Senior v Říši divů

Senior v Říši divů

28. 2. 2015

Důchodce Fanouš Hovorka užívá sociálního zabezpečení už dvanáctý rok. Protože je ještě Jura, může si k důchodu  přivydělávat. Jakožto úředník neovládá žádné řemeslo a tudíž si nepřivydělává fyzickou prací, ale službami. Ihned po odchodu z aktivního života se chytil vrátnice a později se stal ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Najednou jej opustila soudnost. Nedošlo mu, že vrhat v sedmdesáti zamilované pohledy na ženy přiměřeného věku se jaksi míjí účinkem. Významně mrkat na daleko mladší ročníky je výsadou daleko bohatších jedinců. Iluze o své přitažlivosti už ztratil, intelektem se lze pochlubit akorát u piva a další nástroje zviditelnění nejsou jaksi k dispozici.

A ještě k tomu zůstal sám ve dvou místnostech rodinného domku. Protože je rozveden a vlastní jej jen napůl s bývalou ženou, je vlastně neprodejný. Ani nemovitost není prostředkem zájmu opačného pohlaví. Osamělý senior se stará sám o sebe. Uvaří, vypere a vyžehlí. Akorát neví, jestli jeho aktivita není na jeho zevnějšku poznat. Boty čistí jen zřídka. Ve všední den chodí doma v obnošených kalhotách a patnáct let používá tři modré železničářské bundy s vložkou. Večer používá obnošené šaty, mikinu a svetr pamatující normalizaci. Také vyčlenil jednu z modrých bund. To všechno pro pobyt v zakouřené místnosti, neboť doba zákazu kouření do vesnické hospodě ještě nedorazila. Hospodské šatstvo pak věší do místnost bývalé prádelny, aby vyčichlo z cigaretového kouře. Sám je naštěstí nekuřák.

Do prodejny chodí ve standardním obleku a bundě sice od Vietnamců, ale v čistém provedení. Alespoň si to myslí. Z posledních sil pátrá, kolik žen by se ještě mohlo stát průvodkyněmi zbytku jeho životní pouti. Mařenka se směje jeho vtipům a reaguje na jeho setkávací bonmoty. Potkávají se často na cestě do místní samoobsluhy, Fanouš vždy pronese nějakou průpovídku. Kolikrát říká: ,,Ty to nějak pleteš, já jsem říkal že se tady sejdeme v deset večer a ne ráno!“ Bohunka zase neustále opečovává předzahrádku za železným plotem. Fanouš ji nemůže cestou do obchodu minout. Opřeni o plot se pravidelně vykecávají dlouhé minuty. Jednou mu upravila límec od košile a on ji pohladil po vlasech. S řeznicí zase vede vtipné řeči. Dlouho se rozhoduje o koupi a prohlašuje, že vlastně chodí do prodejny jen tak mimochodem a útrata je jakási daň za krásné chvíle v její přítomnosti.

Všechny tři ženy, kolem kterých se ještě točí, jsou ale vdány a manželé jsou dosud svěží. Na veřejnosti ale Fanouš vyhlašuje: ,,Já nepotřebuji manželku, já potřebuji Emu!“ Naráží tím na seriál Nemocnice na kraji města a připomíná hospodyni primáře Sovy. Jedinými hosty jeho ulity jsou akorát dvě dcery s rodinami. Prohlížejí pozorně jeho ,,mužský“ pořádek. Výhrady nemají. Manželé jsou slušní kantoři a dcery bydlí v patřičné vzdálenosti a nehodlají jezdit dědkovi uklízet. A tu jednou Fanouš vyprávěl, že čas od času bude muset zaplatit nějakou úklidovou službu. Dává k lepšímu příběh z televizní inscenace: ,,Herec Zindulka hrál cirkusáka a bydlel v maringotce. Jednou za čas odevzdal klíče jedné paní a po celý den se toulal s jezevčíkem. Večer šel pro klíče a otevřel dveře uklizené maringotky!“

Hlídací regál Fanouš Hovorka už slouží v prodejně jen osmdesát hodin měsíčně. Slouží pravidelně každou středu a sobotu. A právě ve středu se to stalo. Pracující důchodce se vrací domů v půl deváté večer. Odemkne dveře od bytu a málem se posadí na zadek. Na zemi v obýváku leží nový koberec. Místo dvou křesel podložených knihami dvě křesla zářící novotou. Na oknech visí vyprané záclony a zakrývají je nové závěsy. Stůl v kuchyni, léta nepokrytý, svítí bílým ubrusem. Fanouš používal k prostírán jenom novinové reklamy, objevující se často v dopisní schránce. Překvapený majitel bytu sedí za stolem a hlavou se mu honí myšlenky. Dedukuje. Klíče mají akorát dcery. Už se asi na ten pořádek nemohly dívat. Rodiny určitě využily jarních prázdnin, domluvily se a dědkovi připravily překvapení.

A Fanoušovi bleskly hlavou myšlenky z mládí. Ze rtů se mu vydrala dvě slova:,,LENINSKÝ SUBOTNIK!“ Pak pomalu vyťukává na telefonu pevné linky známé číslo mobilu starší dcerky. Praví: ,,Tady Říše divů. U telefonu Alenka!“

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František MENDLÍK
Vážená paní Zuzano. Od vás mne příspěvek obzvlášť potěšil. Máte pravdu, všechny moje příběhy je jakýsi můj životopis na pokračování. Dokážu psát jenom o lidech, které mám před sebou. Vystihla jste přesně lehký smutek z osamění. A protože nejsem lyrický poeta, dal jsem najevo svoji slabinu tímto způsobem.
Zuzana Pivcová
Pane Františku, i když jste ve svých příbězích tím věčným Fanoušem asi vždycky Vy, tak tentokrát jste mě hodně překvapil, protože jste se jako člověk hodně odkryl. Myslím, že jste tím nic nepokazil, naopak. Tím, že jste i přes obvyklý humor a kritiku nechal zaznít lehkému smutku z osamění, jste se lidem včetně mne hodně přiblížil. Díky za vyprávění.
Alena Várošová
Pěkně popsaný příběh,živě si dovednu pana Františka představit i jeho obydlí......ale je spokojen.Co k životu potřebuje? Je šetrný, s oblečením nemá problémy je IN,točí se kolem žen a do hospůdky si zajde.
Jana Šenbergerová
Tento váš příběh je jeden z nejhezčích. :-)
Hana Rypáčková
Moc hezké.Ten Fanouš je šťastný člověk! Nedávno jsem se v divadle potkala se starým panem profesorem, nějak zatouchal, tmavý oblek byl jakoby poprášen moukou.Upozornil mne na to a společně jsme vydedukovali, že je to plíseň.Nevím, jestli má dceru....
Lidmila Nejedlá
Pane Františku, Vaše články ze života mne vždy pobaví. Mohl jste se klidně přihlásit do módní soutěže a předvést svůj outfit do hospody, tak pěkně jste to popsal. Ať se daří...

Zpět na homepage Zpět na článek