Kouzlo časů minulých: já a moji staříčci
Ilustrační foto: Pixabay

Kouzlo časů minulých: já a moji staříčci

8. 8. 2021

Proč staříčci? Staříček a stařenka žijí na Valašsku, dědeček a babička v Čechách a starý otec a stará mama na Slovensku. Proto. Samozřejmě jsem je měl rád a často jsme je navštěvovali.

Staříček z otcovy strany, pokud mně paměť sahá, nic nedělal. Bydlel v dřevěné chalupě, pil jako duha a babička se o něj starala, seč ji síly stačily. Žili zřejmě z toho, co se na kamenitém políčku urodilo, a byly to především brambory, nebo, co v chlívku a na dvoře odchovali. A tak nás vždycky hostili "škračenicú", což byla míchaná vejce na hrsti na kostečky nakrájeného špeku, ochucená cibulkou, kmínem, a když byla , tak i pažitkou. Přikusoval se černý chleba a zapíjelo kozím mlékem. K jaru se našlo i kus uzeného nebo už scvrklá klobáska. Staříček byl jak za groš kudla, a tak stařenka občas zabila kuru /slepici/, která už nenesla, a navařila vydatné polévky, aby mu podstrojila. Zemákových placků nebo osúškú bylo vždycky habaděj. Co si můj otec vzal od staříčka, svého otce, do života?

Zásadně nepil jakýkoliv alkohol a při těch nejvýznamnějších událostech, na svatbě, na křtinách a na pohřbech, vypil jednu, dvě štamprlky kmínky, sladkého likéru, vyráběného z kmínu, který jsem pil naposledy před třiceti roky v Bulharsku. V hospodě se po celý život neohřál.

Nesnášel kouření a všechny kuřáky proklínal. To mu ovšem nevadilo, za války pěstovat tabák, neuměle jej fermentovat a prodávat za mrzký peníz nikotinovým maniakům. Staříčkovi tento tabák do fajfky, přes všechny jeho prosby, nedal.

Zemáky byly jeho jídlo z nejmilejších a byly u nás neustále po ruce. Jakoukoliv polévku si z této zásoby, která byla na okraji plotny, přihušťoval a placky, zemáky s mlékem, zemákové knedlíky na všechny možné způsoby byly u nás na denním pořádku, lépe řečeno na stole.

Tento staříček mně utkvěl v paměti ještě tím, že měl stříhací mašinku a vždycky mě při návštěvě ostříhal dohola. Byl jsem tedy moderní už před pětašedesáti lety. 

Staříček z matčiny strany měl už dobře přes sedmdesát, když jsem jej poznal. Přes tento věk byl stále vzpřímený, elegán s neodmyslitelnou lulkou /fajfkou/ v ruce a s různými příběhy, které měl vždy po ruce a rád je dával k lepšímu. Byl vášnivý včelař, a tak jsem jej viděl tlustšího pouze jednou, když mu ulítly včely a on roj sundával z jabloně bez jakékoliv ochrany. Jabloní měl na zahradě mnoho, hlavně jadernice a fundovky. Sklízel je zásadně pytlíkem na tyči, protože kdyby je sklízel ze žebříku, nemohl by současně kouřit. Rozhodně patřil také mezi chlapy, kteří se řádně postarali o nevyhynutí rodu. S první manželkou měl devět dětí a moje matka byla poslední. Manželka mu zemřela, když nejstaršímu Staňovi bylo kolem pětadvaceti a chodil vážně s dívkou ze sousední dědiny. Staříček jakousi shodou náhod mu tuto dívku přebral, a tím pádem jsem měl druhou stařenku, tu, kterou jsem poznal, a ta staříčka přežila. Strýc Staňa otcův podraz neunesl, odešel z domu, oženil se a žil ve Křtinách u Brna, známém poutním místě, kde měl stánek s růženci a jinými dárkovými předměty, perníková srdce nevyjímaje. Do smrti se s otcem nesešel a tedy s ním ani nepromluvil.

Snažil jsem se a stále se snažím identifikovat a seřadit své příbuzné podle křestních jmen a věku. Úplně se mně to nedaří. Vím jenom, že pravděpodobně moje matka byla jediná dcera, pokud ovšem nebylo nějaké děvčátko mezi čtyřmi dětmi, mými strýci a tetami, kteří zemřeli v jednom týdnu na spálu kdysi koncem devatenáctého století. Jinak je to už snadnější.

Strýc Francek a Josef byli sedláci, Bedřich a Tonda krejčí, o Staňovi byla už řeč, Vašek byl v Národní bance v Praze vrátným. Slávek celý život pekařil, Lojzek dělal na dráze a nejmladší Vojta si vzal Němku a byl s ní po válce odsunut do Německa, kde udělal kariéru jako obchodník. A je to. Kdyby vám jeden strýc chyběl do počtu pak je to buď tím, že měl staříček dětí pouze třináct nebo jsem si toho čtrnáctého nedovedl vybavit.

Koho překvapilo, že stařenkám jsem moc "nedal" vyplývá to z tehdejšího postavení ženy v rodině. Kdo to nepamatuje, ať se podívá na Maryšu, Naše furianty, Její pastorkyňu nebo některé filmy, jejichž děj spadá do této doby.

Proč se vám vnucuji? No, to přece děti rády dělají a navíc si můžete připomenout jednu z důležitých etap věřících katolíků, vidíte, co to byly už skoro zapomenuté pumpky, co jsme pěstovali na zahradě, že skutečně bylo dobře poslat mne do ozdravovny a že staříček mně nenadělal na hlavě schodky. A dnes? Nechám to na vás.

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.