Můj seniorský život: Zřejmě jsem mu nepadla do oka
Ilustrační foto: Pixabay

Můj seniorský život: Zřejmě jsem mu nepadla do oka

7. 9. 2021

Léto budiž pochváleno! Úžasný čas dlouhých, prosluněných dnů, nekonečného pletí záhonů, ale také prázdnin, s nimiž nutně přichází halasný vpád vnoučat do prarodičovských, povětšinu roku poklidných obydlí. 

Přijely hned zkraje, aby se ani o den neošidily. Moje milované přeslice, Káťa a Hanča. "Tak co budem, babi, podnikat? Budeš nám zase vyprávět? Uděláš nám tu super pomazánku? Pojedeme někam na kole? Budeme opékat? Na jaký zámek se letos vypravíme? A budem každý den dlouho do noci sedět u krbu, pozorovat hvězdy a netopýry, jóóó?" A to se ještě ani nevybalily...

Asi po týdnu jsem zavelela: "Zajistila jsem projížďku na koních, tak alou na kola, máme tam ve dvě být." "Hurá," zaječely unisono, "to bude hustý!" A bylo. Těch asi šest kilometrů na farmu jsme zdolaly hladce a už jsme obdivovaly ušlechtilé koně, kteří nám byli na projížďku přiděleni. Jsem mazaná ženská. Batoh jsem si předem naládovala suchým chlebem, pečivem a jablíčky. Nakrmím je těmi pamlsky, podplatím je a pak budou poslušní a hodní jako beránci. Sežrali všechno do posledního drobečku, aniž by projevili nějaký viditelný vděk...

Začali jsme nasedat. Děvčata hbitě a elegantně jako ve filmu. Mě na to živé vozidlo nakládali zcela potupně dva statní chlapíci. Jóóó, seniorský zadek v kombinaci se zemskou přitažlivostí situaci poněkud zkomplikovaly. Po krátké instruktáži jsme s průvodkyní vyrazily na cestu. V prvotní eufórii jsem nadšeně zacitovala: "Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu." Za okamžik jsem k tomu v duchu připojila dodatek: "To by ale to zvíře mělo mít alespoň nějaký respekt k jezdci, a ne ho považovat za naprostého hňupa."

Ten čtyřnohý džíp zapomněl, kdo ho krmil rohlíčky a jablíčky. Prostě si dělal, co ho právě napadlo. Každou chvilku se zastavil, prudce sklonil hlavu a začal se spokojeně pást. Připadala jsem si jak na vrcholu vysoké skluzavky. Držela jsem se vší silou, abych mu nesjela po krku, ksichtem přímo do jeho krmení. Moje pokyny, jež jsem se snažila vysílat pomocí uzdy či patami, mu byly očividně k smíchu. Závistivě jsem pokukovala na vnučky, které se nenuceně a s přirozenou grácií nesly na svých koních.

Ten můj se vzápětí rozběhl za kamarády a vzal to rovnou skrz větve keřů a stromů, které lemovaly cestu. Připlácla jsem se koni zlomyslnému na krk, abych zabránila vypíchnutí oka a ušlehání větvovím. Pomyslela jsem si: "Mě nedostaneš, potvoro!"

Po chvilce koníci zamířili k brodu a už se nořili do vln říčky Divoké Orlice. "A teď mě ještě utopí," blesklo mi hlavou. Nebylo to tak zlé. Koně měli z koupele radost. Hrabali kopyty do vody, vesele odfrkávali, řehtali a skrápěli nás bohatými sprškami vody a mokrého písku. Vmžiku jsme byly mokré až na kůži. Byla to ale legrace a taky nevšední zážitek.

Nastal čas na zpáteční cestu. Můj bujný krasavec byl najednou podezřele ukázněný. Reagoval obstojně na pokyny, svižně poklusával za kamarády. Vrátilo se mi pochroumané sebevědomí a nadšeně jsem se kochala pohledem na utěšenou letní krajinu. Lány zrajícího obilí, louky plné svěží trávy, kvítí a bzučícího hmyzu, obzor lemovaný lesy, kdesi daleko za nimi zamlžené obrysy hor, malebné panorama zříceniny prastarého hradu... jaký to překrásný den.

