Vyprávějte o svém životě. Je to žádané
Ilustrační foto: ingimage.com

Vyprávějte o svém životě. Je to žádané

7. 8. 2017

Koho by zajímalo, jak se žilo dříve? Mladí mají jiné starosti. Můj život byl nezajímavý, nudný. Pokud některou z těchto vět někdo dříve narozený používá, je čas na ni zapomenout. Trend je nyní opačný. Vyprávění seniorů je v módě a je o ně čím dál větší zájem. Eva Langrová chodí do škol vyprávět o svém životě. O tom, že když jí bylo pět let, v roce 1949 jednoho dne její táta nepřišel domů. Že byl zatčen, odsouzen na dvaadvacet let vězení...

Že její maminka to nesla tak těžce, až se u ní rozjela řada nemocí a zemřela.  Vypráví dětem o tom, jak ji pak vychovávala babička a jak celé dětství a mládí slýchávala, že její otec byl zločinec. Jak až mnohem později zjistila, že vůbec nic neprovedl, nýbrž se stal obětí vykonstruovaných politických procesů z padesátých let. Dokáže o tom vyprávět neuvěřitelně poutavě, z pohledu malé holky, které dějinné události zpackaly dětství. Žáci zpravidla při jejím vyprávění zaraženě poslouchají. Teď už si je Eva celkem jistá, ale zpočátku hodně pochybovala, zda má smysl líčit někomu svůj život.

„Snažila jsem se těm puberťákům číst z tváří, co si myslí. Asi něco v tom smyslu: Co nám tady bába chce povídat. Nevím, zda to má smysl, ale když pak vidím, že jsou zaujatí, že přemýšlejí, tak si říkám, že snad má,“ vypráví. Je připravená na otázky, nosí si sebou různé materiály. „Nejvíce mě štve, že ještě stále se v souvislosti s politickými vězni objevují názory, že si vše zavinili sami, že kdyby mlčeli a neprovokovali, žili by v klidu. Taky na některých dětech poznám, že doma slyší, že za komunismu nebylo až tak zle. Že bylo levněji, že lidi měli práci, že dostávali byty. Některé děti si představují, že existovaly supermarkety jako dnes, jen že v nich vše bylo levné. Tak jim vysvětluju, jaké byly platy, co kolik stálo, za co byli lidé posílání do vězení, za co jim byl zabavován majetek,“ vysvětluje.

Je členkou Konfederace politických vězňů, její příběh je uložen v databázi Paměť národa. O její vyprávění je ve školách zájem, protože mnozí pedagogové pochopili, že vyprávění konkrétního člověka založené na detailech a osobním příběhu zaujme studenty více než biflování dat v dějepise.

Seniorů, kteří se rozhodli dělit se se svými životními příběhy s mladými lidmi, podobně jako Eva, přibývá. A je o ně velký zájem. Vyprávějí lidé, kterým život poznamenaly politické procesy, 2. světová válka,  holocaust. Jednou z organizací, která s pamětníky ochotnými vyprávět spolupracuje, je sdružení Pant. Jeho zakladatel Petr Pánek vysvětluje, co ho a jeho kolegy k tomu vedlo: „Hybatelem bylo i vědomí, jak se na školách učí či spíše neučí historie dvacátého století. Zkusili jsme učitele oslovit a vést je dál, aby hledali pamětníky, navštěvovali se, jejich příběhy dokumentovali a vytvořili z nich reportáže. Na pozadí příběhu konkrétního člověka se tak žáci učí nejen moderní dějiny, ale i občanskou a mediální výchovu, práci s archivy, konfrontaci pramenů či kritické myšlení.“

Velmi úspěšná je v tomto směru organizace Post Bellum, která buduje sbírku vzpomínek Paměť národa. Za poslední roky zapojila více než dva a půl tisíc žáků a studentů, tři stovky učitelů a více než pět set seniorů do projektu Příběhy našich sousedů. Žáci a studenti docházejí za starými lidmi, vyptávají se jich na jejich život a dokumentují jejich příběh. Jejich úkolem je zpracovat příběh tak, aby byl zajímavý a dal se vyprávět a šířit k dalším lidem. Zároveň jsou motivováni soutěží o ceny. Objevují se tak neuvěřitelné příběhy, které by se nikdy nedostaly na veřejnost, kdyby si senioři dál mysleli, že mladé lidi vyprávění nějakého obyčejného dědy či babičky nezajímá. Zdánlivě obyčejného, protože mnozí dokáží perfektně popsat, jak vypadalo to či ono město před osmdesáti lety. Jiní prošli koncentráky, pracovními lágry či vězením a celý život to, co prožili tajili. Jako třeba jedna Ruska, které za války Němci zastřelili manžela, ale pak ji paradoxně právě Němci zachránili před řáděním jejich krajanů, ruských partyzánů, kteří jí upálili příbuzné, protože je podezírali, že jsou zrádci. Copak mohla za komunismu někde vyprávět, že jí pomohli nacisté? Celý život se bála vzpomínat. Pak se její příbuzní rozhodli napsat do Paměti národa, její příběh byl natočen a nyní nad ním mladí lidé žasnou a zaujatě ho poslouchají.

