Rodina živnostníka - Příběhy naší republiky
Foto: archiv autorky

Rodina živnostníka - Příběhy naší republiky

13. 5. 2018

Moje babička s dědečkem byli narozeni na počátku minulého století.
Vzali se, postavili dům ve Veselí nad Lužnicí a během let 1931 až 1933 se jim narodily tři děti.
Moje maminka byla prostřední.

O drobotinu se starala moje prababička, protože rodinu živila mlékárna. Měli prodejnu s vchodem v rohu domu, které se vždy říkalo krám. Majitelé kraviček brzy ráno přiváželi v konvích mléko, dědeček ho zpracovával, odstřeďoval a babička v krámě prodávala.
Protože děda byl vyučený cukrář, snil o své vlastní cukrárně.
Jenže v době hospodářské krize se těžko podnikalo a dědeček si byl vědom, že lidé na vesnici mají jiné myšlenky, než chodit do cukrárny.
Do toho přišla druhá světová válka. V roce 1943 nejmladší syn umřel na zápal plic a rodina to velice těžce nesla.
Babička si přála další dítě a do roka měli chlapečky hned dva.

Válka skončila, dědeček doufal v lepší budoucí život a prosperitu živnosti a rozhodl se splnit si svůj sen.
Půjčil si peníze a koupil v Děčíně bytový dům na frekventované ulici. Do jednoho z horních bytů se rodina nastěhovala. V přízemí dědeček zřídil vysněnou cukrárnu s vlastní cukrářskou výrobnou, kterou vybavil stroji a pomalu rozšiřoval sortiment. V rodinné firmičce se každý rodinný člen snažil pomáhat. Babička ve výrobě, starší dcery v prodejně. Cukrárna se ujala, byla hodně navštěvovaná a prosperovala díky pracovitosti i obchodnímu duchu, protože dědeček pro firmu dýchal. Například neváhal cukrárnu otevřít, když skončilo večerní promítání v kině naproti a lákal zákazníky na zmrzlinu. Potrpěl si na kvalitu vyráběného zboží a vždy s úsměvem obsluhoval zákazníky, k čemuž vedl i obě starší dcery za pultem. Dědeček měl kromě firmy a rodiny i spoustu zájmů. Volný čas nejvíce rozděloval mezi malé syny, hraní divadla a malování obrazů.

Radostná léta rodiny živnostníka překazil rok 1948. Po komunistickém puči došlo ke znárodnění firmy. Rodině byl zabaven veškerý majetek a živnost zrušena. Mohli jen zůstat v bytě a platit nájem. Moje babička raději i s malými synky odešla zpět do Veselí nad Lužnicí k mamince, kde v bývalém krámu zařídila klukům pokoj. Má prababička s malými  hošíky pomáhala, aby babička mohla nastoupit do práce, protože dědeček se zpět k rodině nenastěhoval. Zůstal v Děčíně s nejstarší dcerou, která se mezitím vdala. Ztráta cukrárny ho natolik zdeptala, že hledal útěchu ve vztahu s jinou ženou, s kterou si pořídil další dítě. Ani to nepomohlo a proto se rozhodl v roce 1954 ukončit svůj život. Já jsem se narodila až půl roku poté, tak jsem svého dědečka nepoznala. Mé mamince až do smrti připomínal tatínka jeho malý akvarel listů s kaštany, který jí namaloval v roce 1947 k patnáctinám.

Foto z r.1947 z archívu mé sestřenice - Cukrárna - moje patnáctiletá maminka má pod bílou zástěrkou tmavou halenku, ale mohli byste ji snadno poznat sami, vždyť jsem jí strašně podobná :-)

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Jeden z mnoha podobných osudů. Moje babička měla konzum, ten jí potom zabrali a kdyby jíi otec - syn neživil, tak umřela hlady. Stát jí vyměřil 120Kčs penze.
Dana Puchalská
Manželův děda s babičkou měli v Praze hospůdku. Také o ní přišli. Byla to šíleně hloupá doba. A teď tam je místo ní další zbytečný obchod, který krachuje. Vždy si vzpomenu na film Všichni dobří rodáci kde padla tahle věta...... Vy jste to ale zrajtovali....
Helena Votíková
I můj příběh by byl podobný, dědeček měl pekárnu. Nakonec skončil ve fabrice a babička zůstala prodávat v kdysi vlastním obchodě a z táty pekaře se stál zámečník.
Blanka Macháčková
Myslím, že moc příběhů naší republiky nebude veselých. Ty osmičky přinášely radost, ale i zklamání.
ivana kosťunová
Takových lidských tragedií bylo - můj dědeček správně odhadl další vývoj a prodal živnost ještě před rokem 1948 a o utržené peníze přišel v r. 1953 při měnové reformě. I když se dožil 82 let, naprosto ztratil životní elán. Pouze přežíval.
Věra Lišková
Také moje maminka se svým bratrem rozhodla, že si založí živnost, bylo to knihkupectví. Po válce pracoval její bratr v redakci novin a měl přehled o vycházejících knihách. Maminka pro svůj obchod žila a byla u svých zákazníků oblíbená, dařilo se jim a obchod se rozšiřoval. Většinu vydělaných peněz investovali do nového zboží. Na konci roku 49, přišlo znárodnění a zákaz pro maminku pracovat v oboru.
Zuzana Pivcová
Helenko, příběhy rodin, které doplatily na změnu režimu, jsou si něčím podobné. Můj tatínek byl hrozně hodný člověk, režim po osmačtyřicátém nijak neproklínal, protože byl věřící, ale ztratil smysl života a to ho zabilo. Díky za hezkou vzpomínku, oceňuji i historické fotky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.