Na Kanárech s vnukem

Na Kanárech s vnukem

3. 6. 2014

Zima byla nekonečná. Únorové mrazy překonávaly mnohaleté rekordy, později se zbytky sněhu díky inverznímu spadu změnily v černé ostrůvky a chlad pronikal tělem i duší. Touha po slunečních paprscích, teplém moři a horké pláži v některé z exotických destinací byla stále naléhavější. Ničila mě při návratech do prázdného bytu, kde, bohužel, nečekalo teplo lidského objetí. Při setkáních s přáteli jsem při sebemenší možnosti vpašovala do rozhovoru téma slunné dovolené, až jsem konečně dospěla k rozhodnutí jednat.

„Přece nepojedu sama,“ pomyslela jsem si a lovila potenciální spoluúčastníky cesty kde se dalo, až nakonec jediný, kdo se nevymlouval, byl sedmiletý vnuk. Přílišná vedra nesnáším, proto jsem zakoupila pobyt na Gran Canarii, jednom z Kanárských ostrovů, ovlivněna informací, že jsou nazývány „Ostrovy věčného jara“ vzhledem k teplotám, jedinečné fauně a floře. Těšila jsem se možná víc než chlapec. Jak se po celou dobu naší dovolené cítila jeho matka si netroufnu ani domyslet.

V letadle

První zádrhel nastal během letu. Chlapeček se s nadšením hrnul k okénku, sledoval plochu letiště, dění kolem, až zaregistroval letušku, která dávala rukama bezpečnostní pokyny k letu a vyděsil se. Instinkt mu našeptal, že se něco bude dít a nešťastně hlesl „Já musím čůrat!“ Tuhle větu jsem potom slyšela během letu mnohokrát. Pán, sedící na sedadle do uličky po dvacátém pouštění naší dvojky na záchod, nabídl výměnu sedadel, zaujal místo u okénka a vyčerpaně usnul. Přeprava autobusem do hotelu byla klidnější. Vnuk se unavil v letadle pochody na záchod, ale krátce před kýženým cílem se ozvalo „Mně je špatně!“ Pytlíček nebyl, tak jsem otevřela příruční zavazadlo a vrazila klukovi hlavu dovnitř. Lekl se a vydržel!

Vlna

Po ubytování jsme upadli oba do blahodárného spánku. „Babi, pojď se vykoupat,“ vzbudil mě v pět ráno prosebný hlásek. Kdo zde byl na dovolené v červnu ví, že teplota vzduchu se pohybuje kolem 25 stupňů, moře 18. Nedočkavé dítě váhavě vstoupilo do moře, okamžitě vystřelilo ven a zbytek dovolené jsme trávili u hotelového bazénu. Jednou jsme přece jen sebrali odvahu a šli se vykoupat. „Nesmím si namočit vlasy,“ sdělila jsem vnukovi ponořená po pás do vody ve chvíli, kdy po nás chňapla přílivová vlna. Stáhla nás pod sebe, zvalchovala, zasypala lávovým pískem a spokojeně vyplivla. Příšerný zážitek! Dítě s obtížemi lapalo po dechu, ale statečně vyplivovalo z pusy nežádoucí zrnka a já třásla jeho tělíčkem tak zuřivě, že jsem vracející se „dušičku“ málem opět vyhnala.

Malý plaváček se rychle vzpamatoval, podíval se na mě a s pusou od ucha k uchu pokřikoval „Chachachááááá …., prý si nesmím namočit vlasy.“ Ulevilo se mi, že byl tak rychle v pohodě. Vše dobře dopadlo, ale strach ze záludných mořských vln zůstal. Víc jsme neriskovali, ani když moře bylo klidné a hladina rovná jako stůl. Naštěstí dítě potkalo u bazénu německy mluvícího chlapce stejného věku a společně si užívali. Rozuměli si, i když každý mluvil jiným jazykem a já byla šťastná, že se baví. 

Šváb

Večer jsme sedávali na terase, dívali na moře a já vyprávěla různé povídky, vymýšlela hry a balamutila kluka strašidelnými příběhy. Babička k „pohledání.“ Pohodu nám narušil až nežádoucí spolubydlící. V jedenáctém poschodí luxusního hotelu se usadil pod naší postelí přerostlý šváb. Tento druh hmyzu nesnáším. Zbaběle jsem nutila Míšu, aby brouka vyhnal, slibovala všechno možné, bezvýsledně. Přece jen jsme nakonec sebrali odvahu, společnými silami potvoru vystrkali na balkón a s úžasným pocitem vítězství sledovali pád vetřelce na zem. Po pravdě řečeno, pocit uspokojení ovládl pouze mě, dítě mělo obličej svraštělý odporem. Následující dny jsme propadli rituálu nahlížení pod postel, do rohů místnosti a dalších míst, kde by se mohl skrývat příbuzný našeho hosta.

Šampaňské

Pobyt byl sedmidenní, jak se ukázalo dostatečně dlouhý, když nemáte společnost pro sdílení a rozvíjení pěkných chvil a je smutno po mamince. Poslední večer jsem koupila dvě třetinky šampaňského s cílem také si užít, ne jen hlídat. V pokoji nebyla chladnička, tak jsem láhve chladila pod vodou a těšila se, jak pozvednutím sklenky připiji moři, hvězdám, palmám a exotické přírodě s jejími obyvateli, s výjimkou švábů a pavouků. Bylo to nádherné. Na obloze probleskovalo světlo přelétajícího letadla a to mě inspirovalo k povídání o „ufonech.“ Věřil mi naprosto všechno. V moři jsme viděli plavat delfíny a na hladině pohupující se osvětlené jachty. Byl čas otevřít láhev vína. Bojovala jsem se špuntíkem až ve finále nevychlazený nápoj poplival stěny balkónu. V láhvi zůstal doušek nápoje, tak na přípitek moři. Po chvíli dalšího povídání jsem se rozhodla otevřít druhou třetinku. Výsledek byl trapně stejný. Dítě se bavilo tak, jak jsem ještě neviděla a já otráveně ukončila noční sezení na terase.

Časně ráno nás čekal návrat domů. Poslední, kdo se s námi přišel před hotel rozloučit, byl pavouk velký jako dlaň. Usadil se na Míšův batůžek jako by čekal, že konečně pozvednu sklenku s vínem i na jeho zdraví, když se na něj nedostalo poslední večer. Nádherná vzpomínka a tak po 18 letech „Na zdraví!“ 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.