Bylo jich jenom 5

Bylo jich jenom 5

30. 7. 2015

Blížil se páteční večer, a to chodíval můj stařeček na Švondu na posezení s pantáty, kde se probíralo vše možné. Na jaře sázení brambor, setí, orání, všechno kolem hospodářství. Švonda, to byla malá vesnická hospoda, vzdálená asi kilometr chůze od dědiny. V pátek jsem už od rána žadonila, aby mě vzal stařeček s sebou. Tak trochu navedená stařenkou, která si myslela, že když bude mít stařeček s sebou doprovod sedmiletého dítěte, tak přijde včas domů a nebude tam vysedávat do půlnoci.

Někdy se přemlouvání vyplatilo a stařeček mě s sebou vzal. Muselo se s krmením králíků, kravky, kozenek a prasete začít trochu dřív než jiné dny. Zavečer se stařeček oblékl do svátečního. Gatě tmavé, které ještě stařenka  přežehlila, aby puky byly rovné, k tomu kšandy, aby mu gatě nespadly, zamaskoval vestou, bílá pruhovaná košile s hodně naškrobeným límcem ladila s dohladka vyholenou tváří, ještě klobouk a frajerskou hůlku a mohlo se vyjít.

Mě si vždy stařenka vzala bokem a dávala mi potřebné instrukce. Růženko, ož dokážeš počítat, tak jak na tácko ovidíš 5 čárek, tak mosíš přesvětčet stařečka, abe zaplatil a šel dom. Ráno se mosí brzo vstávat, pojedeme k Mandě posekat trávo na sošení. Oblíkla mi sváteční zástěrku a do kapsy mi strčila korunku, pak, stojíc na zápraží, nám zamávala.

Za dědinou se šlo ještě kus polní cestou, než se ukázalo stavení, samostatně se tyčící před lesíkem, to byla Švonda. Stařeček už při pohledu na stavení přidával do kroku. Na zápraží  hospůdky stál, vyhlížeje hosty, pan Švonda s pěkně kulatým břichem, červenými tvářičkami a nosem jak bambulka. Na hlavě měl čepičku, z pusy mu trčela dlouhá fajfka, z které nepřestával bafat, ani když čepoval pivo. Vítal nás  širokým úsměvem.

Stařeček na něho pohrozil hůlkou se slovy: „Co tade vehléžíš, včeréší den? Běž honem točet pivo nebo žížňó zgebno, mám hobo plnó pracho, mělo be sprchnót." Pan Švonda nám otevřel dveře, a při tom odpovídal: „No deť vim, máš dvě roztočeny. Usedli jsme na betelné lavice a už měl stařeček pivo před sebou, já malinovku. Hospodský nosil za uchem tužku, kterou vzal a udělal na podtácek pod pivem černou čárku. Stařeček se na mě šibalsky usmál, přidržel mi u pusy pivo a dal mi usrknout husté hořké pěny: „Na, dé si, abes z té malenovke neměla v břocho žabe." Těšívala jsem se na tento okamžik, kdy ochutnám to, co děti nesmí.

Hospůdka se plnila jak kouřem z fajfek, tak i hospodáři. Ráda jsem poslouchala jejich vyprávění o tom, kolik komu vyseděla kvočna kuřátek, kolik kdo nadojil od své kravky mlíka, kdy se půjde do řepy. Tam se domlouvala s rasem zabíjačka prasete, se ševcem oprava bot nebo draní peří. Stařečkův tácek se plnil čárkami a já, když jsem jich napočítala 5, tak jsem začala otravovat, že se mi chce spát, že půjdem dom, ale jen tak malinko, abych si to u stařečka nerozházela, vědoma si toho, že by mě příště s sebou nevzal. „Di se ven za děckama  trocho proběhnót  a nezlob," přikázal.

Když jsem se vrátila, koukám na začárkovaný  tácek, který hostinský, nesa další pivo, vzal a čárky cípem své pruhované zástěry setřel. „Tade neso to desáty,"  řekl a na tácek místo čárky napsal X. „Dones nám tlačenko s ceboló a nekváké, nejak mně po tom pivesko vehládlo." Tak jsme si  dali tlačenku s cibulí, stařeček ještě  kopl stopečku borovičky, aby prý spláchl to „cebolo“, koupil balíček hašlerek pro stařenku, aby věděla, že na ni myslel i v hospodě, a vydali jsme se domů.

Cestou se mě ptal, kolik čárek jsem na tom tácku napočítala. Přece 5, lhala jsem, abych si tím zajistila další páteční chvilku strávenou s ním. Polní cestou se vznášel stařečkův zpěv. Zpíval krásně. „Ještě husy nekejhaly, ještě den nebode, až já pudo ke své milé, ona mě překreje. Ona mě překreje strakatou peřeno, až mě naši bodo hledat, oni mě nenandó…" Eště, eště, žadonila jsem, protože slyšet ho zpívat byl pro mě svátek. Nedal se prosit, a tak cestou se neslo „Už jen malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mě tam k tomu rybníčku, na tu hráz, pojď, má milá, vyprovoď mě, už je čas…"

Blíže k dědině, se jeho hlas unavil a zesílil až za dědinou, u cesty stál a stojí i dnes velký kříž, u kterého jsme vždy usedli a na chvilku odpočínuli. Tam vždy zazněla poslední písnička „Aby nás Pán Bůh miloval, miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nebe dal. A já tiše notovala s ním. Nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pán Bůh miloval, miloval…"

Pak mě stařeček svou upracovanou rukou pohladil po vlasech a řekl: „Viš, děvčico, pivo je lék, ale nekde po něm boli geboňa, ještě, že jich belo jen 5, že?"

Můj příběh
Hodnocení:
(3 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Hezké vzpomínání.
Lidmila Nejedlá
Krásné, milé vyprávění, úplně toho stařečka vidím.
Jana Šenbergerová
A já už mohu se všemi předcházejícími komentáři jen souhlasit. :-)
Růžena Antlová
Díky Vám všem za milé komentáře. Někdy na člověka přijde stesk po těch co už nejsou na tomto světě a to pak přijde vzpomínání a hned je člověku lépe ..
Alena Vávrová
Ahoj Růženko, máš krásné vzpomínky na dětství u stařečků a dovedeš je moc čtivě interpretovat. To jak plavně přecházíš do stařečkova nářečí, to je také nádhera. Moc tě zdravím!
VANDA Blaškovič
Šípková Růženko, je štěstí, když dítě vyrůstá v milující rodině. I v dospělosti je to na něm totiž poznat, jako na Tobě. Děkuji Ti, miloučké!
petr stejskal
Milá Růženko. tohle je nádherná pohádka a dobrou noc. Při mé představivosti vidím stařečka s kloboučkem,pana hostinského na zápraží s čepicí,co hostinští nosívali. A slyším stařečka jak krásně zpívá cestou domů. Zas jedno krásné počteníčko z Hané s nádherným nářečím. Díky,díky,díky. Petr
Vladka Steinová
Nádherná literární vzpominka se slovy stařeček a stařenka!
Dagmar Bartušková
Růžo, pěkné počteníčko, které mi připomíná filmy v nářečí Dědek Josef a Slovácko sa nesúdí.
Marie Seitlová
Krásná příběh Růženko, tak to chodívalo na vesnici, pamatuji. Moc se mi líbí Tvé nářečí, vzpomínám na svou babičku ,která žila také u Olomouce a mluvila hanácky. Tam jsem jezdila každý rok na prázdniny.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.