Zvířátka naší prababičky

Zvířátka naší prababičky

3. 7. 2012

1. PRABABIČKA VERONIKA
 
Prababička Veronika Štěpaníková byla malé, drobné postavy, prošedivělých, rovně střižených vlasů, s jedinou natáčkou, stále umístěnou na ofině a legračně se klimbající přímo nad levým, v mládí jistě černým a hustým, obočím. Sundávala ji zřídka kdy, vlastně pouze tehdy, vypravila-li se ven z domu.

Za obroučkami brýlí, jí svítila stářím vybledlá, ale veselá malá, vodově modrá očka, ze kterých jen málokdy sršely blesky hněvu. Její úzké rty, lemované spoustou drobných vrásek, se většinou usmívaly na své okolí a odkrývaly kvalitně udělaný umělý chrup, který večer odkládala do skleničky s roztokem. Oblékala se do barevných zástěr a domácích úborů, vždy čistých, vyžehlených a umně pospravovaných. Svědčilo to o jejím dřívějším zaměstnání švadleny a také o její veselé a milé povaze. Byla čilá a pracovitá, soběstačná a moudrá. Milovala své potomky, les a zvířátka, zahradu a přírodu vůbec. Její okolí ji mělo rádo, pro ochotu a dobrosrdečnost, se kterou rozdávala plnými hrstmi, lásku a pomoc potřebným. Všichni jí říkali „babi Veronika.“

Tato skvělá žena dostala od života spoustu kopanců a ran. V dětství ztratila svého milovaného otce. Jako mladé děvče prožila nejhrůznější světovou válku coby ošetřovatelka v polní nemocnici. Třikrát ovdověla a navíc pohřbila jednu ze svých dvou dcer. Přesto však neztrácela optimismus, elán a chuť do života.

Bydlela v domku s malým dvorkem a zahrádkou, společně se svou vnučkou Verčou, jejím mužem Radkem a dvěma pravnoučaty, Verunkou a Radečkem. Obývala dvě místnosti, které byly zařízeny skromně, ale vždy byly uklizené a útulné. V kuchyni stála stará kamna, ve kterých babi topila, přestože v domě bylo ústřední topení. V zimních měsících bylo velmi příjemné posezení u praskajících a sálajících kamen, na kterých babi často pekla bramborové placky pro celou svou početnou rodinu. Uprostřed místnosti, pod lustrem, stál starý rozkládací stůl, u kterého ráda luštila křížovky. Vedle dveří byl kredenc a podél protější zdi byly umístěny šicí stroj, gauč, umývací stůl a lednice. Ve futrech do seknice byla zavěšena houpačka pro děti a v seknici měla starou ložnici a televizi.

Hlídala svá pravnoučátka, když jejich rodiče byli v práci, pracovala na zahradě, zavařovala a pekla, zašívala, učila vnučku šít a vůbec všemu, co sama uměla. Dětem vyprávěla pohádky a historky. Učila je znát přírodu a hvězdy. Při tom všem se starala o svá zvířátka, ke kterým přišla díky svému dobrému srdéčku a která naučila různým kouskům. Ráda poseděla u kafíčka se svou mladší dcerou, Lenkou (matkou Verči), která bydlela nedaleko, se svým přítelem Jindrou.

V blízkém městečku bydleli ještě její dva vnukové s rodinami, kteří babičku také často navštěvovali. Další dva vnuci (synové zemřelé dcery) s rodinami, bydleli až v Praze, ale i oni za babičkou pravidelně jezdily.
Její stáří neprovázela samota, jak se to velmi často starým lidem stává, ale naopak. Měla dceru, pět vnoučat a deset pravnoučat, kterým předávala svoje zkušenosti. Spoustu zvířátek, zájmů a práce. Není tedy divu , že často zapomínala na svůj věk a cítila se velmi mladá. „Jen sil, kdyby neubývalo,“ častokrát si posteskla. A to byla také jediná její stížnost, kterou od ní mohl kdo zaslechnout, přestože její zdraví už také nebylo nejlepší. Bolesti si také v životě užila ažaž. Ale tuto skutečnost, brala jako životní samozřejmost.

Babiččin poslední muž Josef byl svérázný a umíněný dědek, zhrublý těžkou prací v kovárně a zemědělství, bez citu a slušného chování. Miloval jen sebe a babičku. Ta se ho kdysi ujala, ze soucitu a lítosti nad jeho smutným osudem, kterého byl příčinou jen on sám. Ve vsi se mu říkalo, bůh ví proč, Jasan a každý jeho náturu znal. Někteří lidé se ho báli a někteří se mu smáli. Ale babi si s ním vždy poradila. Věděla jak na něj. Ten ji poslouchal jako hodinky a lidé nechápali, jak ho ta drobná paní lehce zkrotila. Někdy se sice vzpouzel jako malé rozmazlené děcko, ale babi ho srovnala do latě, na to šup.

Děda si rád přihnul a to byl potom teprve protivný, ale ona si nestěžovala, obrátila všechno v žert a o tu opilou, přiblblou zrůdičku, se postarala podle potřeby. Vlastně se ho ujala stejně, jako všech svých zvířátek, která našla opuštěná, nebo která jí někdo přinesl, protože je doma nechtěli.

Vlastnila dva kocoury, Bicana a Mikeše, Pejsky, Žolíka a Bobina, čuníka Bolínka, papouška jménem Pepík, dva ptáčky, chůvičky, deset slepiček s kohoutem, několik králíků, želvu a dva křečky, bílou myšku, Julinku a kozu, Lízu s třemi kůzlaty. Pro každého tvorečka měla dost času a pochopení a její zvířata se jí odměňovala svou vděčností a věrností.

