Případ pro záhadology:  Kde se vzala pomoc...
ilustrační foto: pixabay.com

Případ pro záhadology: Kde se vzala pomoc...

23. 11. 2017

Můj příběh, který chci vyprávět, se odehrál již před řadou let. Byl však tak neobvyklý a záhadný, že si jej pamatuji i se všemi podrobnostmi, jako by se stal docela nedávno.

Tehdy jsme končili autoškolu a na závěr jsme se rozhodli uspořádat malou oslavu v jedné místní restauraci. Byl takřka začátek léta s letním počasím, do prázdnin zbývaly snad jen dva týdny.

Oslava probíhala asi tak, jak bylo obvyklé ve větší skupině lidí, kteří byli spíš kolegové než přátelé - přípitek, občerstvení, vyprávění novopečených řidičů, hudba, tanec. Rozcházeli jsme se v pozdních hodinách. Náš instruktor odvezl autem kolegyně, keré bydlely mimo Týn, pro některou přijel manžel, někteří měli cestu stejným směrem.

Já jsem odmítla nabídku doprovodu svého "tanečníka" - nebyl mi příliš sympatický a nechtěla jsem mu dát příležitost pokoušet se o nějaký bližší kontakt. Domů jsem tedy musela jít přes město sama. Z náměstí ulicí k mostu, přejít na druhý břeh řeky, pak rovně přes křižovatku a ještě pěkný kousek cesty opuštěnými ulicemi se starší zástavbou.

V těch pozdních hodinách bylo město osvětleno velmi málo, ale i tak jsem uviděla, že se v křižovatce objevil voják. Snad šel do kasáren od nočního vlaku? Ale ten přece přijel už dávno. Popošel přímo ke mně a zeptal se, kolik je hodin. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, a tak jsem jen velmi neochotně odpověděla: "Bude za deset minut jedna". A odcházela jsem dál svým směrem. Po několika metrech jsem přímo cítila, že mne sleduje. Letmý pohled dozadu mé obavy potvrdil. Na ulici nikdo jiný nebyl, ani jediné okno nesvítilo. Přidala jsem do kroku, on však také. Domů zbývalo aspoň 300 metrů. Kdyby mě napadl, volání o pomoc by asi nikdo v takovou dobu neslyšel. A pokusit se utéct? V dlouhé sukni a botách na podpatku by to nebyl zřejmě zdařilý pokus.

Znovu jsem se trochu otočila.... Za mnou, ve vzdálenosti snad 5 metrů, stál pes - veliká černá doga - a  pár metrů za psem voják. Náhle mě napadlo, že musím psa přimět k tomu, aby šel se mnou. "Arno, pojď!", použila jsem první jméno, které mě napadlo, a pes poslechl. A tak ušla tato nepochopitelná trojice většinu zbývající cesty k chalupě.  Ještě několikrát jsem se ohlédla a psa oslovila.

Zbývalo posledních 50 metrů. Tam ale končila osvětlená cesta..... V chalupě tma, maminka byla v té době již dlouhodobě v nemocnici, jen naše fenka Lesana spala snad někde v kůlně. Už jsem se neohlédla, trochu jsem si chytla sukni a s veškerými silami jsem vyrazila k brance. Jak jsem otevírala a už ke mně přiběhla Lesana, podívala jsem se směrem k silnici, kde svítila poslední lampa... Po psu i po vojákovi ani památky. Zabouchla jsem branku a spolu s Lesanou vběhla do chalupy a zamkla všechny dveře. Pro jistotu jsem ani nerozsvítila.

A pes? V Týně v té době nikdo černou dogu ani podobného velkého psa neměl. A celou záhadnou cestu městem rozhodně v mé představě nevyvolala jedna malá sklenička vína na začátku našeho večírku.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
No jo, omlouvám se, já myslel, že to byla od Marcelky taková parodie na různé záhady. Pokud je to příběh opravdový, pak obdivuji, Marcelko, Tvoji duchapřítomnost. Zavolat na psa by mne, obávám se, nenapadlo.
Zorka Horká
Jojo, na zázraky nevěřím, ale doufám v ně. A na anděly věřím....
Zuzana Pivcová
Libore, mně to veselé nepřipadalo a takovou reakci bych nečekala. To vyprávění znám samozřejmě už celá ta léta. Psychologové nebo psychiatři tvrdí, že u lidí s abnormálně silnou představivostí může dojít k určitému zhmotnění. Já si ale osobně myslím, že to byla pomoc ze strany naší maminky, která v té době už měla nakročeno na druhý břeh. Můžete si myslet, co chcete. Zažili jste někdy nehmotnou bytost?
Věra Ježková
Tajemný příběh. Třeba opravdu ten pes patřil vojákovi. Ale určitě bych se také bála. Možná trochu míň, mít těch skleniček v sobě víc.
ivana kosťunová
Tedy do smíchu mi přitom nebylo, ale napadlo mě nečekané rozuzlení. Nepatřila doga tomu vojákovi ? Třeba ji zrovna venčil a tak chodili sem tam, a pak odešli spolu. A voják byl vůbec voják ? Pamatuji se, že mládež koncem šedesátých let s oblibou nosila vyřazené vojenské uniformy. (já měla taky takové vojenské sako a na chmelu jsem ho docela užila). Ale být na vašem místě, taky bych se bála a zároveň dělala hrdinku. :))
Libor Farský
Vždyť je to spíš veselé. Přidám vtip. Slečna se také vrací domů z tancovačky již za tmy. Najednou za rohem proti ní muž a již docela blízko. Zarputilý výraz ve tváři a zeširoka rozpřažené ruce. "Ten mě znásilní, na těch střevíčkách mu už neuteču. A ještě mi roztrhne tuhle krásnou novou blůzičku," řekne si to nešťastné děvče. Začne si tedy blůzičku rozepínat. Muž je už u ní a řekne: "Uhni, kurvo, nesu sklo!"
Jitka Hašková
Někdy přijde pomoc z hůry, neznáme všechny věci ve vesmíru.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.