Samantha

Samantha

5. 11. 2014

Jednou mně volal kamarád, co si v Praze otevřel cestovní kancelář.

„Hele, máme skupinu slepců, kteří přijedou na jaře do Prahy. Víš, já bych byl rád, kdybys je měla ty. Připrav se na ten výklad, jo? Každý nevidomý má k sobě doprovod. Takže je to tak napolovic.“ Dodal a já začala přemýšlet, jak uzpůsobit výklad nevidomým.

Nemůžu jen zvednout ruku a popsat palác, neboť se jen polovina z nich otočí za mou rukou. Dobrá, budu se věnovat více popisu, k tomu přidám něco z historie a na závěr výklad odlehčím nějakou pověstí. Každý průvodce má svá oblíbená místa Prahy a na ty se zaměřím, přemýšlela jsem. Prostě se vyznám ze své lásky k oněm místům a pokusíme se, aby i oni viděli Prahu aspoň na chvíli mýma očima.  

Skupina přijela. Bylo jich asi dvacet nevidomých a k nim doprovod. Věkově převládala střední generace kolem čtyřiceti let, ale bylo zde i pár nevidomých děvčat. Všimla jsem si zvlášt jedné z nich. Bylo jí osmnáct let, jmenovala se Samantha a měla tak trochu mezi mladými hlavní slovo. Napohled se nijak nelišila od ostatních mladých děvčat. Byla vyšší postavy, plnějších tvarů, bruneta, jen její pohled byl, jak to u nevidomých bývá, strnulý, vyhaslý. Oči se stále upíraly směrem dopředu, do dálky, do prázdna. Všimla jsem si jí proto, že hned první den reagovala nadšeně, že se jí můj výklad líbil. A čím víc projevovala nadšení, tím víc jsem se snažila, aby se jí to líbilo.

U oběda sedávala se mnou, se svou tetou, také nevidomou a samozřejmě obě s doprovodem. Ten tvořily dvě mladé dívky. Mladší kolem dvaceti let měla na starosti Samanthu.

„Napravo máš zeleninu, nalevo maso a uprostřed brambory.“ Oznámila Samanthě a do ruky jí vsunula příbor.

Všichni byli nesmírně sehraní, všechno klapalo bez sebemenšího zádrhelu, bylo vidět, že jsou spolu dlouho nebo aspoň velmi často. I vedoucí  byl nevidomý muž, něco přes padesát let. Jeho manželka viděla a tedy i ona byla nejen jeho pravou rukou, ale cokoli kdykoli potřeboval někdo z nevidomých, ona to hned vycítila a mně okamžitě tlumočila.

Se skupinou se obvykle průvodce sblíží druhý, třetí den. Přestože tato skupina byla v jistém smyslu komplikovaná, i zde jsem začala koncem druhého dne pociťovat hřejivou náklonnost. Snad největší přízeň a sympatii mně projevovala právě Samantha.

Když jsem udělala malou pauzu na kávu a odpočinek, jakmile se skupina sešla, zavolala jsem na ně a nahlas všechny znovu pozdravila obvyklým Buon giorno a tutti  (Dobrý den, všichni). Všichni jednohlasně pozdravili a Samantha jediná na mě zavolala sama Ciao Michaela.    

A já jsem jedině jí znovu odpovídala:“Ciao, Samantha“.  Tato naše hra trvala po celý pobyt. Samantha byla veselá jako skřivánek. Byla to taková křehká, citlivá dívka, takové poupě pomalu a s obtížemi se rozvíjející.

„Samantha je nevidomá od narození?“
„Ne, ona viděla, ale v rodině měli oční vadu a ona asi tak před rokem oslepla.“

Jedno z mých oblíbených míst v Praze je Staroměstské náměstí s orlojem. Těšila jsem se, jak Samanthě ukážu a popíšu toto místo. 

 Na rohu Staroměstského náměstí stojí palác Golz-Kinských, který je pro své rokokové průčelí označován za nejkrásnější palác v Praze. Narodila se tu Bertha Suttnerová, nositelka Nobelovy ceny. Říká se, že se o ní ucházel i sám Nobel. Hned vedle paláce stojí gotický dům, který nese na rohu znamení kamenný zvon, proto se dům nazývá U kamenného zvonu. 

 A jako bonbonek jsem si nechala orloj. 

Uslyšíte odbíjení hodin, pak se hned nato otevřou okénka, odkud se na vás budou dívat apoštolové. První je Petr s klíčem, Matěj se sekerou, Pavel s knihou… a celé toto procesí doprovází Smrtka, která vyzvání,  a tak  dává znamení třem postavám stojícím vedle ní, aby jim oznámila, že každému čas vyprší a aby si tedy uvědomili pomíjivost času. Oni ji na oplátku odpovídají a kývají hlavou na znamení nesouhlasu. A jsou to lakomec, ten drží pytel peněz v jedné ruce, marnivec, ten se zase shlíží v zrcadle a třetí je Turek, který má turban na hlavě. Smrtka v jedné  ruce drží přesýpací hodiny, ty se přesypou, jakmile se objeví poslední apoštol, který drží v ruce papyrus. Čas vypršel.  A vše uzavře kohout, takže na závěr uslyšíte kokrhání.  

Dala jsem si nesmírně záležet na popisu všech postav a když vše skončilo, hledala jsem očima Samanthu. Stála mlčky a po tvářích jí tekly slzy.

Poslední dny se ke mně Samantha tak přimkla, že jsem jako vždy chodila první, ale ona trvala na tom, že bude chodit vedle mě, zavěšená do mě poskakovala a švitořila jako malý vrabčák.               

 „A kam teď půjdem?“
„Teď se zastavíme před Karlovým mostem u věže.“

Když jsme se zastavili, Samantha hned oznamovala skupině, co uvidíme a nesmírně se tím bavila. Obdivovala jsem se jí, jejímu optimismu, radosti, dychtivosti se něco dozvědět a něco nového poznat. Navzdory svému handicapu či snad právě kvůli němu byla přímá, nemluvila o zbytečných hloupostech, maličkostech a nádherně se dokázala těšit z přítomné chvíle. Poslední večer byla na programu večeře s folklorem. Zpěváci zpívali, skupina poslouchala a večeřela.

„Mohli bychom si půjčit harmoniku?“ zeptal se vedoucí jakmile všichni dojedli.  

Začal hrát a zpívat teskné písně a celá skupina se přidala. Byl to jediný hlas, všichni k sobě přimknuti, vyzařovali lásku jednoho k druhému, radost, že jsou spolu pohromadě, že spolu mohli prožít krásné chvíle v našem městě.

Cestou do hotelu jsem se loučila se všemi do mikrofonu a ti nevidomí ke mně natahovali ruku, abychom se na závěr spolu rozloučili. Děkovali s nebývalou vděčností a něhou, že jsem nedokázala potlačit slzy, které vlastně nikdo neviděl, neboť bylo šero a moje tvář byla schovaná ve tmě.  

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.