jirka už půl hodiny mává mokrým stanem nad vařičem, leč dílo se nedaří. Rozhodnuto ponechat stan k vysušení v kempu a vrátit se pro něj v příštím roce, což je zajisté pádný důvod, který manželky pochopí. Šéf provádí s Tonim poslední pořízení, bereme jej mezi sebe a poplácáváme po ramenou. Start. Tak ahoj za rok! 

Polární kruh překonáváme za pár hodin a je zde rušno. Turisté se předhánějí v nákupu všech možných suvenýrů připomínajících, že tu byli, překročili, viděli a utratili. Na certifikáty, které s kulatým štemplem potvrzují, že je to pravda, stojí fronta. Kdo zná více než pět řečí, domluví se tu snadno skoro s každým. Za chvíli už se opět práší za kočáry a jedna zastávka je ještě v plánu. Za Mojsoenem jsou na řece krásné peřeje a ještě pěknější výkony lososů, kteří se snaží překonat laťku, kterou příroda nastavila hodně vysoko. A tak se půlhodiny kocháme a zaháníme myšlenky, které nás už táhnou domů. Jako vždy. Co rodina, co zahrádka, jak v práci atd.,atp.

V pátek ráno vypadáme jako vymačkaný citron, nicméně stojíme v Lilleströmu před garáží u domu našeho přítele Zdeňka. Sprcha, dobré jídlo a postel všechno napravila. 

V sobotu ráno, celí říční už, už vyjet domů plánujeme, kdy vyjet. Nakonec vyjíždíme knop a neodpustíme si obvyklé tanečky v ulicích Lilleströmu. Nutno natankovat, jak praví šéf, u nejbližší benzinky Shell. Šéf vyrazil jako splašený býk a zůstala za ním jen žíznivá čára. Naposledy jsme jej viděli 29 vteřin po výjezdu. Pak zmizel. Poslušně jsme zajeli k benzince Shell, natankovali a čekali. Prvních deset minut jsme přičítali obvyklému ceremoniálu, při kterém se šéf vrací pro zapomenuté věci. Pak se ozval mobil a šéf nasupeným hlasem vznesl dotaz, kde jsme. Reagovali jsme toutéž otázkou. Šéf zvýšeným hlasem opáčil, že čeká u benzinky Shell, jak bylo domluveno a jestli umíme číst. Vyhlížíme z auta, ale Sharan v dohledu není. Jirka hledá lupu. Nedovolil jsem si na šéfa dotaz, jestli si dělá srandu a tak říkám, že i my stojíme u benzinky Shell. Prvně samozřejmě svitlo šéfovi, který přišel na to, že v Lilleströmu jsou benzinky Shell dvě. Kopl do vrtule a přijel za námi. Současně ovšem přišel urgentní telefonát od Zdeňka, ať se ani nehneme z místa. "Jedu za vámi", sděloval nám vzrušeným hlasem. Samozřejmě šlo o obvyklou variantu našich návratů. Tentokrát jí nadběhl Zdeněk a přivezl šéfovi zapomenutý dárek a Vojtovi zaručil, že cestou při kouření na odpočivadlech nezmokne, když mu předal zapomenutý deštník.

Další cesta k trajektu do švédského Trelleborgu byla sice dlouhá, ale korunovaná bezproblémovým nákupem lodních lístků a pohodlným naloděním. Do německého Sassnitz se přepravíme za nějaké čtyři hodiny. Kdo nemá na kajutu a zaváhá, přespí na podlaze, kdo nezaváhal, na některé z lavic. Patřil jsem k těm prvým a po posledních nákupech v lodním Free Shopu společnosti Skandines Line se ukládám mezi křesla na koberec, který ani náhodou nepřipomíná měkoučkou, voňavou trávu, na kterou jsem zvyklý. Na lodi jsme se společně ztratili až v samém závěru cesty, kdy jsme měli nastupovat zpět do aut. Z největší krize nás zachráníl Zdeněk, jehož otec byl železničářem. Proto měl čuch na koleje. Na lodi koleje byly. Občas loď přepravuje i celý vlak. Zdeněk nasál vzduch a neomylně nás dovedl k autům, jinak bychom byli za pár hodin zpět v Trelleborgu.

Silnice, která nás vedla k dálnici směr Berlín nebyla rozhodně ta pravá, ořechová. Za volantem seděl Milan, o jehož funkci se zmiňuji bohužel až nyní v závěru Expedice. Slouží v ní už léta jako orientalista /odvozeno nikoliv od podstatného jména Orient nýbrž od slovesa orientovati se/. Když jsme se v neděli popoledni objevili doma, byli jsem natolik rozjetí, že podstatná část Expedice ještě dále popojela. Své pero odhazuji v dál a ukládám text do digitální formy abych dokázal, že také nejsem žádný blbec.

A příště o dalších zážitcích na jiných místech, v jiné době, ale samozřejmě v Norsku.

 


expedice oksroN
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.