2. KOCOUR BICAN
„ Hele, Veroniko, nechceš kotě? Je krásné, jako malované, černé s bílou náprsenkou a bílými ponožkami na tlapkách. Naši mladí ho chtějí utratit a mě je ho líto, je tak malé a roztomilé.“ Volá sousedka přes plot na babičku. „ Je to kočička nebo kocourek?“ Ptá se zvědavě babi. „To nevím, já to nepoznám, to si zjistíš sama. Tak co? Mám ho donést?“ „ No, co mám s tebou dělat? Přece to stvořeníčko nenechám utopit!“ Odvětila babi a pokračovala v započaté práci. Zametala náspa, až smetí lítalo na všechny strany. „No, to je ale nápad, utopit kotě. Místo, aby se lidé postarali o kastraci dospělých koček, likvidují koťata.“ Rozmrzele si broukala pod nos.

Zanedlouho přinesla sousedka kotě v košíku, přikryté utěrkou. Babi odhrnula pokrývku a žasla nad zbarvením tohoto kotěte. „Je úžasné!“ Zajásala. „ To se bude dětem líbit. No, pojď ke mně ty cvrčku.“ Brala kotě, to se okamžitě naježilo, zaprskalo a varovně vycenilo zoubky. „Necháš mě na pokoji, ty otravo!“ Syčelo kotě na babičku. „Podívejme se na něj! Ono by se to chtělo se mnou bít. No, tak to už máš i jméno divochu, budeš se jmenovat Bican.“ Rozhodla se okamžitě babi. Vzala kotě, ověřila si, že je to kocourek a uložila ho ke spánku, vedle kamen, do lísky vystlané starým polštářkem. Bican se stulil do klubíčka a okamžitě usnul. Babi nachystala pod umývadlo misku s mlíčkem a šla vyprovodit sousedku. „Tak ti děkuji, Blážo, u nás mu bude dobře, neboj se.“

„Je to kocour, ti jsou pohodlní na chytání myší. Budu ho muset nechat odoperovat a pořídit ještě kočičku.“ Pomyslela si babi a šla nasekat trochu trávy králíkům. Potom posbírala vajíčka v kurníku a vrátila se ke kotěti do kuchyně. To se právě probudilo, líně se protáhlo a už se ohlíželo po nějakém papáníčku. Natáhlo do růžového čumáčku známou vůni mléka a už se neohrabaně kulilo z bedýnky. „ Ouvej, to jsem si ale natlouklo zádíčka!“ Zamručelo nevrle, jakmile se postavilo na všechny čtyři tlapky po předešlém pádu. Na bolest ovšem okamžitě zapomnělo při pohledu na tu spoustu mlíčka, které na něho již čekalo.

„ Hurá! To je jistě všechno moje!“ A v samém spěchu ponořilo do bílé záplavy skoro půl hlavičky. V momentě se mu od čumáčku koulely velké bubliny a kotě se rozkuckalo. „Ah, ah, pšííík, pčik, ha pšík.“ Prskal kocourek, až mlíko stříkalo kolem něj. „ Proboha! Co to vyvádíš, ty nešiko, člověk tě zachrání před utracením a on by se býval utopil sám.“ Zvolala babi, popadla kotě, utřela mu čeníšek a postavila ho znovu k misce. Tentokrát už byl Bicánek opatrnější a pomale nabíral mlíčko svým drsným, růžovoučkým jazýčkem. Napapalo se k prasknutí a vydalo se prozkoumat terén.

V tom okamžiku se rozlétly dveře kuchyně a vnoučata se vřítila dovnitř. Nejprve mladší Radek a hned za ním Verunka. Chlapec chodil ještě do školky, ale Verunka už byla školačka. „ Jé, babi ty máš kotě? To je krásné, mohu si ho pohladit?“ Křičely děti, jeden přes druhého.
„ Jak se jmenuje? Bican? No, to je ale divné jméno, Bicane, pojď ke mně! Ne, ať jde ke mně! Babí, ať mi ho Verča půjčí Já si ho chci také pochovat! To je malinké, podívej babi, ono mě škráblo!“ „ No, no,“ uklidňovala babi svá pravnoučata. „Přestaňte se hádat! Kdyby jste mu raději přivázali na provázek kousek složeného papírku a připevnili ho k židli, udělali by jste lépe!“ Radila babi rozjařeným dětem. Ale to už vcházela do dveří jejich maminka, přilákána hlukem dětí. „ Co je to tady za kravál? Nechte babičku chvíli v klidu, raubíři!“ „ Ale, jen je nech, však mě neubude.“ Usmívala se babi a vyzařovala z ní spokojenost, že už má své drahé děti zase doma. Ty už se sháněli po provázku, papíře a nůžkách. V malé chvíli byla hračka pro kotě připravena a to se ihned pustilo do boje s papírovým nepřítelem. To bylo teprve radosti a smíchu u babičky Veroniky. Kotě se za chvíli unavilo marným zápasem a kolíbalo se do svého nového pelíšku.

„ Babi, ono si už s námi nechce hrát?“ Ptal se nešťastně Radeček. „Jen ho nechte, je ještě malé potřebuje hodně spát, aby bylo silné. Ty, miláčku, jdeš také odpočívat, když jsi unavený. Tak honem běž za maminkou, nasvač se a převleč, chvíli si hraj a potom zase přijdi za Bicanem. To už bude zase fit.“ Laskavě domlouvala babi Ráďovi. Děti poslechly a odběhly domů. Za malou chvíli už byl slyšet na dvoře hluk jejích her.

