V životě pry se ma zkusiť všecko, a tak sem loni o tym čase přyněsla do dom hrstku vyptanych jaderek z dyně. Jak už to na vesno vypadalo z okna, že tře zmrzli už frngli za Odru, bilučke šupky zme pohazali na kompost u plota a nakazali větru, dešču, něch se tež přyčini.
Dosť dluhu dobu se nic něukazovalo, nale potem semo tamo sprchlo a mali zeleni ufoni se poroztahovali, kaj se dalo. Aji suseduv plot im byl dobry, dva se domluvili, jak Žigmund z Hanzelku a hybaj na druhu stranu, do světa!
Tych kiblu vody z barela, co zme nasmykali ku plotu v tym šilenym letě šastnutym globalizačnim nasledkem, už se žadny nědopočita. Naše nadšeni něbralo konca při každym nově vypatranym žlutym vajcu, vylihlym pod zelenym paryzolem lista. Jak mlsni koti zme zhližali ku plotu, či už pokludime tu urodu. Štyry kusky zme odněsli v naruču, jak sedmikilove nědonošence do inkubatora na krabicovu kolibku v garaži. A už zme pomaly brusili nože na zabijačku…
Tož, pravda, každy zna dyňovy kompot, zdravu polivku, aji hranolky něbyly nejhorši. Z kandovanu dyňu se tež jeden vyhraje, než se dosuši na radiatoře. Po smaženi placku z dyně zme dva dni luftovali kuchyň a po dyňove buchtě na plech se enem zadymilo, jak šmakovala.
Recepis na zeli vypadal v chytre knižce jednoduchy, jak baňa po pyščisku při bitce v harendě o vyplatě. Nastruhať dyňu, podusiť na fetě, až pusti zoft a potem hybaj do šklenky a eště chvilu postaviť do hrnca z horku vodu na šporhelt.
Po takym plytvaňu na všelijake pochutky sem načpala ten ostatek z bidu do jedne „sedmičky“. Nale, po tym všeckym myťu znova vytahovať dalši čapary? Šak mame aji inši pomocniky, no ni? Sprubuju šklanku fuknuť do mikrovlnky, tři minuty a fajront!
Žluťučkemu zeličku se to moc něpozdavalo a začlo se šprajcovať a curkem utikať z tej sauny. Cinknutim sem takemu trapeňu pohotově zrobila utrum. Po male pauze se zdalo, že už je dosť zkrocene a že by ešče trochu čepla něškodilo. Zapnu ešče na středni vykon, dvě minuty. Naraz rana, jak z kanona! Najprv zařmělo a teprem potem se začalo bliskať, čimž byly obracene naruby přirodni zakony! A potem ticho a v trubě tma…
Tož, to je po šklance aji po zelu, prošlo mi hlavu. Už se nězpomnim, či sem otočila knoflikem, ale po minutě ticha za zmařene zeli sem zpruzeně otevřela vratka na trubě. Česke sklo přežilo vybuch. Vičko ohnute v polovici, ze dvěma ďurami od narazu do spiraly od grilu a pul šklanky zeli z dyně rozvěšane a nalepene po cele mikrovlnce, tajak lamety na vanočnim stromku!
Baže, zavařovať už něbylo co, bo ta trocha zela skončila ku večeři z opečenu klobasu. Ale to myti, z hlavu strčenu v ďuře, až mě z teho brala klaustrofobia, to žadnemu něpřeju. Truba vymyta, že se ani tak od novoti něbliskala, pravim se, do rana fajně vyschně a potem se ukaže, či se z ňu nic něporobilo.
Rano stavam do roboty najlepši sama, bo se mi tam při kafičkovaňu nikdo něplance pod nohami, nale teho mojiho just zbudil pry hrozny hlad a ohřyvať se v mikrovlnce snidaňu na vidličku ma nejradši ze všeckeho. Strčil tam spořadaně taliře, přikryte jeden druhym, aby se něnasvinilo, otočil knoflikem a zavřel dviřka. Hromy se už něozvaly, ale nad Tatru se tak, myslim, něbliskalo ani za času společne republiky Čechu a Slovaku. A to ešče možu dať na modleni, že aji něhořelo.
Ludkově, tuž tak drahe zeli se něpodava ani v interhotelu Pupp, co mě budě koštovať ta nova truba. Už ju mam vyhlidnutu na tym internetě, ale přysaham, že se budu nadosmrti pamatovať, že zeli patři do hrnca a spalena mikrovlnka do zběrneho dvora, ech ja.
