Kráčíme spolu po svažující se cestičce, vedoucí do nádherného parku. Obdivuji ho, jak je vitální, jak ve svém věku věci bere s nadhledem. Mrkne na mě: "Jsi unavená" ? a uculuje se.
"Neboj, jsem v pořádku". Vím, že je starostlivý a zajímá se, ale už se ptá potřetí. Jdeme dál. Před námi se otevírá vodní plocha, olemovaná stromy a lavičkami.
Je jaro. Všude je to vidět. Po dlouhé zimě se raduje celý svět, děti vytáhly koloběžky, neboť každé dítě zde má svoji koloběžku. Jsou jiné, než jaké znám. Stabilnější, pěkně barevné.
Sleduji dění kolem sebe, dva psy dovádějící na louce pod dozorem svého páníčka a lidé procházející se a užívající si pěkného dne zalitého sluncem.
Miluji to. Vždycky jsem jaro milovala. Kouknu na Thomase, tlačí před sebou chodítko a soustředěně kouká na zem před sebou. Je jako lokomotiva, která uhání krajinou, na plný plyn, ukrajujíc jeden kilometr za druhým. "Půjdeme vpravo nebo vlevo"? ptá se a já si uvědomuji, kde jsem, a říkám: "Vlevo" a Thomas odvětí: "Dobře". Míjíme matky s kočárky, které se seskupily u břehu jezírka, pozorujíce kačeny, labutě a jiné opeřence, které vůbec neznám. Jejich námluvy jsou v plném proudu.
Proplétáme se skupinkou dětí s rodiči, kteří házejí na zem krmení pro ptactvo. Je to k nevíře, jak jsou krotcí, za drobek pečiva vylezou i z vody a kolébají se směrem k nám. Pomalu obcházíme park a vydáváme se na zpáteční cestu.
"Nechceš si sednout"?
"Ne", odvětí 90letý starý pán. Přemýšlím, kdy uděláme přestávku. Před námi se rýsuje lavička. Thomas už podruhé zakopl. Když jsme k ní došli, vůbec neprotestoval a unaveně dosedl. Chodítko jsem odstavila vedle něj. Sedíme tiše, koukáme do stromů, mezi nimiž vysílá paprsky slunce, a já pozoruji procházejícího mladíka. Usmívám se a on při pohledu na mě vyslal úsměv taky. Jsem pečovatelka v Anglii a už půl roku se celodenně starám o svého dědouška a jsme na procházce. Něco jako Au Pair pro seniory.
.