Babi přiložila do kamen, pohladila kotě, dojedla polévku od oběda, vzala koš a šla si pro dříví. „Kolikrát jsem ti, babi, říkala,aby ses s tím sama netahala! Stačí říct a já ti to dřevo nanosím!“ Volala na ni vnučka, oknem kuchyně. „ Ále , na co? Máš své práce dost. Na těch pár polínek, ještě stačím.“ „Babičko, my ti pomůžeme,“ hrnuli se děti do dřevníku, naházeli dřevo do koše a už ho vlekli ke kamnům. „ No, to mám šikovné pomocníky.“ Pochválila je babi a dala každému hašlerku. Děti poděkovaly a běžely si zase po svém. Stará Veronika dobře věděla, jak děti rády mlsají, a tak nikdy nezapomněla, nějakou tu laskominku koupit. „ Babičko, nemáš párek?“ Volá Verča ze dvora do okna.“ „ No, to teda nemám, jestli máš hlad, pojď si pro rohlík s máslem.“ Zní odpověď. „Já hlad nemám, ale Bican by si dal.“ Zabrumlá děvče. „Mňau, mňau, to jo, to teda jo.“ Mňouká malé kotě, které se, bůh ví jak, dostalo až na dvůr, na náspa. „ No, to je ale šikula, jakpak se tam dostal?“ Diví se babi a v zápětí vysvětluje: „ on ještě páreček nesmí, je moc malinký a dostal by průjem.“ „ Já jsem taky malý a nemám z párku průjem.“ Zastává se kotěte Ráďa. „ No, ale když jsi byl mimino, tak jsi pil jenom mlíčko od maminky a později, kašičky a mlíčko od kravičky. Víš, co by se stalo, kdyby tě maminka nacpala párky?“ Poučila dítě babi. Bican se zklamaně odšoural spět do kuchyně, kde slupl zbytek mléka od poledne. Pod kredencí našel ořech a pustil se do honění, té kulaté věci.

Kotě rostlo, jako z vody. Kdepak je čas, kdy nesměl párek? Dnes už je z něho skoro velký kocour a baští všechno, hlavně syrové maso. Je nádherný. Srst se mu leskne, jak posypaná démanty a oči mu planou, jako dva uhlíky. Bílá náprsenka a ponožky mu září na černém kožíšku, jako hraběti. Jen chování má málo kočičí. Jeho povaha by se hodila spíš k pejskovi. Byl přítulný, ale jen když sám chtěl. Svou nelibost projevoval vrčením, rval se o žrádlo s babiččiným psem Žolíkem a vždy nad ním zvítězil. Poslouchal babiččiny příkazy, jako sedni! Lehni! Ke mně! Běž ven! Asi to odkoukal od psa. Doma se choval důstojně, chodil s hlavou vzpřímenou a svou chůzí připomínal svou důležitost a původ.

„Jestli to není, babičko ,zakletý princ,“přemýšlí nahlas Verunka. „Viděla jsem to v televizi. Podívej, jak je pyšný. Všechna zvířátka na dvoře ho poslouchají. Slepice zažene do kurníku, Žolík před ním prchá do boudy i ten čuník raději zaleze do slámy, když se k němu Bican plíží. Jenom koza Líza se k němu točí zády.“ Babi pokývala hlavou. „ Je to možné, ale to víš, to se nedozvíme, leda bys věděla, jak se takoví princové vysvobozují.“ „Tak já to zjistím babi a pomůžeš mi s tím?“ „Samozřejmě, sama by jsi to určitě nezvládla.“ Verča se najednou zamyslila a pak vykřikla! „No, jo, babi, ale nesmíš to říct Radkovi, kdo ví jestli ho nezaklel on. Bude to naše tajemství, ano?“ Babi se usmívala a vnučce na vše kývla. Potom se spiklenci rozešli, po své práci.

Bican všechno slyšel, ale nepochopil z rozhovoru zhola nic. „Že se mluví o mě, to je zřejmé, ale co to ta holka žvaní za nesmysly? A moje bábinka s tím souhlasí? Asi se napily kyselého mléka, že tak fantazírují. No jenom si něco zkuste ,ženský jedny hloupý, poznáte moje ostré šavle, schované v tlapičkách. A poznáte ostré zuby divoké šelmy. Já nejsem zakletý princ, ale zakletý tygr.“ Vrněl si kocourek pod vousy.

Stařenka nikdy žádnou hru nepokazila a vždy přistoupila na pravidla, vymyšlená svými vnoučaty. Často s nimi „cestovala“. Seděli na gauči, svorně vedle sebe, v rukou pokličku jako volant, před sebou mapu a „jezdili“, z města do města. Děti na mapě ukázaly nějaké město, potom tam jako dojely a babi jim popovídala o pozoruhodnostech onoho místa.

Jednoho dne nalila babi Bicanovi mléko a misku mu dala na náspa. Jaké bylo její překvapení, když za chvíli vyšla ven a viděla Bicana, jak baští mlíčko společně s cizím kocourkem, stejně krásným, jak byl sám. „ No,ne? Ty tady máš kamaráda? To musí být tvůj dobrý přítel, když mu dovolíš jíst společně s tebou, z jedné misky.“ Podivila se bábinka.
„ Kdepak kamarád, to je můj bratr. Nemá kam jít, doma ho nechtějí. Že může zůstat u nás? Já se sním o všechno rozdělím a budeme chytat myši, přísahám.“ Vrněl Bican a otíral se babičce o nohy. Odpoledne přiběhly děti a jásaly: „Jé, babičko, my máme na dvoře dva Bicany, jsou to určitě dvojčata a chtějí být spolu, necháme si ho?“ „ No, nevím, jestli něčí není. Pokud tady zůstane sám, tak ať tady je, ale jestli odejde, nesmíte být zklamané, třeba má svůj domov a sem přišel jen na návštěvu,“ odvětila stařenka. Ale když viděla že kocourek jde spát do pelíšku s Bicanem, došlo jí, že kocour zůstane. V tom se samozřejmě nemýlila. Radeček mu dal jméno Mikeš a měli kocoury dva.

