Žijeme ve století vdov. Jak zvládnout ztrátu partnera?
Ilustrační foto: ingimage.com

Žijeme ve století vdov. Jak zvládnout ztrátu partnera?

14. 7. 2017

Okolo čtyřiceti tisíc Čechů a Češek každý rok zažije jednu z nejstresovějších situací v životě: zemře jejich partner. Přitom ženy se dožívají vyššího věku než muži. Výsledek v praxi je velmi smutný. Například v roce 2015 žilo v Česku přes sto čtyřicet tisíc ovdovělých mužů, ovšem ovdovělých žen bylo mnohem více: přes šest set dvacet osm tisíc.

Ve věkové kategorii nad osmdesát let nyní žije v českých domovech pro seniory přibližně deset a půl tisíce žen, ale jen dva a půl tisíce mužů. Demografové odhadují, že za dvacet let budou více než tři čtvrtiny domácností jednotlivců tvořit ženy starší padesáti let, z nich polovina budou vdovy. Je tak jasné, že výraz single se už nebude týkat jen mladých úspěšných jedinců. Naopak, stane se příznačný pro dříve narozené.

Společnost by se na to měla připravit. „Například v Nizozemsku jsou běžné kurzy pro vdovy,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se věnuje problémům lidí vyššího věku. „Ženy se v nich učí, jak se vypořádat se ztrátou partnera, odborníci jim tam radí v praktických záležitostech, se kterými si nevědí co počít,“ vysvětluje.

Problém je totiž v tom, že nemálo žen vyššího věku bylo v tradičním modelu rodiny na svých mužích závislých. Muži byli dříve ti, kteří rozhodovali o financích, řešili složenky, bankovní účty a podobné praktické záležitosti týkající se rodiny. „Ztráta partnera je totiž nejen závažnou citovou ztrátou, ale zároveň znamená řadu praktických problémů,“ připomíná Tamara Tošnerová. „Generace současných starších žen často nemá řidičský průkaz, ženy se najednou po ztrátě manžela nemají jak se dostat na chatu nebo na větší nákup. Chybí jim znalosti a zkušenosti z jiných oblastí,“ vysvětluje.

Ženy se tak stávají závislé na svých příbuzných, to v lepším případě. Některé se stáhnou do ústraní, stávají se z nich samotářky.

Chybí poradny pro vdovy

Ve Spojených státech funguje projekt, který se nazývá Vdova vdově. Jeho podstatou je, že žena, která je už nějakou dobu vdovou, pracuje v organizaci, na kterou se mohou obrátit jiné ovdovělé ženy, které se cítí být osamělé či potřebují s něčím pomoct. Nejde o profesionální terapeutky, ale o ženy, které se prostě snaží pomáhat svými zkušenostmi: vyslechnou, poradí, jak si vyřídit vdovský důchod, doprovodí na úřad.

Psychologové i lidé, kteří ztrátu partnera prožili, se shodují, že už v momentě, kdy člověku zemře partner v nemocnici, se projevuje, jak si s přístupem k truchlícím neumí naše společnost poradit. Lékař se podělí o soustrast, sestra vydá sáček s hodinkami, peněženkou a oblečením zemřelého. Nikdo nemá čas si s pozůstalým popovídat, posedět, nikdo mu nepředá kontakty na organizace, které by mu poradily jak postupovat dál. Je to zvláštní, protože poraden, které se věnují různým menšinám či lidem v nesnázích všeho druhu přibývá. Jenže na starší osamělé lidi v tomto směru nikdo nemyslí.

Tady je zkušenost šestašedesátileté dámy z Prahy, které zemřel muž před rokem, náhle na infarkt: „Neměla jsem sílu zařídit pohřeb. Děti nemáme, naštěstí mi pomohli sousedé. Muž měl syna z prvního manželství, ale žije v Austrálii a nestýkali se. Nechtěl přijet na pohřeb ani řešit dědictví. Než bylo dědické řízení vypořádáno, banka zablokovala účet, který jsem měla společný s mužem. Zůstala jsem bez prostředků, na ten účet mi chodila výplata a já ji nemohla vyzvednout. V tom stresu jsem vůbec nebyla schopna jít do banky jednat, jen jsem ležela doma a koukala do stropu. Netušila jsem, jaké máme pojistky, spoření, vše dříve řešil manžel. Dala jsem plnou moc sousedům a věřila jim. Kdyby to byli podvodníci, klidně mě mohli o všechno připravit, ale já v tu chvíli takto vůbec neuvažovala. Divím se, že jsem vůbec neskončila na psychiatrii.“

Nebojte se o tom mluvit

Jistě, dnešní mladé ženy jsou samostatnější, než bývaly jejich mámy a babičky. Umí jezdit autem, výplaty mají na svém účtu, často mají o pojistkách či spoření domácnosti stejný nebo lepší přehled než jejich muži. Možná, že z nich jednou bude jiná, samostatnější generace vdov. Ovšem zármutek nad ztrátou partnera zůstane vždycky stejný a nikdo předem neví, co to s ním udělá.

