Zvládnu každou zákrutu
Ilustrační foto: pixabay.com

Zvládnu každou zákrutu

26. 2. 2016

Na doporučení příbuzného jsem objevila Váš magazín. Pár dní trvalo, než jsem se vyznala v tolika různých přispěvatelích. Je to jak vstoupit  v mládí do nové třídy. Teď už vím, že Zuzka má výborné básničky, líbí se mi humor Květy, Libora a Helenky, ráda se poučím o tom jak na počítač od pana Cakla, prohlédnu si zajímavé fotografie z cest a přírody a přečtu zajímavé články. Dík Vám všem.

Nevím, čím přispěji já.  Počítač a internet mám rok, a vkládání fotografií, ještě nezvládám. Chystám se na školení ke svému vnukovi, který bude nahlas vzdychat, jak je se mnou těžká práce.

Nevzdávám se jako se mi to stalo u autoškoly, kam jsem se přihlásila na stará kolena. Postarší auto mě věnuje rodina a já si budu moci jezdit do lesa na houby podle libosti. Nádhera, doufala jsem, naivně přeceňujíc své schopnosti. První chybu jsem udělala při výběru autoškoly. Majitel pan Jaroslav (bývalý dopravák u policie),byl bohužel, jak se později ukázalo cholerické letory.

Školení v učebně probíhalo nadějně, kromě mě tam byly dva mladí chlapci, kteří se těšili na jízdy. Dočkala jsem se i já. Při druhém cvičení jsme se vydali po okresní silnici za město. Dost mě zklamalo, že si jízdu neužívám, když musím myslet na nohu na plynu a oči na šťopkách mám přišpendlené k  silnici před sebou a vůbec se nemůžu kochat krajinou okolo. Bála jsem se zvýšit rychlost a ignorovala pobídky učitele “ať na to víc šlápnu”.

Pak jsem podle pokynu zajela na malý plácek a dostala za úkol se otočit na úzké silničce na cestu zpět. To nezvládnu, odmítla jsem, můj průvodce začal být naštvaný, ale přesedli jsme si a on auto otočil. Pak jsem zase schlíple usedla za volant a moje trápení pokračovalo. Na příkaz k řazení vyšší rychlosti se mi podařilo přeskočit jeden stupeň a dát rovnou další.

Auto bylo zánovní a při poznání jeho ničení můj učitel nadobro ztratil  nervy, začal nadávat a já si uvědomila, že tak zuří, že ani nesleduje cestu. Silnička se kroutila kolem četných rybníků. Můžeš být rád, že neskončíme ve vodě, pomyslela jsem si. Jako ve snách jsem dojela do města. Učil jsem také starší paní z banky, ale to bylo o něčem jiném, ulevoval si pan Jaroslav. Začala jsem paní z banky trochu nesnášet, ač jsem jí nikdy neviděla.

Od dětství trpím alergií na dávání vzorných příkladů. Ach jo, zbytečně jsem investovala 300 Kč do nových bot s tenkou a pružnou podrážkou, abych měla v nohách cit. No, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, co jsem v mládí nestihla, v tomto případě už nedohoním.

Musí mě stačit jízda​ na kole, i když do kopce bolí nohy . Ještě štěstí, že s počítačem se můžu učit pomalu a bouračka nehrozí. 

Věra Lišková, věk 68, vzdělání průmyslovka, výška 160 cm, znamení váhy, Prachatice

