K mamince

K mamince

7. 5. 2014

Je to už mnoho let. Denní dojíždění do a z práce a čekání na autobusovém nádraží. Jednou se nedala přehlédnout žena, pobíhající mezi autobusy. Následně se ptala po nějakém malém, asi 10 letém chlapci. Byla to setřička - po službě - ze zdejší psychiatrické léčebny. Z dětského oddělení utekl chlapec. Byl notorický útěkář a většinou se vrátil. Ale ten pocit!?!

Za několik dnů koukám z okna, bydlím hned u silnice Praha - Brno, a na mostku u vrátek obšlapuje chlapec. Spoře oblečený a váhavý. Jdu se zeptat, co hledá. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. "Paní, prosím vás, půjčíte mi 20 korun, já potřebuji jet za maminkou". Jen vteřinu přemýšlím, jak a co udělat. "Je zima, pojď dál a já ti dám čaj a pak se domluvíme".

Je odpoledne a autobus teď nepojede, tak se snažím chlapce zdržet. Uvařila jsem čaj, dala buchtu a přemýšlím, jak zavolat, aby mě neviděl a neutekl dál. Naštěstí přišly děti, a tak se zase chvilku zabaví a já mám několik minut na zavolání do blízkého ústavu. Vytáčím číslo a už slyším: "Ano, toho právě hledáme. Kde jste? Prosím vydržte, za chvilku jsme tam". Chlapec začíná tušit mojí "zradu" a snaží se odejít. A tak další moje dobrůtky a sliby. Už jsou tady! Co udělá? Bojím se, že začne křičet nebo být agresivní.

"Klidně seď, přijela mi návštěva, hned jsem u tebe". Poslechne a sedí, ale stejně mám divný pocit. Setřička mi u vrátek děkuje a jde se mnou. Co mu řekne? Je opravdu skvělá. Sedá si ke stolu povídá si se mnou a s chlapcem společně a nakonec se ptá: "Kam jsi chtěl jet?" "Přece za maminkou, už jsem jí dávno neviděl a ona nemá čas, musím za ní!". Naskakuje mi husí kůže.

Setřička mu říká: "Vždyť dobře víš, že tě maminka nechce, zase tě zbije, vyhodí a nakonec stejně přiveze zase k nám. Máš tam už kamarády. A maminka bude nadávat, že s tebou musí jet k nám. Pamatuješ si to od minule?" "Ano, pamatuji, ale já jí chtěl vidět."

Ještě dnes, když to píšu, vidím ty ustrašené oči, které toužily po maminčině objetí a maminčině přítomnosti i za cenu výprasku. Brr! Odjel pokořen a do tepla útulku. Jen ten můj pocit, že nedošel k "mamince" a musel zpět do ústavu, asi mi neodpustil.

 

Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího příspěvku získá malý dárek.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helenka Červenka
Je to tak. "Matky" odložily děti do ústavu a ty nevinné děti je přesto milují.
Jana Šenbergerová
Před čtyřiceti léty jsem pracovala v internátním zařízení pro děti. I ty týrané toužily po mamince, přestože je svým jednáním zmrzačila. Nejhorší je, že jim nezmrzačily jen tělo, ale i duši. Z nich se pak většinou rekrutují nešťastní dospělí.
Marie Novotná
O svojí mamince jsem už psala a nechci se opakovat.Tak jsem si vzpoměla na tohle.Sama nevím,kde se to ve mně tenkrát vzalo , špatně snáším křivdu na dětech .Ještě dlouho jsem na něj myslela.Moje 3 děti a 4 vnoučata mi pomohly pozapomenout .
Zuzana Pivcová
To je hrozně smutné. Děti touží po domově, i když to tam je zlé. Pocit té zrady Ti nezávidím, ale Tys opravdu mohla v tu chvíli stěží dělat něco jiného. Neneseš žádnou vinu.
Hana Čadová
Chudák chlapec. Jste moc hodná, že jste se o něho postarala a zavolala do ústavu. Bohužel jsou případy, kdy rodiče dítě odloží do ústavu a nebo jsou jim děti odebrány a nejeví zájem o návštěvu. Co by za dítě dala moje příbuzná, která se léčí a stále doufá, že jednou přijde den a lékař ji sdělí radostnou zprávu.