3. KOZA LÍZA
 
Líza, už byla dospělá koza, když babi Veronika požádala svou dceru Lenku: „Je potřeba, zajít s Lízou ke kozlovi, postaráš se o to?“ „ No, nazdar,“ blesklo Lence hlavou. „ Vždyť já se ho budu bát,“ řekla, ale v podstatě neodmítla. Věděla, že když chtějí kůzlata, potřebuje máma koza kozího tátu. Tak jaképak copak.

Lenka byla ženská rázná, silná, pracovitá s pořádně proříznutou pusou, nezkrotná, ale veselá, dobrosrdečná, kamarádská a celkem oblíbená. Poradit si dala jen od své maminky, babi Veroniky, kterou milovala a ctila. U kávy se s mamkou domluvila na druhý den, ve dvě hodiny odpoledne. Kozla vlastnil hospodář ze sousední vsi.

Druhý den Lenka uvázala kozu na řemínek, na klacek si přivázala mrkev, kterou držela koze před tlamičkou a vyrazili. Cesta jim trvala asi hodinu, Lenka si při ní utrhla podrážku, takže kulhající osoba vedoucí kozu na provázku způsobila spoustu veselí kolemjdoucích a všech, kdo byli této scény, svědky. Lence to ale nevadilo, smála se a vesele všem mávala. „ Kam s tou kozou?,“ ptal se jeden šibal. „Ke kozlovi,“ odpověděla Lenka. „ Ale já se neptal tebe, ale té kozy,“ rozřechtal se škodolibec. „Když si s ní tak rozumíš a když se ti tak líbí, postarej se o ni sám! Nemusím až ke kozlovi a manželka ti to jistě odpustí!,“ vesele odpověděla Lenka na urážlivou poznámku. „Jsi pohotová, “ zasmál se ten muž smířlivě a šel si po svém.

To už byla veselá dvojice u vrat statku, ke kterému měli namířeno. Koza začala být nervózní touhou po kozlovi a Lenka strachem z něho. Hospodář je přivítal se slovy. „Ahoj, pořádně ji drž!“ Otevřel vrata a v tom okamžiku vedle něj stál kozel v plné kráse. Bylo to ohromné, chlupaté a vousaté zvíře s velikými rohy na velké hlavě, jiskřícíma očiskama a hrozného zápachu. „ Jééééžišmarjáá!“ vykřikla Lenka, přehoupla se přes plot jako kamzík a v momentě seděla na první švestce, která byla po ruce. „To jsem netušil, že jsi tak mrštná,“ smál se hospodář. „Já taky ne,“ odpověděla Lenka. „ Pojď dolů, musíš kozu podržet!“ Přikázal. „ Ani za nic! Podrž si ji sám, když máš kozla jak stodolu,“ odvětila a pevně objala haluz oběma rukama.

Cesta zpátky byla mnohem těžší, než cesta tam. Koza se spírala, nechtělo se jí od kozího krasavce. Lenka jí dosmýkala domů z posledních sil. Odměnou za tuto strašnou cestu jí byla dvě krásná kůzlátka, která se Líze zanedlouho narodila. Kozenka Terezka a kozlík Matěj. Děti měly z kůzlátek ohromnou radost. Kůzlátka byla veselá a divoká, trkala se hlavičkami, šťouchala do sebe a poskakovala kolem Radečka a Verunky. Bavila celou rodinu. „Matěj je můj, budu se o něho starat, ty se starej o Terezku!“ Rozhodl Ráďa. Svého slibu dostál bezezbytku. Rozmazlil Matěje natolik, že ten za ním chodil, až do dětského pokoje. Na námitky maminky, reagoval s dětskou bezelstností: „ je to přece můj kamarád, mami. Ty si taky nezveš kamarády do chlívku, ale do obýváku. Však on tady nic neudělá.“ A měl pravdu, kozlík se choval způsobně, protože ho Radek drezíroval, jako cirkusové zvíře. Terezka byla jiná. Verunka, která se o ní starala, byla už velká holka a věděla, že koza je hospodářské zvíře a podle toho se taky k ní chovala.
„Jé, babičko, podívej! Terka mi žere šaty!“ Křičí, Verča, vztekle. „ Jedeš, ty potvoro, mlsná! Když byly špinavé, tak sis jich nevšimla, že? Teď, když jsou vyprané na šňůře, tak ti chutnají.“ Babi se jenom smála. Byl to opravdu směšný pohled na vnučku, jak se přetahuje s kozou o šaty. Jindy zase sežrala Terezka kytku, kterou Verunka nesla mamince k svátku a kvůli překvapení ji držela za zády. To bylo ošklivé překvapení, když mamince podala jen stonky, bez květů. Měla pláč na krajíčku a přes zuby cedila nadávky na mlsnou kozenku. „Už tě nechci, krávo jedna pitomá! Nemám tě ráda!“ „Ale Verči, uklidni se! Je to koza a její chování je pro kozy přirozené. Neudělala to naschvál, ale protože jí ta kytka voní jako nejlepší pochoutka. A já mám s té kytky radost i tak. Není přece důležité, jestli něco k svátku daruješ, ale že si vzpomeneš. Pěkná pusa a tvoje láska, je pro mě nejkrásnější dárek na světě, buď si jistá.“ Utřela Verunce slzy a podala jí kousek čokolády.

„Já mám pro tebe taky nejkrásnější dárek na světě!“ Rozběhl se Radeček směrem k mamince a vlepil jí ušmudlanou pusu za ucho. „Tak, děti a jestlipak víte, proč mám dnes svátek?,“ zeptala se trošku tajemně maminka. „Já vím, já vím, já to řeknu! Protože v kalendáři je u dnešního dne napsáno jméno Veronika! Říkal mi to tatínek!,“ volá Ráďa a tváří se velice moudře.