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Lišková
Článků je hodně, nelze si vše vybavit, to je paní Jano normální. Děkuji za zájem, snad ještě něco stvořím. Nebude to již čtenářský deník, protože ta pěkná kniha , i bez mého zavinění, vyskakovala v reklamě všude. Na i60 se mi líbí, ale článek jsem přeposlala dcera. Na počítači toho stále moc nezvládám, mám jen základní znalosti. Za měsíc budu končit v práci (dostala jsem padáka), tak bude více času se něco naučit. Plánů mám povícero.
Jana Šenbergerová
A teď vidím, že jsem si článek před rokem přečetla. Paměť také nic moc. :-)
Jana Šenbergerová
Vidím, že mám ještě větší zpoždění než Elena V. Také jsem článek minula, ale ráda jsem si ho přečetla dnes. I já měla snahu získat řidičák, ale učitel v autoškole měl spadeno na učitele, měl s nimi asi problémy, když chodil sám do školy. Rozhodně jsme si my dva nesedli, takže se automobilizmus nestal mým koníčkem. Přestože jsem testy i jízdy zvládla tak, že nestačil koukat, dobrá řidička ze mě nikdy nebyla. Vynahrazuji si to radostí z jízdy na kole. Také bych si ráda přečetla, jak se vám na íčku líbí po roce.
Elena Valeriánová
Milá Věrko, Váš článek mi utekl, měla jsem v době jeho vydání poněkud jiné starosti. Ale dnes jsem si ho velice ráda přečetla. A obdivuji Vaši odvahu přihlásit se do autoškoly. Já jsem ji nikdy nenašla a dost toho lituji. Ale představa, že bych tam narazila na takového nervózu učitele mě přímo děsí. Věrko, určitě jste už pokročila s počítačem a tak se těším na Vaše další příspěvky zde na íčku. Děkuji, za přání k narozeninám.
Věra Lišková
Marti, děkuji a ráda přijímám. Řidičák jsem vzdala, mrzí mi to zvláště teď na začátku houbové sezony, ale dobře si pamatuji na ten "strach" a to jsem se ploužila pomalu.
Marta Nosková
Protože jsme stejně staré, dovoluji si nabídnout tykání a přivítat Tě Věrko na íčku. Článek je dobře napsaný, živě jsem si Tě za volantem představovala. Myslím si, že bys to neměla vzdávat a sehnat si jiného, trpělivějšího a laskavějšího učitele. Já sama bydlím na vesnici a jsem moc ráda, že se zatím sama dopravím tam, kam potřebuji. Ale jasně, že rozhodnutí je jen na Tobě. Takže vítej! Marta
Věra Lišková
Milí íčkaři ,děkuji za Vaše přivítání. V tak přátelském prostředí se cítím moc fajn. Ještě mě čeká velký kus práce, abych zvládla počítač tak jako Vy. Zdraví Věra Lišková
Alena Tollarová
Paní Věro, vítejte mezi nás. Začala jsem číst o Vaší autoškole a těšila jsem se, že popíšete zdárné ukončení a já napíšu pochvalu. Vy jste to ale vzdala. To je škoda, když už jste našla odvahu začít. Já jsem nikdy nenašla ani tu odvahu a moc mě to mrzí. Pan Jaroslav by zasloužil! Učitel má být trpělivý a ne poděs.
Soňa Prachfeldová
Paní Věro roztomile jste popsala své trápení s autoškolou, přímo jsem to viděla jako bakalářský příběh, prostě někdo řídí, někdo ne, ale co na tom táleží, hlavně, že uřídíme svůj život :-) A vítám Vás na íčku !
Naďa Pokorová
Paní Věrka mi svým příspěvkem připomněla mé vlastní trápení v autoškole. Asi proto, že jsem kozoroh, jsem se ale nevzdala. Do autoškoly jsem se přihlásila ve svých 54letech, po tom co jsem zůstal sama a v garáži stálo zánovní auto, které žádné z dětí nepotřebovalo. Autoškola navíc vyřešila moje psychické potíže. Nedovolila mi několik týdnů myslet na nic jiného a tím pádem nepropadat smutku po smrti mého manžela. Při první návštěvě teoretické výuky jsem nabyla dojmu, že to zvládnu. V učebně jsem byla bezkonkurenčně nejstarší, ale plna odhodlání. Problémy přišly při jízdách. Mladá instruktorka autoškoly měla sice trpělivost, ale po několika hodinách, kdy nezaznamenala žádný posun k lepšímu mě předala kolegovi. Ten, rovněž proti mně výrazně mladší, dostal málem infarkt, když mi auto „zdechlo“ přímo v zatáčce v plném provozu. K výraznému posunu došlo, až když se mne ujal nejstarší z instruktorů. Pán již v důchodovém věku měl se mnou svatou trpělivost a dokonce tvrdil, že jízdy se mnou ho těší víc než s mládeží, že si se mnou víc popovídá. Jízdy jsem udělala sice až na potřetí, ale ta radost…! A spokojeně jezdím do teď.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.