Kouzlo časů minulých: To bejvávaly na koleji časy
Ilustrační foto: pinterest.com

Kouzlo časů minulých: To bejvávaly na koleji časy

13. 9. 2020

I dnes bych byl na koleji alespoň týden a užil si všeho, co jsme si tenkrát užívali. A vůbec by mně nevadilo, že veškerý komfort by se skládal ze stolu, dvou židlí, železné postele s vrzající matrací, skříňkou ve stěně.

Snad se na mne Michal Prokop nebude zlobit, že jsem do názvu použil úvod jeho písně. No, neudělejte to, když se začátek i obsah písně tak hodí.

Můj pobyt na koleji se dělí na dvě části: před příchodem mé rodiny a po jejím příchodu. Bez mučení se přiznám, že ta první byla zajímavější. Pavilon 2, kde jsme v přízemí bydleli, byl postaven jako konečně všech deset, pro devadesát studentů, měl třicet (?) pokojů, dva záchody a dvě umývárny s korytem a sprchou. Teplou vodu bylo možno získat zatopením pod kotlem, teplo na pokojích se pořídilo pomocí kamen, kterým se říkalo Klubky.

Hádejte, jak se pětačtyřicet studentů ráno vystřídalo na WC. U umyvadlového koryta, kde se vešlo tak pět person najednou, to bylo snazší, a pokud se týká sprchování, o tom raději pomlčím. Na WC splachovadlo fungovalo už od čtyř ráno a Frantovi, který se na prkýnku usadil nejméně na patnáct minut, byla dokonce jednou způsobena defenestrace. Většina nosila pozůstatky potravy do školních zařízení, která byla přece jen četnější a modernější. Pokud bylo třeba doběhnout, jednalo se o běh na 2000 m.
 
Kromě menzy se kuchtilo i na pokoji. Recepty nemohu poskytnout, protože byly příliš různorodé a nedochovaly se ani v mé paměti. Byla to skoro vždy hrncová jídla. Velký hrnec totiž byl spolu s několika talíří a příbory jediným nádobím, které bylo ve skřínce se vším možným, toaletním papírem počínaje a pastou s kartáčkem na zuby konče. Našlo se tam i mýdlo, poněkud ztvrdlé ponožky, karty na maryáš, balíček olagum atd. Základem pro vaření byla vždy voda, do které se přidávaly ingredience tak, jak jsme je vyndávali z balíků od rodičů nebo přivezli z návštěvy domova. Takže tam putovalo kysané zelí, klobásy, brambory, koření, domácí konzerva vepřového masa ze zabíjačky a vše se vařilo, až brambory změkly. A ujídalo se. Skoro vždy zbylo v kotlíku na dně pár porcí na druhý den. K nim se pak přidal třeba nakrájený špek, krabička rajského protlaku, dvě tři feferonky, půl kila rýže, dolila se voda a vařilo se, až byla rýže měkká.

Přikusovali jsme chutný šumavský chleba, který byl hned naproti v kiosku vždy čerstvý. A tak to šlo stále dokola. Zapíjeli jsme před stipendiem vodou, po něm pivem a když přijel Silvo ze Slovenska, i vínem ze sklepa jeho otce.

Před okny se sušilo prádlo a za oknem byla v zimě lednička. Stejně, jak to popisují pamětníci z první republiky. V ní se zvláště vyjímaly slovenské paprikové klobásy, které neměly nožky, ale půlmetrové nohy. Promiňte, odskočím si mrknout do mrazáku. Byly tam. Dovezl jsem si je letos z návštěvy v Bojniciach, kde jsem u spolužáka polovníka Jara strávil několik krásných dní. Až rozmrznou, tak se do nich pustím. Takže mám ještě pár minut na psaní.

Na pokoji nebylo studovat kde, protože stoleček byl jen jeden a na něm se dalo psát jen s velkým sebezapřením. Navíc neustále nám vyhrával drátový rozhlas a vzájemně jsme se nemohli dohodnout, kdy jej zastavit a kdy se kochat radostnou písní "Šel Frantík kolem zahrádky". A tak jsme chodili, když už nám hrozily zkoušky a zápočty, do některé z pražských knihoven. Tam bylo ticho jako v hrobě a ve vzduchu se tetelila všechna ta spousta lidského vědění, a tak vědomosti do hlavy klouzaly jako po másle.

Strážcem mravnosti a bezpečnosti na koleji byl noční hlídač, starší pán, který kdysi přišel o jednu ruku. Obcházel až do půlnoci kolem všech pavilonů, tu pošpásoval s děvčaty na ženském pavilonu, onde si dal pivo, které před chvílí přinesl ve džbánu oslavenec z hospody Na Špejchaře, zavítal tam, kde podle čichu zrovna smažili topinky nebo bramboráky a hlavně hlídal. Branku před pochůzkou uzamkl, aby tak předešel konfliktu s rodiči, kteří přišli hledat svoji dceru.