„Jejda, no to má přece svátek i babi a sestra,“ rozběhl se k nim a obě políbil na důkaz, že na ně nezapomněl. Babi už oběma mladším Veronikám, nesla balíčky a bomboniéry. Radek po nich lačně pokukoval. „A kdy já budu mít svátek? Já nemusím mít nejkrásnější dárek na světě, mě stačí nějaká bomboniéra, hračka a tak,“ rozumoval. „Tak šup, děcka, umýt, převléknout a jedeme na pohár,“ přikázala maminka a děti rozkaz bez reptání, okamžitě splnily. „Pojedeš s námi, babičko?“ „Nene, jen jeďte sami! Mě se nechce převlíkat a má přijít Lenka, chci být doma.“

Vnučka s dětmi odjela a za chvíli přišla s dárečkem a gratulací dcera. Lenka uvařila kafíčko, otevřela láhev lahodného ovocného vína domácí výroby, rozbalila balíček se zákusky a svátek pěkně oslavily.

4. ČUNÍK BOLÍNEK
„ S tím seletem, co má zlomenou čelist, musíš něco udělat! Přijde kontrola a to tady být nesmí,“ řekl zootechnik Lence, když procházel vepřínem. „ No, ty jsi dobrý a kam ho mám dát?,“ podivila se Lenka a s lítostí hladila nemocné selátko, po jeho bolavém rypáčku. Byl to takový malinký chudáček, který spadl z vozu, při převozu do prasečáku, kde Lenka pracovala. Ona se mu maximálně věnovala. Bolístku mu mazala hojivou mastí, krmila selátko lžící a napájela kojeneckou lahví. Bylo jí ho moc líto, věděla jakou bolest mu zlomenina působila. „Pro mě za mě, vezmi si ho třeba domů, ale ať ho tady zítra nevidím,“ přikázal. Všechno ostatní shledal v pořádku, vypsal Lence kupní lístek se symbolickou cenou deseti korun a odešel. Po směně vzala Lenka nemocné selátko pod bundu a odnesla ho ke své matce.
„Božínku!“ Spráskla ruce, babi Veronika. „Ty chudáčku, co se ti to stalo?“ Lenka jí vysvětlila situaci a babi se hned rozhodla. „Tak pojď ty drobečku, uvidíme, co se dá pro tebe udělat.“ Lenčina vnoučata už byla ze školy a školky doma a jakmile zjistila, že přišla babička Lenka, přiřítila se do prababiččiny kuchyně jako vichřice. „Babi, cos nám přinesla!“ „No, pojďte se podívat.“ Přistrčila jim košík, do kterého babi Veronika selátko uložila. „Jé, to je prase a má hubu nakřivo!," zvolal Radeček. „Ty máš taky hubu nakřivo, když tě bolí zub. A jeho jistě bolí, že babi?“ Hájila nebohé selátko Verunka a měla pláč na krajíčku. „To je možné, ale spíše má zlomenou čelist.“ Odpověděla bábinka a hlazením chlácholila rozlítostnělé děvče.

„Zkusíme ho vyléčit, pomůžete mi?“ „ Jak se takové bolínko léčí?,“ ptal se Ráďa. „Ty jsi taky bolínko, říká se bolístko nebo bebínko,“ poučovala Verunka, bratra. „No, jen ho nech! Vždyť tak můžeme čuníkovi říkat. Je to docela trefné jméno, Bolínek no ne?“ Urovnávala prababička dětský spor, který byl už už na spadnutí. Nechala děti u košíku, uvařila kafe pro sebe, Lenku a vnučku Veroniku, která mezi tím přišla k babičce za svými dětmi. Děti si hrály s čuníkem a ženy si povídali při kávě. Asi za hodinu Lenka spěchala domů a svou matku, dceru i vnoučata nechala jejich osudu. Ty se pustily do příprav chlívku pro Bolínka. Bylo nutné chlívek vyčistit, vydesinfikovat a nanosit slámu. Děti se činily a snažily se být babi Veronice k užitku. Ta z nich měla znatelnou radost. Když děti nosily slámu usadila se stará Veronika k odpočinku a přemýšlela.

„Vždy, když přijde Lenka, sejdou se v tomto domě čtyři generace ženského pohlaví. Já, dcera, vnučka a pravnučka. Jsme jedné krve a tak odlišné. Dcera Lenka, je hubatá zjevu průměrného, povahy nezkrotné, avšak dobrosrdečné. Vnučka Veronika, je krásná, poslušná, povahy milé nesobecké. Pravnučka Verunka, je hezká, divoká, hubatá, cílevědomá. Všechny jsou ale pracovité, slušné a poctivé. Já jsem menšího vzrůstu, dcera je dlouhá jak týden před výplatou, vnučka je malá a pravnučka vysoká, nohatá. Já mývala vlasy tmavé, dcera plavé, vnučka tmavé a pravnučka plavé. Všechny rády cvičíme, tančíme, plaveme a zpíváme. Dcera a pravnučka krásně malují…

„Uííí, uííí!“ Kvičení selátka probralo prababičku s úvah. „Co to s ním vyvádíte!,“ křikla na děti. „Nic babi, my jsme ho jen chtěly dát do chlívku a ono spustilo křik.“ „ Asi ho to chudinku bolí.“ Pomyslela si stařenka a šla pro tabletku od bolesti, kterou měla od lékaře pro sebe. Dala ji seleti s mlékem, pohladila ho a uložila do připraveného pelíšku ze slámy. „Odpočni si, odpoledne zase přijdu.“ Venku se zatáhlo a chystalo se na bouřku. „Děti, domů! A ty Lízo pohlídej Bolínka!“

Druhý den se přišla Lenka podívat na čuníka. Nevěřila vlastním očím, když svou matku objevila v kuchyni se seletem na klíně. „Mami, co to má znamenat?“ "Když ono samo nechtělo žrát, tak ho tady krmím. Dala jsem mu zase prášek. Byl tady zvěrolékař a říkal, že to je zlomenina. Mám mu dávat obklady a léky. Tak jsem ho vzala raději sem, víš?“ Omluvně, s legračním mazlivým přízvukem, vysvětlovala své jednání, babi Veronika. „Ukaž, odnesu ho do chlívku. Tady být nemůže! Za chvíli by ti to tady páchlo jako v prasečáku!“ Popadla sele a rázně ho odnesla na místo.