Pamětníků, kteří prožili druhou světovou válku, rok od roku ubývá. Umírají. Pokud někdo z nich má příbuzné, kteří si myslí, že vyprávění starého pána či paní je jen tlacháním, nostalgickým vzpomínám na minulost, je to škoda. Mnohem lépe dělají ti, kteří vědí o současném velkém zájmu o konkrétní pamětníky a upozorní na ně. Někteří jen nechají natočit svůj příběh, jiní statečně souhlasí s tím, že s ním budou seznamovat i mládež ve školách.

„Lidé se mě často ptají, co s z toho mám, jestli mi není líto marnit  takto volný čas. Ale já si říkám, že kdyby to zaujalo jen pár dětí a pomohlo jim to ujasnit si názor na to, v čem jsme žili, má to smysl,“ říká Eva Langrová. „Snažíme se změnit trend, kdy se nejmladší a nejstarší generace odcizují. Snažíme se ukázat, že se naopak mohou obohatit. Učitelé s žáky se ocitají na jedné lodi, hledají při zpovídání pamětníků řešení. Senior pro děti při natáčení přestává být člověkem, o kterém si myslí, že ho zajímají jen slevy v Kauflandu. Je pro ně zajímavou plnohodnotnou bytostí. Stejně tak senior má možnost poupravit si předsudek, že dnešní mládež je hrozná, že ji nic nezajímá,“ uvedla Magdalena Benešová, která má na starosti metodické vzdělávací projekty v organizaci Post Bellum.

Takže, nebojme se vyprávět, ať už vnukům nebo úplně cizím dětem a studentům. Organizací, které mají zájem o kontakt se zajímavými seniory, kteří byli svědky historických událostí, případně jimi byl jejich život výrazně ovlivněn, je více. Odejít z tohoto světa a nechat si svůj krásný, zajímavý, dobrodružný příběh jen pro sebe, je velká škoda.

vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Lišková
Ráda jsem poslouchala vyprávění babičky, dost mi mrzí, že na řadu věcí jsem se více nevyptávala. Své zkušenosti pokud možno nenápadně vyprávím svému okolí, nechci si je jen tak odnést do hrobu.
Soňa Prachfeldová
Moje babička a děda toho prožili hodně a moc ráda jsem poslouchala jejich vyprávění. Ač byli velmi dtčeni tehdejší dobou /byli Němci a přišli o majetek/ nikdy mi nepletli hlavu , protože se vědělo, jak to ve škole tehdy chodilo. Sláva, že se může svobodně povídat a je dobře, když paměti starých jsou uchovány
Jiří Libánský
Moje vyprávění stejně většinou není moc pro děti.
Oldřich Čepelka
Uchování vzpomínek seniorů plně podporuji. Taky jsem pár cizích epizod sepsal a jednu dostal do Paměti národa. Teď jsem četl knížku svého známého, Petra Prachtela. Jmenuje se P.R.A.C.H.T.E.L aneb život na niti. Strhující vyprávění, jak jako sedmiletý kluk utíkal před sovětskou armádou (je to Němec), vojáci mu maminku celý měsíc znásilňovali a co se mu vše přihodilo až do současnosti. Byl to excelentní horolezec a vytrvalec. Je mu dnes 79 a kdybyste ho znali, nevěřili byste, jak je možný takový životní osud.
Květa Řičánková
Souhlasím s Jarmilou,otec byl r.1921,totálně nasazen v Německu,přežil bombardování Drážďan,uměl dobře německy ale nikdy nepoužil.Co vím pověděl mamince když se seznámili a od té doby o tom nemluvil.
Věra Ježková
Článek velmi vítám. První text, který jsem napsala do Národní kroniky, jsem nazvala Historická paměť. (Postesknutí nad tím, že dnešní děti nemají vztah k minulosti své země.) Je krátký. Můžete si ho přečíst na stránce http://www.sensen.cz/narodni-kronika/listovat-kronikou/narodni-kronika/historicka-pamet/.
Jarmila Komberec Jakubcová
V Izraeli ještě žijí pamětníci holocaustu, ale nikdo z nich nechce povídat o tom co prožili ve vyhlazovacích táborech či o smrti svých příbuzných. Ani moji rodiče nikdy nevyprávěli o pekle v Terezíně a Osvětimi. Otec si psal poznámky ke knize ale ta nikdy nebyla dopsána. Jen tak jsem se dozvěděla čím matka i otec prošli.ni já bych to krmě své rodiny nikomu nevyprávěla. Kdo skutečně zažil něco takového to nepovažuje za něco úžasného.
ivana kosťunová
to je úžasná myšlenka, pamatuji se, jak ráda jsem poslouchala, když děda s babičkou vyprávěli o časech, kdy byli mladí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.