Proč netrpím ublížeností?

Proč netrpím ublížeností?

30. 7. 2015

Každoročně probíhá v našem městě kvalifikační závod v triatlonu. Je to paráda, sleduji ho. Borci plavou v místním jezeře, mokří hupnou na kola a jedou příslušnou trasu. V Lázeňské ulici kola odhodí a jdou na běžecký okruh. Před mnoha lety se v rámci tohoto sportovního zápolení uskutečnil i závod vozíčkářů. Závodníci bydleli v domově mládeže naší školy. V tom roce zde byl i Jan Potměšil a přebíral auto upravené pro řízení jen rukama, protože byl už na vozíčku. Auto bylo zaparkované na školním dvoře, zářilo novotou, bylo polepené reklamami s nápisem: Sponzorský dar pro Honzu Potměšila.

Ubytování bylo ve čtvrtém poschodí, tedy naprostá závislost na výtahu. Ten prošel právě revizí, byl prostorný, nájezd i výjezd  bezbariérový. K veškerému vybavení toho patra jsem patřila i já. Se zájmem jsem vozíčkáře pozorovala a nasávala vše, co se mezi nimi dělo. Byli to krásní, zajímaví chlapi a po nějaké době jste přestali vnímat jejich handicap. O ničem dlouho nepřemýšleli, jednali rychle, byli k sobě vstřícní, pomáhali si a byli veselí. Někteří měli asistenta, jiní manželku, někteří byli úplně sami. Musela jsem ovládnout své překvapení, když se chodbou pohyboval mladý člověk jen na rukách, protože neměl vůbec nohy. Byl to šok, jak vše zvládal.

Ťuk, ťuk na kancelář a jeden postižený mi s ledovým klidem oznámil, že nejezdí výtah a borce čeká trénink. Co teď? Prázdniny, nikde nikdo, pozdní odpoledne. Zavolala jsem kolegovi, zástupci ředitele školy.    "Honzo, průšvih. Nejezdí výtah!" Byl to dobrý kolega, však osud ho také vycvičil, okamžitě přišel. Do výtahové šachty na střeše jsme se nedostali. Klíče nikde. Školník bydlel mimo město. Omluvila jsem se výboru vozíčkářů, že to chvíli potrvá, protože sháníme auto, abychom dojeli pro opraváře. "Nic neshánějte, auto máme, jen se musí řídit rukama. Umíte to?" Tak jsme nasedli do auta připraveného pro Jana Potměšila. Kolegovi nakreslili, která páka je plyn, která brzda... a jeli jsme pro školníka. Horor! Po několika kilometrech cik cak, cuk hop, drc drc, jsme dojeli před dům osvoboditele. Celou cestu jsem se modlila, aby byl doma. Byl! "Míra leží v horečkách," oznámila nám jeho paní. Horečka nehorečka, jel s námi do školy.

Všechno dobře dopadlo. Vozíčkáři zůstali klidní, nikdo nic nevyčítal, omlouvali se, že nám dělají starost. "Slečno, (byla jsem takové hubené nic) času dost, nic nám neuteče..."  Dlouho jsem nad těmi lidmi přemýšlela a dlouho zvažovala okamžiky, kdy se jim změnil život jako mně. Nejen život, ale i myšlení. Vyřešili svůj problém a jinde už problémy nehledali, netrpěli záští vůči jinému člověku. Měli ohromnou vůli žít.

Já jsem tehdy vymazala na svém žebříčku hodnot špriclík křivdy a ublíženosti, zato mi přibyl pořádný špricl dobré vůle pomoci, tolerantnosti a pokorné mysli.