Odpoledne vnučka s dětmi našla babičku ve chlívku. Seděla na balíku slámy, u nohy láhev režné kořalky. Na klíně jí spokojeně podřimoval Bolínek, který měl hlavu ovázanou šátkem a babi ho chlácholivě pohupovala na kolenou. „Neboj se Boli,všechno bude dobré.“ Vnučka Verča na ni překvapeně zírala. „Jéžiši, co to tady vyvádíš? Snad jsi se nedala na pití?“

„Zbláznila ses? Dávám Bolínkovi alkoholové obklady. Povídal doktor, že mu to pomůže. No, jednoho frťánka jsem si také dala, když to od bolesti pomůže praseti, pomůže to jistě i mě.“ Děti se smály, až se za břicha popadaly. Scenérie, které byly svědky, byla jak vystřižená z veselého filmu. Při takové péči se Bolínkovy zlomenina brzy zahojila a čuník začal pěkně přibírat. Je ovšem nad slunce jasné, že byl čuník rozmazlený jako pokojové zvířátko. Chlívek měl stále otevřený, takže mohl ven kdy chtěl. Pro žrádlo si dokázal přijít po schodkách náspů, až ke dveřím kuchyně. Poslouchal babiččiny povely a dováděl na dvorku s kůzlaty. Chodil s bábinkou na zahradu, kde měl povoleno, rýt rypáčkem v bramborách. Pod dohledem zvěrolékaře prodělalo ještě prasátko operaci kýly, ale pak už mu zdravíčko sloužilo.

5. ŽOLÍK A PEPULA
Jednou přišel dědek Josef z práce domů, značně posilněn třemi pivy a dvěma rumy. Pod paží nesl starou krabici od bot, ze které se ozýval podivný šramot. Položil ji na stůl se slovy: „podívej Berunko, co jsem ti přinesl, vypadá jak Čeplin.“ Odložil víko stranou a z krabice se vykulila malá a černá, chlupatá kulička, která se na stole protáhla a udiveně zamrkala černými, kulatými očky. Děda štěně postrčil, svými kostnatými prsty směrem k babi Veronice a říká: "Běž ty Žolíku, tady máš svou paničku!“ Štěně se neohrabaně plazilo po kluzkém stole směrem, který mu Josef určil. „A to já pro tebe taky něco mám.“

Využila babi situace a odběhla do seknice, odkud přišla s klecí v ruce a úsměvem na tváři. Postavila klec na stůl, vedle Žolíka. V kleci na bidýlku se pohupoval a naparoval, krásný korelák. „Podívej Pepulo, děda Josef je tvůj nový pán.“ Řekla s klidem a soustředila svou pozornost na reakci obou zvířátek.
„Jeminkote, kdo jsi?,“ ptal se udiveně Žolík papouška. „Co já, co já, já jsem přece korelák Pepík, ale kdo jsi ty? Vypadáš divně, umíš létat?,“ staral se ptáček. „Co je to létat? Já jsem pes a to psi asi neumí, ale máme spoustu jiných dobrých vlastností, třeba...,“ ale větu nedopověděl. Papoušek spustil křik. „Zadrž, to bychom tu byly do rána, já už vím, co jsi zač. Jsi psí mimino.“ To se Žolíka dotklo. „Jaké mimino? Jsem štěně, i tak jsem mnohem větší než jsi ty, ňaf, ňaf!“ Ukončil psík svou obhajobu, nezdařilým pokusem o štěkání. „Tak se nedurdi, já to tak nemyslel. Nechtěl jsem se tě dotknout, vždyť můžeme být kamarádi,“ zapískal Pepík a pejsek si na důkaz souhlasu s jeho návrhem, lehl hned vedle klece, packu strčil skrze dráty dovnitř a Pepík mu začal zobáčkem probírat srst. Přátelství mezi psem a papouškem, tím bylo zpečetěno.

„Podívej se na ně,“ směje se babi. „No, to jsem jaktěživa neviděla. Nakonec z nich budou přátelé.“ „To určitě! Kdo to kdy viděl, aby se pes přátelil s ptákem! Leda ve snu. Počkej, až Žolík povyroste, to bude přátelství, až bude z Pepíka peří lítat.“ Zavrčel děda nerudně, otevřel noviny, další pivo a o zvířátka a babičku už se dál nezajímal. Babi postavila klec s Pepulou na okenní parapet, psíka vzala pod paži a odnesla ho na dvůr. Vyčistila boudu po Ťapíkovi, kterého jim nedávno porazilo auto, vystlala ji čerstvou slámou a uložila do ní nového psíka.

