Šaty pro Růženku

Odpoledne jsem si udělala úkoly, a protože venku dost prší a mně se nechce jít ven vzala jsem si svůj malý kufřík s šitíčkem, od maminky jsem si vyprosila krejčovské nůžky s ostrou špičkou a zalezla si v kuchyni pod stůl. Budu šít šatičky pro svoji novou panenku.
Moje panenka je moc krásná, je úplně jiná než všechny ostatní které mám, a ani v hračkářství takovou panenku nemají. Dovezl mi ji strýc Jirka odněkud z cest.
Jmenuje se Růženka, a to proto, že je ze všech nejhezčí. Moje šití bude dnes náročnější než jindy, chci na šatičkách udělat pod průramky průstřihy a ty pak podložit látkou jiné barvy. Napřed si panenku změřím a pečlivě vypracuji střih aby mi všechno ve švech dobře sedělo.
Nejraděj bych je šila na maminčině Veritasce, ale mamka má práci a dost pospíchá, za chvíli přijde na zkoušku paní Růženka Preclíková, prodává v trafice na náměstí. Je to už stará paní, minule říkala, že půjde příští rok do důchodu. Paní Preclíková je vdova a nemá žádné děti, chodí k nám asi ráda, protože tady sedává i několik hodin, maminku to nejspíš moc netěší, protože má práci a nás tři a také tatínka, nikdy ale Růžence neřekla, že nemá čas.
Paní Preclíková si nechává šít nové šaty na rande. Já nevím, co je rande, ale pochopila jsem, že nějaká schůzka nebo tak něco. Látku na nové šaty si přinesla minulý týden a mamince říkala, že je to kašmír a že se těší, jak jí budou ty šaty slušet. Ptala se také maminky, jak se jí látka líbí. Maminka chvíli mlčela a pak Růžence řekla, že to má do kašmíru hodně daleko, že s kašmírem to má společný jen paisley vzor a ty barvy také nejsou zrovna její šálek kávy.
Růženka posmutněla, a tak jí mamka asi chtěla udělat radost a řekla, že její názor ale není vůbec důležitý, protože když se v šatech bude dobře cítit a budou se jí líbit, tak to bude v pořádku. Jen by bylo vhodné použít nevýraznou rtěnku, protože k zelenorůžovým šatům a načerveno obarveným vlasům není ta Růženčina fialová rtěnka to nejlepší.
Paní Preclíková přišla pár minut po čtvrté hodině a hned jí bylo všude plno, mluvila dost hlasitě a její hlas zněl jako siréna ve fabrice. Donesla nám každému sáček gumových bonbonů a dětské časopisy. Oblékla si šaty a nazula nové, bílé, kožené boty na podpatku. Chtěla si vylézt na jídelní stůl, aby se viděla celá ve velkém zrcadle nad maminčiným strojem. Maminka ji ale zarazila, protože na jídelní stůl se jen tak v botech neleze, i když jsou nové. Mamka přehodila přes stůl starou filcovou podložku a pak Růžence dovolila na stůl vylézt. Dívala jsem se pod stolem do toho zrcadla a chtělo se mi smát, jsem zvyklá, že se u nás zákazníci prohlíží ze všech stran a vymýšlí si neproveditelné nesmysly a maminka i tatínek pak protáčí oči tak, aby to oni neviděli.
Pohled na Růženku byl přece trochu jiný, zatahovala břicho, hladila se po něm a prsa měla tak vysoko, že vypadala jak holub, když mu děda nafoukne vole. Usmívala se a asi byla spokojená. Ptala se také maminky, jak jí to sluší. Mamince se ale moc odpovídat nechtělo, moc dobře vím, proč. Včera odpoledne se u šití dost zlobila a říkala, že Růža nemá za nehet vkusu a ji že vůbec netěší se pod takovou práci podepsat, říkala toho ještě mnohem víc a teď neměla chuť říct paní Preclíkové pravdu.
Moje maminka ale nikdy nelže, a tak myslím, že jí to stejně řekne. To, co mamka odpověděla, mě ale zarazilo, řekla, že šaty vypadají nad očekávání dobře a že Růžence sluší, jen tu rtěnku ať si na to rande odpustí, protože mužům se příliš mnoho barev na ženách většinou nelíbí a ten amant by mohl vzít nohy na ramena dřív než by si vypili kávu. Zrovna všechno jsem z toho rozhovoru nechápala, ale chápala jsem, že maminka vlastně lže, a nemohla jsem tomu ani uvěřit.
V tu chvíli se ale stalo něco, co se nikdy stát nemělo. Růženka si vzpomněla, že sedím pod stolem, a zavolala na mě. „Miluško, no, řekni, jak se ti ty šaty líbí a jak mi to v nich sluší?“ Nechtěla jsem říkat vůbec nic, ale to není slušné a lhát se také nemá. Podívala jsem se na maminku, ta ale sklopila oči k zemi. Nadechla jsem se a snad na ten jeden nádech jsem ze sebe vychrlila „Paní Preclíková, ty šaty vám nesluší ani trošku a také je to hrozný, tahavý hadr. Maminka u šití pořád nadávala a říkala, že v nich budete vypadat jak nějaký august.“
Maminka zbledla a Růženka zase zrudla, slezla ze stolu a řekla „ No, nic Věruško, děti většinou říkají pravdu bez vytáček. Co s těmi šaty uděláme? Jde to ještě nějak zachránit? Třeba z toho udělat halenku k bílé sukni, aby těch barev nebylo tak moc? Samozřejmě vám všechnu práci zaplatím, byla to moje špatná volba.“
Maminka si oddechla a Růžence schválila to přešití na halenku a také jí řekla ať si na tu schůzku vezme bílou sukni a tu krásnou hedvábnou halenku, kterou jí šila minulý měsíc, protože modrá barva jí moc sluší a bude v tom elegantní dáma.
Růženka přišla opět za týden a moc maminku chválila za výběr oblečení, protože to mělo úspěch a v neděli jede s tím pánem autem na výlet.
Jak dopadlo další rande opravdu nevím, jen vím, že už se toho důchodu nedočkala. Následující zimu jsme jí šli na pohřeb.