Úspěch přes slzy

Úspěch přes slzy

19. 6. 2014

Když k nám do jazykové školy přišla nabídka zúčastnit se půlročního kurzu pro zahraniční učitele němčiny v Brandenburgu v NDR, vůbec jsem narozdíl od svých kolegů nezaváhala. V té době jsme už nějaký čas udržovali přátelské styky s družební školou v NDR, což mi jazykově hodně pomohlo, ale chtěla jsem se zdokonalit ještě víc. Navíc jsem nebyla doma nijak osobně vázaná, takže mi dlouhodobé odloučení nevadilo.

Po příjezdu do institutu jsme byli na základě vstupního pohovoru rozděleni do 10 mezinárodních skupin podle jazykové úrovně. To, že se mé jméno objevilo v první, tedy nejsilnější skupině, mě velmi potěšilo, zároveň ale i zavazovalo. Dostali jsme nejkvalitnější lektory, kteří nás, byť přátelskou formou, ani trochu nešetřili.

Jedním z nich byl docent H., podle informací starý mládenec, nejméně o 20 let starší než já. Měl příjemnou, usměvavou tvář, husté prošedivělé vlasy a pomněnkové oči. Chodil vždy perfektně, draze oblékaný, měl kultivovanou němčinu a hlavně byl nesmírně, byť trochu ostýchavě, laskavý. Jelikož jsme v budově institutu žili všichni pohromadě, znali jsme své lektory nejen z výuky, ale i z různých dalších akcí, případně z kavárny. Mého fešného lektora znaly tedy i české kolegyně z jiných skupin a myslím, že mi ho trochu záviděly. Abych si moc nemyslela, pojmenovala ho jedna z nich "Opa", čili "Děda", a to už mu zůstalo.  A tak se stalo, že jsem se do něj po čase zamilovala. Bavil se se mnou stejně jako s ostatními kurzistkami, srdečně a osobně, avšak nikdy nepřekročil hranici přátelské zdvořilosti. Před kamarádkami jsem svůj obdiv ovšem nedala najevo a dál jsem společně s nimi vtipkovala o Opovi.

Ke konci našeho studia nám lektoři zadali témata závěrečné práce. Zpracovávala jsem jazykově-konverzační téma u svého idolu. Opa mi vysvětlil zadání a asi dvakrát mě zkontroloval, to bylo vše. Byl jedním z nejzaměstnanějších profesorů na institutu a některé dny navíc odjížděl domů do Berlína. Zatímco jiné kolegyně měly pravidelné konzultace se svými lektory, kteří jim hodně radili i pomáhali, já se trápila se svou prací sama. Závěrečný den výuky byl věnován vědecké konferenci, kde měly být představeny nejlepší práce. Večer byl plánován společný večírek na rozloučenou, na nějž si jednotlivé národní delegace připravily svůj program. Poněkud zaskočená svým citem jsem napsala několik německých básní. Je pravda, že jsem měla určitou předlohu v češtině, ale německá verze nebyla pouhý překlad. Závěrečná báseň pak byla naprostý originál. Obstarala jsem si ještě různé úryvky z Chopinových klavírních skladeb a připravila si tak směs veršů a hudby, kterou jsem chtěla věnovat své tajné lásce. Kamarádkám jsem dopředu nic nepředvedla, věděly pouze, že budu recitovat, důvěřovaly mi a věnovaly se dalším číslům programu.