Žolík byl kříženec špice a pudla, čímž vznikla vskutku roztomilá kombinace. Byl celý černý, kudrnatý, dlouhých uší, jen čumáček měl trochu zašpičatělejší než mají pudlíci. A protože babi Veronika, už pár psů v životě měla, znala jejich potřeby. Zamyslela se, odběhla domů a přinesla starou bačkoru. Hodila ji Žolíkovi do boudy, pohladila ho po hlavičce a s moudrým výrazem v obličeji se mu vemlouvá: „Na, chlupáči. Až ji roztrháš, dám ti jinou.“

Od té doby měla babička o zábavu postaráno.Pejsek byl čilý a učenlivý. Bylo to takové veselé, černooké stvoření, které Veronice rozehnalo všechny chmury. Babička ho naučila spoustě veselých kousků. Většinu času trávil Žolík s babičkou doma. Jen málokdy obýval svou boudu. Nosil jí papuče a když chtěl jít ven, donesl jí boty a kňoural: „Babi, pojď se mnou do obchodu, prosím. Můžeš si tam něco koupit a mě taky, to je výhodné, ne?“ „No, dobře Žolíku, půjdeme, jenom na sebe něco hodím a můžeme.“ Zamkli dům a šli. Babička vešla do obchodu a psík poslušně čekal venku. No moc se mu to nelíbilo. Seděl u vchodu a lamentoval: „To je diskriminace, jak já k tomu přijdu, ani si nemohu vybrat na co mám chuť. Však bych je neukousl. Ach jo, jsou ti lidé, ale divní patroni.“ Věděl ale, že babička mu určitě něco koupí. Většinou páreček a ten má Žolík moc rád. Někdy také oplateček nebo buchtičku a to on taky může. Samozřejmě nezapomněla ani na Pepíka. Tomu trochu ptačího zobu a semen slunečnicových, piškotky a mrkev.

Pepík čekal na proviant doma. Měl již také spoustu znalostí. Babička byla na učení kadet. Pepíka naučila spoustu vět a slovíček. Některá hraničila se slušností, ale ty se Pepík naučil sám od dědy. Také se naučil kývat hlavičkou nahoru a dolů, na důkaz souhlasu a do boku, když nesouhlasil. Vždy věděl, kdy který pohyb použít. Jeho klec byla neustále otevřena, takže Pepík měl tolik volnosti, kolik potřeboval. Mohl si létat po bytě, kdy chtěl a kam chtěl. To byl také jeden z hlavních příčin, proč tak dobře ovládal lidskou řeč, protože rádio s televizí, byly také jeho učitelé. Jakmile se babi s Žolíkem vrátili z obchodu, radostně je Pepík vítal slovy: „nazdar, nazdar, koupili zob, zob, zob? Pepíííček rád, rád, rád! Pepíííček kamarád, kamarád, kamarád. Žolikůů, Žolikůů, máš ořech?“ Tak a podobně povykoval při návratu babičky do kuchyně.

Babi Veronika každé zvířátko podaruje a jde si po své práci. Žolík s Pepíkem slupnou svůj příděl a uloží se k odpočinku. „Jdu si lehnout, jsem celý ucabrtaný,“ zívne Žolík a natáhne se u pece. „Můžu k tobě?,“ pípne nesměle Pepík. „Jasně a jestli se ti nechce spát, můžeš mi vybírat blešky.“ Pepík se ještě prolétl po kuchyni a přistál na jeho hlavě. Chvíli se mu probíral srstí kolem uší, potom schoval hlavičku pod křidélko a usnul. Takhle je našla babi a s úsměvem přivedla dědu Josefa. „Co tomu říkáš? To by chtělo vyfotit.“ Děda nevěřícně zakroutil hlavou. „Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Večer se při znělce TV novin korelák rozjásal: „hurá, hurá, zprávy, budu moudřejší!“ Odletěl z kuchyně do seknice, usadil se babičce na rameno a pozoroval televizi, jako by všemu rozuměl. „Co říkají?,“ vyzvídá Žolík. „V Bosně jsou nálety. To se asi nějací ptáci houfují a chystají se k odletu, do teplých krajin. A v nějaké zoologické zahradě, se narodilo slůně. No, to si ho babi určitě vezme domů, slona ještě nemáme,“ rozumoval papoušek. „Proboha! Kam ho dáme? V nejhorším mu nechám moji boudu, ale sem mi nesmí, tady je můj rajón,“ zděsil se Žolík. Někdy byl psík na dvoře s ostatními zvířátky a to byl papoušek smutný. Pořád volal: „Žoli, domů! Žoli, domů!“ Nebo: „Ven, ven, ven!“ „Ty nemůžeš ven, Pepi.“ Ztratil by ses,“ uklidňuje babička ptáčka a ten, pokyvuje na souhlas. Věděl, že se za ním pejsek zase vrátí, dřív než budou zprávy v televizi. Děda Josef se v hospodě často chlubil, tímto neobyčejným přátelstvím papouška a psa a přidával k lepšímu jejich příhody, ale když se jeho nevěřící kumpáni přišli přesvědčit na vlastní oči, zalezl si Pepík do klece, žolík pod postel a zhola nic nesvědčilo o jejich přátelství. A děda Josef? Ten dostal novou přezdívku - Sedmilhář.

6. KACHNÍ MÁMA
V době, kdy se odehrál tento příběh, bylo Lence, právě dvacet tři let. Sice již byla matkou dvou dětí a třetího očekávaného v nejbližší době, leč ženou ještě vcelku nezkušenou. Kromě toho odmala žila ve městě, takže praktických, chovatelských znalostí hospodářského zvířectva neměla. Lenka byla tehdy v pokročilém stavu těhotenství, když se jednou její muž vrátil domů a v pytli nesl překvapení v podobě šesti malých, sotva ochmýřených divokých káčátek.