Náhle jsem zaregistrovala podezřelý pohyb a vytušila katastrofu. Z kukuřice vylítla kočka. To zvíře pode mnou se leklo, bleskově uskočilo doleva a současně stihlo vyhodit prudce zadkem. Pud sebezáchovy mi zavelel vytáhnout nohy ze třmenů (přece se nenechám uvláčet), skulila jsem se do klubka a obalila si hlavu rukama. Prásk! Sletěla jsem jako pytel brambor shozený z valníku. Rovnou na tvrdou, prašnou a kamenitou polní cestu. "Ježíši, určitě jsem se rozsypala na součástky!"

Najednou bylo ticho. Všichni, dokonce i koně, na mě vyjeveně koukali. Jen ten můj se zlomyslně a pobaveně šklebil. Pohnula jsem prsty, rukama... šlo to. Vyhrabala jsem se na nohy, všechny části těla se zdály být na svém místě. Zbytek cesty jsem došla pěšky.

Když jsme opět nasedaly na kola, holky se už neudržely a začaly se hihňat: "Babi, ty teda vypadáš!" Měly pravdu. Mokré oblečení jsem měla olepené prachem, trávou, kamínky... však jsem se pěkně poválela po zemi! Pak mě dorazily poznámkou: "Kdy si zase vyjedeme? To bylo super!"

No, jak pro koho. Skoro čtrnáct dní jsem měla záda podrápaná a vybarvená jak omalovánky.

 

Můj seniorský život
Hodnocení:
(4.9 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Jste odvážná žena . mě by na koně nikdo nedostal, i když je miluji a považuji je za velmi inteligentní zvířata. Maximálně jim dám z ruky mrkev nebo jablíčko. Něco je lépe jen vidět. Jinak to byl veselý článek.
Věra Kmc
Jaruško sotva jsem začala číst,hned mne to vtáhlo do děje.Za chvíli jsem se začala smát a smála jsem se dokud jsem článek nedočetla :) Až jsem měla obavy,že přilítne manžel a optá se co že se mi to stalo když vydávám tyhle zvuky! Pokud píšete tímhle stylem všechny články tak už je jdu číst.
Eva Mužíková
Jarko, také jsem se moc pobavila z Tvého barvitého líčení. Jak píše Jana, i já píši - jen tak dál.*****
Elena Valeriánová
Bezva článek. Smekám před Vaší odvahou, já mám z koní pořádný respekt. Jednou mi moje dvouletá vnučka s údivem položila otázku, jestli se jich bojím. Tehdy měl její táta tři koně, když šla kolem boxů a v dětských kbelíčkách jim nesla trávu, kterou sama natrhala, koně ji okusovali bambulku na čepici. No a na mě šly mrákoty.
ivana kosťunová
Hezky vtipně popsané, mám podobný zážitek, nespadla jsem jenom proto, že jsem se křečovitě držela všeho, co bylo po ruce. Ale zkusila jsem to !
Olga Štolbová
Ahoj Jarko, vypadá to, že přišla zase jedna správná "baba". Vítej, jdu číst tvůj předchozí příspěvek, jestli je podobný, těším se...*****
Hana Rypáčková
Taky dávám za 5. Jako bych tam byla, jak je to barvitě vylíčené. Ale babičky musí něco vydržet. To řekla i má babička , když jsme ji ztratili na sáňkách. Jen mám trochu vždy strach a bez řádné průpravy děti na koně neposadím.Není pád jako pád a z okolí mám smutné zkušenosti z jízdy ve volné přírodě.
Naděžda Špásová
Paní Jarko, moc pěkně napsané. Vím přesně o čem píšete. Jezdívali jsme léta na statek s koňmi. Vybrala jsem si takového velkého šedého. Po půl hodině ho vození nějaké baby přestalo bavit a zaparkoval se mnou u zdi, jak byl zvyklý. Ke kroku už ho nedonutilo vůbec nic. Pár dní mi sezení dělalo problém. Zase na druhou stranu máte určitě na co vzpomínat a později jste se tomu při vyprávění určitě zasmála. Přeji vám, Jaroslavo, aby těch pádů bylo co nejméně a krásných zážitků s přeslicemi co nejvíce.
Jana Šenbergerová
U mně 1*****. Paní Jaroslavo, jste skvělá vypravěčka. Pište víc, můžete-li.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.