Úvaha: Na okraji civilizace?
Ilustrační foto: obecnetin.cz

Úvaha: Na okraji civilizace?

1. 11. 2016

Ráda bych hned na úvod zdůraznila, že patřím k lidem, kteří "jedí, aby žili", ne naopak. To platí i dnes. Velké hypermarkety jsou pro mě zbytečné, protože 95 procent jejich sortimentu nepotřebuji. Takže je ani nijak speciálně neposuzuji, víceméně je míjím.
Ve vzpomínkách na mé dětství, které se odehrávalo v 50. letech, figurují na jednom z předních míst domluvy naší babičky, abych jedla, jinak umřu. Jídlo mi skutečně moc neříkalo, proto ani nedokážu dost dobře posoudit obecnou kvalitu potravin. Naše maminka vařila klasicky a z mála, neboť na víc nám nezbývaly finance. 

Pokud se tedy pokusím připomenout situaci s potravinami a obecně zásobováním, začnu se svými zkušenostmi zhruba před polovinou 60. let, kdy jsme se přistěhovaly s matkou a sestrou do Týna nad Vltavou. Jak už jsem se zmínila, jídlo pro mě nepředstavovalo žádnou lahůdku, nebyla jsem však vybíravá, zkrátka "nejedlá". Dokonce jsem jednou prohlásila, že je škoda, že se musí jíst, protože to je pro mě zbytečné vyhazování peněz. Tím chci pouze naznačit. že jsme nevyhledávaly žádné speciality, které by nebyly běžně k dostání, zatímco to ostatní ano. Vynechávám pomeranče a banány, datle a fíky a další, zůstávám u základních potravin.

V řeznictví, když dovezli maso, stála hrozná fronta a mnohdy se na nás nedostalo. Pro naši venkovskou fenku bylo štěstí, když jsme koupily slezinu, horší na zpracování bylo vemeno nebo dršťky. Toto "maso" dostávala jen s rohlíky nadrobenými do mléka. My jsme někdy šly z nouze do koňského nuceného výseku, kde býval občas salám nebo kousek masa. Později jsem už z lásky ke koním odmítala koninu jíst.

V Týně byla jedna sídlištní samoobsluha. Ta měla otevřeno v sobotu do 11 hodin. Již v pátek odpoledne však nebylo k dostání žádné pečivo, ani chleba, natož rohlíky. Uzeniny vozili až v úterý dopoledne, a to ještě i v 80. letech. Jinak se v týdnu někdy dostala zmrazená kuřata. Nezapomenu, jak ho maminka jednou doma rozmrazila a ono ukrutně zapáchalo. Když ho donesla reklamovat, řekli jí, kdovíjak dlouho a kde ho skladovala doma. Stav, který líčím, byl stejný až do konce 80. let. Když jsme přijely se sestrou již z Prahy na víkend, musely jsme si vozit základní potraviny s sebou. Jednou ze začátku, když hrozilo, že opravdu zůstaneme bez jídla, uvařila sestra těstoviny a do nich jsme si zamíchaly paštiku Májku. Byla to pro nás v tu chvíli skoro lahůdka.
Brambory se prodávaly často načernalé a občas namrzlé a takové byly k jídlu i ve školních nebo závodních jídelnách, dokud se neobjevily nové.
Rybí filé se sehnalo ojediněle, a to i v Praze, kde bylo snad běžné pouze ve Frionoru ve Vodičkově ulici. Když sháněla sestra laciné hejky pro kocoura, oběhla několik obchodů, někdy marně.

Souhlasím, že v jižních Čechách byl dobrý jogurt ve skle, mléko plno- i polotučné a máslo, u kterého jsem měla raději levnější "dvojku". To však nebylo vždy k dostání.  Když se rozneslo, že se bude něco zdražovat, lidé to okamžitě vykoupili.

Byly jsme vychovány ve městě a ani zde, v jižních Čechách, kde jsme žily v napůl hospodářském stavení, jsme si neuměly dobře  poradit s chovem domácího zvířectva a pěstováním zeleniny. Vždyť mamince bylo v té době už přes 50 let. Krátkou dobu jsme chovaly králíky, ale bylo nám líto je zabíjet nebo nám i celý chov vyhynul, brambory na záhumenku nám zlikvidovaly mandelinky. V žádném případě jsme nebyly samozásobitelky. Peněz jsme měly tak málo, že se mě jednou třídní profesor přede všemi dost netaktně zeptal, z čeho jsme vlastně živy.

