Hrdina Montelík

Hrdina Montelík

22. 11. 2014

Ludvík Montelík je člověk nestatečný. Větší část života prožil za kruté totality. V roce 1968 mu bylo šestadvacet let. Jakožto čerstvý ženáč a otec jednoroční dcerky šlapal brázdou, stejně jako větší část populace. Vidina lopaty jej přiměla podepsat díkůvzdání Sovětskému svazu za internacionální pomoc. Lidé, kteří podepsali Dva tisíce slov a odnesli to, byli v menšině. Šeredně to odskákali.

Normalizace pak rozpoutala teror, ve kterém udusila svobodnou kulturu. Ale co to? Utlačovaní umělci zakládali divadla a popoví zpěváci se stali miláčky národa. Estrády bavily diváky televize a Pražské kulturní středisko zásobovalo kulturou i ty nejzapadlejší vísky. Televizní Silvestry se staly pro většinu umělců nechtěnou záležitostí, ale když už nastal ten tlak z patřičných míst, předstírali radost a bavili vděčné publikum. Brali za to štítivě špinavé peníze. Nemohli přece za to, že je nesvobodný divák přijímal s nadšením. V tomto marastu doby však vznikaly filmy, které dodnes svoji kvalitou předčí svobodnou kulturu. Je to jako jedna duhová kulička totalitní kultury za deset hliněných, zato svobodných.

Po jedenadvaceti letech konečně číše nesvobody přetekla. Jakýsi pan Gorbačov otevřel záklopku a Rudá Říše se začala rozpadat. Mnoho lidí pochopilo, že lze přestoupit z potápějící se lodi rychle na jinou. K tomu se přidali studenti a disidenti a bylo vymalováno. A začaly se dít věci.

Ludvík Montelík, člověk již skoro padesátiletý, rázem povstal z popela jako bájný pták Fénix. Ve službě poslouchal pravidelně Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Sloužil poctivě státním drahám, nadřízenými nepovšimnut. Najednou zjistil, že se opakuje rok 1968, vlastně jeho předsrpnová část. Objevil se pamflet, tentokrát nazvaný Několik vět. Jenže doba se změnila. Lidé pocítili, že už nepříjde čas perzekucí, neboť komunistická kobyla leží bokem na zemi a kope do prázdna. Hrdinové začali růst jako houby po dešti. A v tu dobu navštívil Ludvíka ve službě náměstek náčelníka, Lidový milicionář a předseda strany v jeho železniční stanici. Dostavil se s prázdným papírem a pravil: "Tady podepiš, že nesouhlasíš s pamfletem Několik vět!" Z ušlápnutého človíčka se stal hrdina. Vše se v něm vzbouřilo a prohlásil: "Vlastíku, ale to je prázdný papír. Podepíšu to jen pod podmínkou, že mi ukážeš napřed ten pamflet!" Náměstek urychleně zmizel. Ludvík se pak ještě dlouho díval do zrcadla na Jánošíka.

Najednou se vyrojilo velké množství bojovníků proti totalitě. Někteří komunisté se začali chovat jako Čeští Bratři po vydání tolerančního patentu Josefa Druhého. Houfně se hlásili ke své katolické víře. Ukázalo se, že umělci jezdili do Sovětského svazu neradi a v Mauzoleu šeptali protisovětská hesla. Prostě odboj na každém kroku. Známý bojovník proti totalitě prohlásil, že jezdil vykřikovat protikomunistická hlesla do lesa. Musel spěchat, aby v televizi stihnul svůj vlastní program!

Kolega Saponát prohlásil: "Nikdy jsem nebyl ve straně, i když mne lákali jako mořské sirény zbloudilé mořeplavce. Vstoupím do ODS!" Modrý pták jej pak vynesl až na místo náčelníka Provozního oddílu. Poctivý Ludvík nedokázal využít doby, neboť do strany jej po celou dobu nikdo nenutil. Prostě jej nechtěli!

Nestatečný člověk se dožil sedmdesátky. Má smůlu, že je pamětníkem. Najednou se prostřednictvím třicetiletých historiků dovídá, jak za komunistů strádal. Také se mu v celé nahotě odkrývá historie, která přinesla svobodu. Co jenom máme hrdinů třetího odboje, i když je všeobecně známo že devadesát pět procent obyvatel kolaborovalo s komunisty.

Čas oponou trhnul. Kde jsou ty časy, kdy Anton Špelec dostal za výrok: "Císař Pán je vůl!" tři měsíce vězení. Ještě že se známý ostrostřelec nedožil té svobody, že by mohl Císaři pánu tykat a ještě po něm vrhat vejce!

Už dávno nestatečný člověk Ludvík Montelík nepatří mezi mládež. Nebude hrdinou. Nemůže se zúčastnit protestní demonstrace proti hlavě státu. Nemůže obdržet ani profesionály vyrobenou červenou kartu, známku nespokojenosti. Odmítl by ale i nabízená vejce.

Tento člověk je nejenom nestatečný, ale i nešikovný. Rozvášněný dav totiž znectil pietní místo osazené čtyřmi prezidenty. Cílená palba byla demonstranty zacílena na prezidenta vlastní země. Ludvík by jej ale netrefil. Určitě by se jeho projektil rozplácnul o hlavu prezidenta cizího státu a zásah by vyústil v diplomatickou roztržku!

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.