Konečně chci plus

10. 1. 2015

Každý den vstávat v pět třicet.

Jízda trolejbusem po stále rozkopané silnici.
Chvatné probíhání věčně vlhkým podchodem.
Konečně vrátnice a hodiny.
Šatna a ženské s jejich svačinami.

Pravidelná schůzka s šéfem v sedm patnáct.
Jeho ego a mramorový obličej jako předkrm.
Montérky a několik chlapů v kanceláři.
Makat svých osm nebo raději déle.

Každý den končit v patnáct nula nula.

KONEČNĚ vrátnice a hodiny.
Chvatné probíhání věčně vlhkým podchodem.
Cesta domů po stále rozkopané silnici.
Začátek druhé směny.

Patnáct let života. Života?!?
CHCI ven z bludného kruhu.
Zkouším to třikrát.
Marně. A… Dost!

"Říkala Ti něco o tom, že chce dát výpověď?"
"Ne, neříkala", pohnul se mramor.
"No jo, nediv se. Vždyť je to ženská!!"

A z toho plyne:
"Člověče, klidně to zkus, mínus a mínus rovná se PLUS."

Moje poezie Můj příběh

Autor: Hana Lancová

Hodnocení:

(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Hana Lancová 24.3.2015 15:02

Paní Marie. Pocházím z Ostravy a JSEM na to celý život hrdá. Vyrostla jsem v prostředí, kde si lidé dobývají "chléb vezdejší" tvrdou dřinou a dalo mi to dobrý základ do života. I když už tam mám jen pár věrných kamarádek, stále se velmi ráda vracím a sleduji změny, někdy k lepšímu někdy k horšímu. Ale mé dýchací cesty mě "přesvědčily", abych Ostravu opustila a již 31 let žiju se svou rodinou ve Zlíně.

Marie Magdalena Klosová 23.3.2015 18:35

Vaše vizitka ve Velké módní soutěži svědčí o tom,že jste se dala správným směrem.Vypadá to,že JSTE z Ostravy.Já též.mm

Jana Šenbergerová 10.1.2015 22:03

Jsem ráda, že jsem konečně v PLUSU. Pěkné a moudré ponaučení.

Zuzana Pivcová 10.1.2015 20:23

Souhlasím s Vámi. Pocit jakéhosi stereotypního přežívání, do nějž nemůžu vložit nic svého, by pro mě taky nebyl.

Zpět na homepage Zpět na článek

V restauraci U tří volů

V restauraci U tří volů často seděli jsme spolu dva kámoši z mokré čtvrti a hospodský co pivo vrtil…

Zdeněk Horenský

Jak mě málem pohřbil strom

Rád sbírám houby. Dokonce jsem volně rostoucí a pěstované jako inspektor potravinářské inspekce kontroloval. Museli jsme složit i zkoušku ze znalosti hub. Já s tím neměl problémy. Mě to naučila má babička, ač měla osm dětí, čas na les si vždy našla.

Jindřich Berka

Nezlobme se na vlastní stárnutí, i když k nám mnohdy není laskavé

Nedávno jsem četla článek, v němž autorka tvrdí, že stáří je „potvora“. A že tu potvoru má ráda. Věřím. Nikomu totiž nepomůže nenávidět něco, co je tolik přirozené, neodvratitelné a pravdivé. Jednoduše – nemějme strach ze stárnutí a s odvahou mu nadělujme lásku.

Jana Mesarčová

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Tropy

Dostala jsem otázku, jestli vím, co jsou tropy. Protože cestování je mým koníčkem, vášnivě jsem se rozhovořila o amazonských tropických deštných pralesech. Dítě chvíli zíralo a pak řeklo: „Já to ale potřebuju do češtiny!“ To už ovšem byla zcela jiná káva.

Alena Velková