Co jsem chtěla svou úvahou říct? Rozhodně ne stěžovat. Pouze připomenout vlastní zkušenost. Už předem odmítám pouštět se do polemik, zda jsme se měli lépe než nyní. Někteří měli to štěstí, že mohli konzumovat potraviny z vlastních zdrojů. Moje sestra učila na venkově, takže měla možnost poznat, jak tam lidé z družstva žijí. Jiní třeba žili ve městech s lepším zásobováním, případně měli i víc peněz. Mám-li vzpomínat na levné potraviny, musím vzpomenout i na nízké platy. Ten můj, absolventky vysoké školy, která učila cizí jazyk na úrovni až ke státní zkoušce, činil v 70. letech 1350 Kč. Bydlela jsem v bytě IV. kategorie bez topení a vody, naše škola s odpoledními kurzy neměla jídelnu, takže ani zvýhodněné obědy. Stravovala jsem se všelijak. Ale to už do tohoto článku nepatří.

Ano, zdá se to možná jako extrém. Ale nebyl to okraj civilizace, byla to naše ČSSR.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Šimková
To je dobře , že neskuhráte, ale o čem jste to vlastně psal,
Hana Šimková
To máte pane Boháčku velkou rodinu když musíte mít na nákup dvě auta.
Karel Boháček
...neskuhrám. Já chodím do práce, manželka je v invalidním, syn nezaměstnaný. Žijeme v novém postaveném RD na vesnici - a neskuhráme.
Hana Šimková
No, nevím, ale moji rodiče dělali oba, protože jinak by to k obživě nestačilo. Asi jste měl dobře placenou práci a štěstí. Nevím, že by bylo tolik rodin, kde žena nedělá.A mladí jsou opravdu zapřažení, aby vydělávali. Divíte se, že když dělají od nevidím k nevidím, že skuhrají? Vy byste pane Boháčku neskuhral ?
Karel Boháček
..jen vím, že stačilo k obživě když dělal jen chlap, ženská byla doma. Dnes dělají mladí od nevidím do nevidím a stále skuhrají. Dříve byl lékař, obchody na vesnici, stavěly se často v akci Z - dnes to jsou ruiny. Do vesnic zajížděl řezník, samoška, zubař či knihovna - dnes musíme mít dvě auta abychom jeli za svým a nákupem.
Hana Šimková
Byla jsem jako Zuzanko, tehdy jsem také jíst nechtěla a jídlo pro mně bylo trochu ztráta času.Později, když jsem měla rodinu to bylo něco jiného. Pořád jsem hledala protekci a známé, jak v řeznictví, tak jinde. Maso jsem kupovala ve výseku, ale je zajímavé, že červenku jsem dostala z masa tzv. normálního Fronty byly na všechno. Jo je to nostalgie. Teď je jídla sice dost, ale vůbec nevíme jaké jíme šmejdy. Jo, je to těžké stále.
Jarmila Fialová
Jsem jen o dva roky mladší,bydleli jsme na malém městě,později na vesnici,od mých 15 let táta marodil a nechodil do práce a nepamatuji,že bychom žili nějak špatně.
Květoslava HOUDKOVÁ
Zuzko, taky chci sepsat článek o dřívějším nakupování a obživě - i když po dlouhé době - ještě dost vzpomínek najdu, znovu je "omelu" (aspoň nějaké to "retro" pro nové generace). Tvůj článek = dík.
Karel Boháček
Proč se to tady pořád omílá ? Bylo - bylo . Jezdil jsem hodně do NDR, tam to bylo ještě horší a v Polsku ještě víc, o SSSR ani nemluvě.
Zuzana Pivcová
Záměrně jsem to v posledním odstavci napsala, že situace všech jistě nebyla stejná. V Budějovicích, kde jsem pracovala, to bylo pochopitelně lepší, šla jsem také do mléčného baru nebo do cukrárny. Týn byl však značně zanedbaný, Situace se radikálně změnila s výstavbou jaderné elektrárny v Temelíně. A tak to trvá dodnes. Jsou tam dva supermarkety COOP, Billa, Lidl a Penny. Všichni se překvapivě uživí. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.