„Problémem často je, že lidé prožívající trauma ze ztráty partnera, o něm potřebují znovu a znovu mluvit a to bývá pro jejich okolí zatěžující,“ říká Tamara Tošnerová, která se problematice vdov věnuje ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta.

„Cítím, že přátelé se ode mě odtahují,“ říká šedesátiletá Jarmila, které zemřel manžel před dvěma lety. „Dříve jsme chodili společně na výlety i do divadla. Byly jsme tři manželské páry a další lidé z turistického klubu. Postupně mi přestali volat, zvát mě na akce. Když jsem se sama hlásila, že bychom někam mohli vyrazit, řekli, že se mě báli pozvat. Že jim to přišlo ne nevhodné, že mysleli, že chci být raději sama doma. Přiznali, že nevěděli, jak s vdovou mluvit, báli se, že budu pořád vyprávět o manželovi, nevěděli, zda to zvládnou," vypráví.

Autorka knihy Zármutek a pomoc pozůstalým Naďa Kubíčková radí, aby se lidé s ovdovělými mluvit nebáli: „Lidé se bojí, že se pozůstalý rozbrečí, že nezvládnou jeho reakci, že ho nedokážou utěšit. To nevadí. Klidně ať pláče. Pokud nebudou vědět, co říci v dané situaci, tak ať přiznají: Já nevím, co ti mám na to říci. A nechají prostor pozůstalému, aby neměl pocit, že od něho utíkají.“ Protože úplně nejhorší ze všeho je samota.

Počítejme tedy s tím, že se každému z nás jednou může přihodit to, že se stane vdovcem či vdovou. Jistě, připravit se na to předem nejde, ale je dobré vědět, že takových lidí je hodně. A myšlenka, že si ovdovělí mohou navzájem pomáhat v různých kurzech či klubech, která se osvědčila v praxi v zahraničí, je skvělá. Tak co třeba udělat něco pro to, aby stala realitou i v českých a moravských městech a obcích?

 

Kde nám pomohou?

  • Krizové centrum, Psychiatrická léčebna Praha-Bohnice. Vznikla tam terapeutická skupina speciálně pro vdovy a vdovce.
  • Cesta domů. Hospicové hnutí, které mimo jiné provozuje web Umírání.cz. Tam jsou různé odkazy a kontakty.
  • Zármutek a pomoc pozůstalým. Kniha plná užitečných rad, autorka Naďa Kubíčková.
ovdovění
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Karel Hyndrák
Podle Českého statistického úřadu žije v ČR v naší íčkařské skupině 60 - 85 let, ve stavu single (Svobodní/é, rozvedení/é a vdovci/vdovy) celkem 975 872 lidí. Z toho je vdov 447 tisíc, to je 46%. Vdovců je 91 tisíc. Single jsou muži 290 tisíc, ženy 685 tisíc. Zabývat se otázkou vdoveckého/vdovského důchodu je asi rozumné, jinak to utratí jiné skupiny obyvatelstva za bůhvíco.
Květa Řičánková
13.4.2017 byl na íčku článek od p.Hany Lancové o sdružení vdovy a vdovci ze Zlína, www.vdovyavdovci.cz
Eva Krausová
Každá smrt je smutná, tíživá a vůbec nemusí jít jen o vdovy. Myslím, že je velice špatné, když se zablokuje účet do vyřízení dědictví, z čeho má pak člověk žít, jíst, platit nájem ap.? Je to nedomyšleno. Ač stačí mít prostě svůj účet. Na druhou stranu je mnoho žen, co jsou závislé na mužích celý život, často i když manželství neklape se raději ani nerozvedou už kvůli třeba finanční závislosti. A ona žádná závislost v životě není dobrá. Chce to více samostatnosti a i přes velkou lásku k tomu druhému si uvědomovat, že jsme zodpovědni za svůj život a nemůžeme neustále počítat s pomocí druhého, spoléhat bychom se měli hlavně jen na sebe, protože když nám pak blízcí nečekaně "odejdou", zjistíme, že jsme na vše v životě vlastně sami... Nejvíce myslím bolí chybějící láska a sdílení života, to se nedá totiž nahradit žádnými penězi. I proto mi je blízký buddhismus, který má k jakékoliv závislosti daleko. Láska je život.
Jaroslava Havlíčková
Je to těžké. Ale co není. Jsem vdova od 1999, muž mi odešel měsíc po mamince. Bylo mu teprve padesát . Ale život šel dál, děti odrostly , a mě samota vyhovuje. V článku zmíněná organizace Vdova vdově se mi líbí, ty první roky jsem v tom dost plavala:) a příliš pomoci nebylo.
Jana Šenbergerová
Smrt je třeba mít na zřeteli stále. Budeme-li se i nadále tvářit, že se nás to netýká, budeme jí zasaženi mnohem víc. A že nějakým způsobem budeme, je nade vši pochybnost.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.