Dvougenerační soužití

Dvougenerační soužití

6. 11. 2015
Budu vám vyprávět příběh, který zní v zemích českých tak trošku jako z jiné planety, a přece je doslova a do písmene pravdivý.

Představte si manželský pár, ona 64 a on o tři roky starší. Žijí v dvougeneračním domě, který postavili její rodiče. Dnes žije už jen matka, 92 letá, štíhlá žena s pokročilou demencí.  Hlavní personou v domě je paní Rita, sice je již v důchodu, ale 3x týdně chodí do práce pomáhat coby účetní. Rita je jedináček, a tak se o dům, který postavili rodiče (oba pracovali celý život jako dělníci), nemusí s nikým dělit. Ale stejně tak se nemůže podělit ani o starosti se stárnoucími rodiči, posledních pět let je již "jen" péče o maminku. Dům má dva samostatné byty, obytné podkroví a technické zázemí ve sklepě.

Manželé rádi cestují, a Rita pak z poznávací dovolené vytvoří krásnou vzpomínkovou fotoknihu. Má jich už pěknou řádku. A teď přijde to nejdůležitější. Aby maminka, paní Ewa, mohla usínat a probouzet se ve své posteli, aby mohla přes den být ve známém prostředí a „mladí“ mohli odjet, je potřeba najít někoho, kdo babičku ohlídá, kdo jí uvaří, připraví čisté oblečení a poskytne jí milou společnost. Rita už ví, jak na to, má své zkušenosti. Vyzkoušeli i profesionální péči v rezidenci pro seniory, ale Ewa se tam vůbec necítila dobře. Takže dnes už jen funguje pečovatelka na 24 hodin do domu.

Přijela jsem ze 700 km vzdáleného města, do sousedního státu, do velkoměsta s mrakodrapy, kde mne u autobusu čekala Rita s manželem, a odvezli mne do domu. Dva seznamovací dny uběhly jako voda (kde je v okolí obchod, co je v domě, co Ewa ráda jí, kde má prádlo, kde najdu kotel a pojistky, kdyby vypadl proud, co jsou mé povinnosti a dalších x důležitých informací). Kolikrát jsem slyšela: „Na co máš chuť, co tu najdeš k jídlu i k pití, si vezmi. Co budeš vařit je tvoje volba, naše babi jí všechno…“ V neděli jsem vyfotila Ritu, Otto a další dvojici před domem, když nastupovali do taxi. A tak vzniklo první foto do jejich nové fotoknihy z poznávací dovolené v Africe. 

Jo, je to tak, známe se cca 60 hodin a oni mne v naprostém klidu opustili a zanechali ve svém domě s Ewi. Nyní mám k dispozici nejen svůj pokoj v podkroví, ale celý byt Rity, jejich kuchyni, jejich zásoby (a že jich je tu asi na rok života), jejich peníze na hospodaření, auto či kolo na nákupy… Zkrátka a dobře důvěřují zcela neznámé ženě, že jim ohlídá nejen babičku, ale celý majetek, a věří, že až se vrátí,  bude vše v naprostém pořádku.

Ano, jejich dovolená se prodražila o moji výplatu a náhrady za cestování, o poplatek agentuře. ALE... Věří, že si užijí 7 dnů a 7 nocí pohádkové dovolené, vyčistí si hlavu a pak dalšího půl roku, do další dovolené, se zase budou s láskou každodenně starat o maminku. A co Ewa? První dny jsem musela opakovaně odpovídat na stejný okruh otázek, tak jak to u starých lidí s demencí bývá: kde je Rita, kdo jsem já, odkud pocházím - aha „Tšešaj“, můj muž pocházel z „Noje Bystric“, myšleno Nová Bystřice v Jižních Čechách. Ale rychle jsme si na sebe zvykly, prohlídly stará alba, poseděly u TV, společně četly noviny a časopisy. A nyní spokojeně čekáme příjezdu Rity a jejího manžela. 

A já? Není to moje první zkušenost ,a tak  přemýšlím, proč mají rodiny v Čechách o tolik menší důvěru v tyto služby než je tomu v sousedním Německu. Nebo? Že by to nebylo jen o důvěře…?

Můj příběh práce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Pro to mám já jediné vysvětlení. Stejné přitahuje stejné. Kdo za vším hledá bubáky, za vším je najde. Přitahujeme si do života to, na co myslíme. Pokud se někdo v životě setkává se stále stejnými problémy a potížemi, měl by se vážně zamyslet nad tím, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Když kolikrát slyším postesknutí: "Takový dobrý člověk to byl...", myslím si své. O tom, co kdo nosí v hlavě nevíme. Proč o tom píšu? V Německu jsou podobné služby mnohem běžnější a lidé tam s nimi mají dobré zkušenosti, proto je očekávají a většinou se nezmýlí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.