„Podívej se na to nadělení. Našel jsem je na potoce v lesíku docela opuštěná.“ Lenka vykulila oči. „Proboha! Co si s nimi počneme? Měl jsi je tam nechat, však by se o ně kachní máma postarala.“ „To sotva! Jasně jsem řekl, že byla opuštěná! Ona byla roztrhaná na břehu. Asi potkan nebo co.“ Vysypal káčata prozatím do vany a jal se čistit truhlici na třísky, kterou měli umístěnou vedle kamen. Vystlal ji pilinami a vysvětluje Lence: „Zatím budou tady, denně se jim vymění piliny, nechají se proplavat ve vaně a až trochu odrostou, dají se k babi Veronice na dvůr. Na vánoce budou, jako najité. Uvidíš, jak si na nich pochutnáme.“ To se Lence příliš nelíbilo. „Víš jak to tady bude zapáchat?, bránila se. „Jako správná hospodyňka denně vyměníš piliny a nic tady smrdět nebude,“ řekl muž a odkráčel do obchodu koupit směs na krmení.

Pracoval ve světě, takže každé pondělí ráno odjížděl a v pátek večer se vracel domů. Zůstalo to tedy na Lence, jak se s tímto úkolem vypořádá. A snažila se seč mohla, to mi věřte. Vlastní kachní máma by to nedokázala lépe. Kromě povinností matky dvou malých capartů Verunky a Vašíka, přisvojila si i povinnosti matky káčátek. Denně měnila piliny, jak jí muž přikázal. Jenže tato činnost byla spojena s jistými potížemi. Kam s nimi při čištění? I tento problém Lenka vyřešila hravě. Po dobu čištění si kačenky plavaly ve vaně. I tohoto dne tomu nebylo jinak.

Byl pátek odpoledne, děti byly na víkend u babi Veroniky a Lenka se po každodenním úklidu, nákupech a jiných povinnostech, začala věnovat kačenám. Narovnala je do košíku, napustila vodu do vany, všechny je tam pustila proplavat a dívala se jak to umí. Po chvíli lelkování se pustila do práce. Kačenky už byly trochu větší, i nepořádek v truhle byl větší. Logicky tato práce zabírala čím dál více času. Lenka lopatkou vybírala provlhlé, zapáchající piliny a v zápalu práce si ani nevšimla, že kačenky, před chvílí pípající, najednou zmlkly. Jen jedno ještě bylo slyšet. Lenka, po návratu od popelnice nasypala do truhly čisté piliny a šla do koupelny pro ta mrňata. Naskytnutý pohled byl zdrcující. Jedno káče sedělo na hadici od pračky a ostatní plula na hladině s hlavičkami nataženými pod vodou. „Jééžišmarjáá, já jsem ale blbá! Já je nechala utopit.“ A měla pravdu. Kačenky byly ještě malé a ona jim napustila příliš mnoho vody, ke všemu moc studené. Kačenky chytla křeč do nožek, na dno nedosáhly, vylézt z vany nedokázaly, proto utonuly. Jen jedna se zachránila na hadici. To Lenka dala do truhly , ostatní narovnala na ručník a v kuchyni na stole začala s oživovacími pokusy. Položila každé káče na zádíčka a křidélky jim pohybovala jako při umělém dýchání. Vždy, když jim křídla přitiskla na hrudníček, z dírek na zobáčku, jim vystříkla voda. Čtyři z pěti utopených káčat takto přivedla k životu, jedno bohužel pošlo. Zachráněné kačky zabalila do froté ručníku, sedla si na židli a prochladlé kačenky v osušce si podstrčila pod své objemné bříško. Slzy lítosti se jí koulely po tvářích. „Bože, co jsem vám to, chuďátka, udělala. Jestli mi umřete, muž mě přerazí.“ Tři hodiny takhle seděla a lamentovala. Tak ji také našel její muž.

„Co tady sedíš, jak kvočna? Nemáš co na práci?“ Lenka se rozbrečela a vše svému choti vysvětlila. Muž se jenom smál. „No, to je dobré, tak ty vlastně kvočna jsi. Měla jsi je vyhodit a basta, stejně z nich nic nebude!“ Ale najednou Lenka zajásala. „Pohly se, oni žijí!“ Vyskočila, rozbalila osušku a ejhle, kačenky se rozběhly po kluzkém linoleu kuchyně, jako by jim jaktěživo nic nebylo. „Ga, ga, ga,“ tlachaly kachničky. A to byl důkaz, že se Lenka jako kachní máma uplatnila, že ji kačenky už nebudou potřebovat a že už je čas, dát je na dvůr. Ještě ten den byly odvezeny do nedaleké vsi k babi Veronice, kam se po nějaké době odstěhovala i Lenka a jako ošetřovatelka domácích zvířat patřila v dědině mezi nejlepší. A Kačenky? No, ty vyrostly v krásné veliké kačeny a obohatily Lenčinu vánoční hostinu, tak, jak bylo určeno.

KONEC

PRABABIČKA A JEJÍ ZVÍŘÁTKA
1. Prababička Veronika
2. Kocour Bican
3. Koza Líza
4. Čuník Bolínek
5. Žolík a Pepula
6. Kachní máma
 
 
ZÁVĚREM
 
 
 
 
 

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Gálová
Prostě krásné! Krásné vyprávění o krásných lidech! Kéž bychom byli všichni takoví! Přeji hodně štěstí, Libuško ♥
Libuše Kozáková
Všem Vám děkuji za komentáře. Všechny příběhy se skutečně staly a já je prožívala co by dcera prababičky Veroniky, Lenka. Změnila jem pouze pravá jména, za smyšlená. Vložím sem i příběh mých pejsků ( Psí život), kteý jsem napsala svým vnoučatům. Třeba se bude líbit i Vám, dospělým.
Hana Šimková
Je to tak krásné, že jsem to přečetla jedním dechem. Je to poetické a milé. Babičce fandím, také mám ráda zvířátka a kdybych měla chaloupku, dopadla bych asi stejně.
Zuzana Pivcová
Zábavné, moudré, fajn. Mám moc ráda vyprávění o lidech a zvířátkách.
Jiřina Musilová
1***!-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.