Těsně před konferencí mi docent H. sdělil, že on ze své skupiny vybral k veřejné prezentaci mou práci. Hodil mě jako štěně do vody a jen večer před konferencí se telefonicky ujistil, že jsem připravená. Byla jsem z toho pořádně na nervy. Doufala jsem alespoň, že budu práci prezentovat jen v užším konverzačním kruhu. Ukázalo se však, že mě zařadil až na úplný konec, kdy už všechny sekce skončily, a tudíž se všichni přišli podívat tam, kde se ještě něco konalo. A tam jsem musela na závěr vystoupit já se svou obhajobou. Sledovalo ji přes 100 posluchačů a všichni lektoři. Věděla jsem jen, že se nesmím ztrapnit a zkazit Opovi jeho pověst skvělého lektora. A tak jsem najednou jak zázrakem mluvila a mluvila, spatra a bez zaváhání, až byl konec, obrovský potlesk, Opa ke mně přišel, oči mu zářily a řekl kamarádce, s kterou jsem stála: Tak co, dáme jí velikou jedničku? A já byla štěstím bez sebe.

A pak přišel večírek a ještě jednou moje sólo. To však už nebylo radostné, protože jsem věděla, že druhý den odjíždím, a bylo mi smutno, a mé básně byly vlastně vyznáním lásky, o níž předtím nepadlo ani slovo. Zkrátka jsem cítila, že to musím říct. Po počátečních básních o tom, jak jako děti toužíme po dospělosti a poté jako dospělí teskníme zpátky po dětství, nebo, že život se skládá z otázek typu: má mě rád - nemá mě rád, jsem mladá - nejsem mladá, mám děti - nemám děti, chtějí mě - nechtějí mě, dýchám - nedýchám, žiji?, přišla ta závěrečná báseň. Stála jsem tam jak socha a v sále bylo opět hodně přes sto lidí. Pak zaznělo v té mé cizinecké němčině asi toto: Tak zase odjíždím. Krajina běží kolem jako zrychlený, němý film. Měla bych se těšit na návrat domů, na to, že život zase dostane spád. Proč mě ale najednou bolí, že ztrácím všechny ty chvíle, které jsme si tu navzájem dávali? To dnes přijde jen tak soumrak? A bez tebe i zítra zase vyjde slunce? Vím, všechno půjde dál svou cestou, nezastaví se přece kvůli mně. Tak sbohem....

Dozněla závěrečná Chopinova melodie a po ní následovala chvilička ticha, z kterého mě mrazilo. A pak najednou vypukl šílený potlesk a řev, tedy hlasité ovace, a lidé se ke mně vrhali a chválili mě a některé lektorky mě chápavě hladily a jen říkaly, jak jsem to jako cizinka dokázala, takhle všechno, co mám v sobě, vyjádřit.

Když jsem se vymanila ze sevření davu, vyšla jsem na chodbu. Tam stál On. Pomněnkové oči měl plné slz. Řekl tiše: Věděl jsem, že toho je ve Vás hodně. Proto jsem si troufl zadat Vám tu veřejnou prezentaci Vaší práce. Ale tohle, to jsem opravdu nečekal. Řekla jsem jen se slzami v očích i v hlase: Za všechno Vám děkuji. Ne, já děkuji Vám, odpověděl. Pak jsme se lehce objali. Druhý den jsme všichni odcestovali do svých domovů.

Když mi po mnoha letech, již po sjednocení Německa, řekla při setkání v Berlíně jedna lektorka, která mě tehdy též učila v Brandenburgu, že pan H. zemřel v zařízení pro nemocné Alzheimerovou chorobou, kam ho musel umístit jeho přítel, měla jsem v sobě zvláštní klid. To, co jsem tehdy dodatečně trochu tušila, se potvrdilo. Nebyl na ženy. Ale až do smrti nezapomenu na ten den, který mi snad patřil, v němž mi láska dala křídla a vynesla mě až na vrchol mého pracovního a osobního úspěchu a štěstí, které jsem nikdy předtím a nikdy potom už takhle intenzivně neprožila.

 

Prožili jste či vykonali něco, co považujete za úspěch? Co je to podle vás úspěch? Je úspěch měřitelný? Jakého úspěchu jste v životě dosáhli a v čem to bylo? Napište jakýkoli příspěvek na téma "Můj úspěch", ten nejzajímavější oceníme.
úspěch
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.