Při pochůzce neomylně vytipoval, kde si taková dcera odbývá své stále se zvětšující sexuální zkušenosti a podle jeho vyjádření po vypití určitého množství dobrého truňku zachránil spoustu dívek před potupným výpraskem. Zavčas je diskrétním trojitým zaklepáním varoval a loudavým krokem šel vpustit rodiče, které posílal od čerta k ďáblu, takže nakonec museli uznat, že jejich dcera skutečně byla v divadle, a vrátili se spořádaně domů.

Karban byl u několika mých kolegů silnější než laškování s děvčaty, a tak se pravidelně scházeli především na maryáš ve třech, čtyřech, i licitovaný byl na programu. Ten, kdo vyhrával, poslal o půlnoci pro špekáčky a k ránu uléhali s vědomím, že přednášky, začínající v osm hodin, pro jednou vynechají.

Samozřejmě jsem vynechal i já některé ze vzpomínek na život na koleji. Tak se nezlobte, jdu na tu klobásu, už určitě rozmrzla.
Hodnocení:
(4.9 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Část vysokoškolské koleje VŠB na Hladnově v Ostravě okupovaly/i absolventi PF. To bylo pro můj další život osudným ... :-) Díky, že jste mi to připomněl, i když já tam zažívala zcela jiné radovánky.
Jaroslav Kolín
Z jakéhosi důvodu se tu ocitl můj příspěvek dvakrát. Tak ten jeden přeskočte. :-D
Jaroslav Kolín
Ano, i já vzpomínám na svůj kolejní život s láskou. V letech 1964 - 1969 jsem bydlel na koleji 5. května ve Slavíkově ulici na Vinohradech. Kolej byla strategicky položená, protože některé posluchárny jsme měli na Karlově, na vojnu jsme chodili na Malostranské náměstí a naše katedra sídlila v Thámově ulici v Karlíně. Ač jsme měli tramvajenky, k dobrému tónu patřilo chodit do školy pěšky. V případě Karlína to bylo trošku složité, protože jsme chodili žižkovským tunelem, na jehož konci bylo z každé strany po jedné hospodě. Říkali jsme jim Skylla a Charybda, protože jednou nás cestou polapila ta, jindy ona a na školu tak nějak nějak nedošlo. Jest až s podivem, že jsme dostudovali a stali se "dosaženci" - na diplomu jsme měli napsáno "dosáhl vysokoškolského vzdělání v oboru..." Malý dotaz pro pamětníky: Pamatujete si ještě, co znamenalo chodit do menzy "na hyenu" a jaký objem měla koule piva?
Jaroslav Kolín
Ano, i já vzpomínám na svůj kolejní život s láskou. V letech 1964 - 1969 jsem bydlel na koleji 5. května ve Slavíkově ulici na Vinohradech. Kolej byla strategicky položená, protože některé posluchárny jsme měli na Karlově, na vojnu jsme chodili na Malostranské náměstí a naše katedra sídlila v Thámově ulici v Karlíně. Ač jsme měli tramvajenky, k dobrému tónu patřilo chodit do školy pěšky. V případě Karlína to bylo trošku složité, protože jsme chodili žižkovským tunelem, na jehož konci bylo z každé strany po jedné hospodě. Říkali jsme jim Skylla a Charybda, protože jednou nás cestou polapila ta, jindy ona a na školu tak nějak nějak nedošlo. Jest až s podivem, že jsme dostudovali a stali se "dosaženci" - na diplomu jsme měli napsáno "dosáhl vysokoškolského vzdělání v oboru..." Malý dotaz pro pamětníky: Pamatujete si ještě, co znamenalo chodit do menzy "na hyenu" a jaký objem měla koule piva?
Hana Řezáčová
Už dlouho jsem se při čtení tolik nenasmála, jako teď u vašeho vzpomínání ... Díky!
Jan Zelenka
Tohle je parádní vzpomínka. Jako by jste psal o mém pobytu na malesické koleji. Žil jsem tam počátkem šedesátých let. Díky za nádhernou vzpomínku.
Vladka Steinová
Já prožila studentská léta na koleji Větrník-sever na Petřinách a mám na ty doby ty nejkrásnějíš vzpomínky.I když do toho zasáhly události 70 let, a nejhorší tragický okamžik- pohřeb J.Palacha v r. 1969. Ale byly i nekonečné diskuse v kuchyni, na pokojích, krásné oslavy zkoušek v hospodě U Holečka,. etc. Ta písnička MichalaProkopa to vystihuje zcela přesně a krásnějších 5 let jsem pak už nikdy nepoznala a neprožila.
Hana Rypáčková
Zrovna včera jsme sledovali pořad v TV- to jsou milé vzpomínky, ani to už není pravda..Co všechno člověku nevytane na mysli.
Zuzana Pivcová
Také souhlasím. Jen škoda, že se mi do toho vloudil konec Pražského jara, stávky a nástup normalizace. Jako studenti jsme to hodně prožívali, já rozhodně, a stálo mě to nervy a spánek.
Tomáš Horáček
To tedy byly nejkrásnější časy, Bůh nám odpusť. Také musím sepsat hrůzy, které jsme vyváděli na technice v Liberci a pak na ekonomce v Praze...

Zpět na homepage Zpět na článek