Můj příběh vozíčkáři
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Slova moudré a citlivé ženy jsou balzámem na všechny životem ukřivděné dušičky. Až budu na vozíku (třeba kvůli začínající cukrovce), rád bych Tě, Lidmilko vyzval v minigolfu, který mě moc baví. Anebo v ruském kuželníku, ten bych mohl i přivézt na káře za autem. Ale bacha, v něm jsem byl přeborníkem již ve svých 8 letech. Směl bych přijet?
Jana Šenbergerová
Být v pohodě, když člověku nic neschází, je snadné, přesto jsou mnozí nespokojení a nešťastní. Být v pohodě, když cokoliv nefunguje, to je obdivuhodné. Život má pro nás různé výzvy a my si vždy můžeme vybrat, jak se k nim postavíme. Kdo se trpně nepoddá, většinou zvítězí nejen sám nad sebou, ale často i nad nemocí nebo nějakým hendikepem. Lehké to není, ale jak nám ukázala Lidmila, možné ano. Dík!
Soňa Prachfeldová
Lidmilko, četla jsem též s pokorou, člověk co hodně zkusí, dokáže brát život s nadhledem a Ty mezi takové skvělé lidi patříš. Když můj manžel byl na tom moc špatně se srdcem, vedle ležel člověk, který byl skoro slepý, luštil křížovku ohromnou lupou, měl obě amputované nohy v důsledku cukrovky, čekal na kardiostimulátor a povídal mi, jak seče louku a má králíky a nejvíc se zlobí, když je náledí, to že ho ty protézy neposlouchají. Byl prima a obdivovala jsem ho. Manžel boj nevyhrál a já si vždy vzpomínám na těžce zkoušené a přesto nevzdávající a musí to jít dál, pokud je nám dáno !
Elena Valeriánová
Lidmilko, není co dodat jen - děkuji.
Hana Rypáčková
Setkáváme se s vozíčkáři celé léto, tráví zde rekondiční pobyty na zdejším plavečáku a na Podskalí .Jsou to odvážní lidé.Poukazovala jsem vnučce na děvčata, nějaké zbytečné problémy si připouštět nemohou , jsou šťastné za to , co prožívají.Je třeba si z nich vzít příklad.
Jiřina Benešová
Zajímavé čtení. Vzpomněla jsem si na přednášku prof. Jaroslava Šturmy, který přednáší na FF UK a působí v dětském centru Paprsek. Vysvětloval nám pojem "resilience" - to je vlastnost člověka odolávat různým překážkám. Resilience - převzato ze statiky, je tak nazýváno zatěžován mostů a odolnost při zatěžování. Slovo převzaté z latiny: re - opět, silience - stoupat vzhůru. Pan profesor vyprávěl, že jenda jeho studentka dělala průzkum mezi motorkáři po úrazu a zjišťovala jejich resilienci. Někteří propadli depresím, jiní po úrazu v sobě našli energii, o které neměli před úrazem tušeni. Úraz je probudil k novému životu. Studentka psychologie podrobně probírala jejich dosavadní život. Z psychologického i medicínského hlediska byly obě skupiny srovnatelné. Jedni ale byli 100% invalidní, druzí dokonce odmítli invalidní důchod s tím, že se uživí sami. Studentka pátrala do minulosti, až do dětství respondentů. Došla k závěru, že druhá skupina - soběstační jedinci měli od útlého dětství tu zkušenost, že měli při sobě alespoň jednu osobu, která je měla bezpodminečně ráda. Studentka po skončení studia se provdala do Francie, i tam pokračovala ve svých výzkumech a i tam se potvrdilo, co zjistila za svých studií, a to že: Tomu, kdo má od raného dětství lásku a pocit bezpečí, tomu se i v případě těžkého úrazu, nesnáze překonávají lehčeji. Tam, kde nebyl vztah jistý, rodič dedokázal dát dítěti sílu ani tehdy, ani teď. Vztahy mezi lidmy vytváříme podle toho, jaké byly vztahy v rodině.
Zuzana Pivcová
Od počátku je mi, Liduško, jasné, že máš žebříček hodnot poněkud jiný než mnozí lidé u nás i jinde. I setkání v Poděbradech bylo toho odleskem. Vážím si Tě.
Dagmar Bartušková
Lydie, skvěle napsané.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...