Rozdílné tempo. Ve stáří to je problém
Ilustrační foto: ingimage.com

Rozdílné tempo. Ve stáří to je problém

28. 6. 2018

Žena chce výlet na kole, muž chce být doma u televize. Nebo naopak. Muž plánuje cestu autem k moři, žena říká: To bude únavné, to nezvládneš. Jestliže je někdo akční a někdo naopak zpomaluje, s přibývajícími léty to do páru vnáší spoustu neshod.

Jedna osmdesátiletá dáma se nedávno obrátila na svou psycholožku. Vyprávěla jí: „Jen co jsme do Maďarska dojeli, šel si lehnout. Cesta ho zmohla. Dříve řídil až do Jugoslávie a po příjezdu jsme šli tančit. Nejraději by už nikam nejezdil. Co s ním mám dělat?“

Psycholožka se ji snažila jemně upozornit na to, že je řeč o pánovi, kterému je osmdesát tři let. Že je tedy celkem přirozené, že se poté, co řídí auto z Ostravy do Maďarska, cítí být unavený a jde si lehnout. To by si přece šli odpočinout i lidé mnohem mladší. Hlavně ať je ráda, že je muž v takové výborné kondici, že je po osmdesátce schopen odřídit tak dlouhé trasy. Co by jiní za to dali. Jenže dotyčná žena má k životu úplně jiný přístup.

„Když ho nechám odpočívat, rozleží se, zleniví mi celkově. Proto stále vymýšlím aktivity, při kterých musí být ve střehu, v kondici,“ vysvětlovala.

Mezi sousedy jsou ostře sledovaný pár, protože si mnozí myslí, že ona partnera neúměrně přetěžuje, že vzhledem k jejich věku jsou jejich aktivity přehnané. Běžně jedou i několikrát týdně autem z beskydské chaty do Ostravy, minimálně jednou měsíčně ke známým do Olomouce, doma mají stroj na cvičení. Když muž chvíli sedí, žena na něj ihned volá, že by se měl hýbat, a organizuje nějakou aktivitu.

Dříve byli aktivní oba. On rád řídil dlouhé trasy, rád jezdil k moři, do hor i na návštěvy známých ve vzdálených městech. Teď působí unaveně, vyčerpaně. Je znát, že ho neustálý rychlý rytmus jeho paní vysiluje. „Nic neříkám, protože to nemá smysl, jen doufám, že i ona jednou trochu zpomalí. Ale to už tu nebudu,“ podotýká se smíchem.

Jenže lékaři varují, že právě nerovnost v rytmu či tempu, v jakém pár ve vyšším věku žije, časem může způsobit problémy, a to i vážné zdravotní. Každý stárneme jinak. Zatímco někomu v osmdesáti cesta autem k moři způsobí radost, pro jiného je to naprosto nezvladatelná zátěž.

„Velmi často se nyní používá pojem aktivní stárnutí, zdravé stárnutí. Je to problematické. Pro mnohé znamená nucení se do aktivit. Ale člověk přece aktivní být může i nemusí, pokud není, neznamená to, že je méněcenný. Jen zvolil jiný způsob stárnutí, takový, jaký mu vyhovuje,“ říká Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze, jedna z nejuznávanějších českých odbornic na problémy spojené se stárnutím. Za mnohem důležitější považuje způsob, který gerontologové označují jako produktivní stárnutí. Tedy skutečnost, že člověk zůstává i ve vyšším věku produktivní. To ovšem neznamená, že musí pracovat, tvořit hodnoty. Ty hodnoty nemusí být materiální, ale často jsou neuchopitelné, těžko popsatelné. Produktivní je podle ní mnohdy člověk, který je sice kvůli věku a nemocem odkázán na pomoc druhých, ale protože je moudrý a dovede vytvořit kolem sebe určitou atmosféru, vlastně lidem, kteří jsou v jeho blízkosti, něco dává. Starost a péče o něj je pro ty lidi přínosem. Na rozdíl od nějakého bručouna, který sice v osmdesáti cvičí a řídí auto a nutí svůj protějšek, aby dělal totéž. Ovšem ve skutečnosti je protivný tak, že se mu lidé vyhýbají a jeho protějšek trpí.

Bohužel, mnozí lidé podlehli dojmu, že správné, zdravé stárnutí je to, kdy se člověk přemáhá ke stále vyšším výkonům, i když mu to místo radosti přináší starosti. A to nejen jemu, ale i jeho protějšku. Dalším příkladem je pětasedmdesátiletý Ota, bývalý tělocvikář. „Na stará kolena se ukázalo, že máme s manželkou úplně odlišný rytmus života. Já dál chodím po horách jako dříve, ona s turistikou přestala někdy ve čtyřiceti. Došlo mi, že se jí věnovala vlastně jen proto, aby byla se mnou. Když mě balila, byla ve dvaceti nadšenou turistkou. Ve třiceti byla vlažnou turistkou a od čtyřiceti sedí doma. Teď nejraději tlachá s kamarádkami na různých internetových diskusních fórech. Když sedí u počítače, je evidentně spokojená. Přibrala, pořád za mnou chodí s nějakými katastrofickými teoriemi a hroznými zprávami, které někde vyčetla. Chvíli ji poslouchám a svět se mi zdá být před zánikem. Když vylezu na nějaký vrchol a dám se do řeči s lidmi v horské chatě, mám pocit, že svět je stejně hezký, jako býval před lety. Že lidé jsou fajn. Myslím, že v penzi jde o to něco udělat pro své tělo, zdravě se unavit, dát si pivko, pak se dobře vyspat. Žít tak, jak to člověku dělá dobře. Mé ženě evidentně dělá dobře počítač, mně hory. Akorát, že se kvůli tomu hádáme, protože já nechápu ji a ona nechápe mě,“ vypráví.

To, v jakém tempu bude náš partner žít, až zestárne, se dá dříve odhadnout jen velmi obtížně. I z akčních mužů, kteří milovali pohyb, se stávají peciválové. Naopak z mnohých žen, které celý život zasvětily péči o děti a rodinu, se třeba po šedesátce stanou cestovatelky, cvičenky, dobrovolnice, zkrátka dámy, které si najdou nový smysl života a najednou žijí jinak, aktivněji, než když byly mladší.

Ideální je, pokud se partneři dovedou tolerovat, i když mají úplně jinou životní rychlost. Zpravidla ale právě ta rozdílná rychlost způsobuje, že tolerance je velmi obtížná.

 

Hana Charvátová, redakce

 

 

 

rodina vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Rozdílné tempo ale nemusí být až ve stáří. Já s manželem jsem jezdila ráda na kole i na běžkách, ale nestačila jsem mu ani v mládí - byla jsem vždy úplně "hotová". Později jsme to řešili tak, že já jsem jezdila na lyžích s třemi dětmi, později vnoučaty - manžel jel rychleji sám. Vždy jsme si dali v určitou hodinu někde sraz - většinou v restauraci u nějakého jídla a tím byl problém vyřešen. Když později onemocněl, tak zpomalil ve sportu a už jsme mohli jezdit v pohodě spolu - ovšem to bylo jen určitou dobu, než se nemoc zhoršila...
Zuzana Pivcová
To by musel být ideální případ, aby dvojice v pokročilejším věku byla v rovnocenném zdravotním stavu, oběma to stejně myslelo a ještě měli společné zájmy. Nejhorší je asi nutit: Partnera i sebe. To nemůže mít dlouhé trvání. Ale jsem teoretička, tak se omlouvám.
Jana Šenbergerová
Když chci s někým být, tak se musím přizpůsobit. Jeden trochu přitvrdí, druhý trochu ubere. No a když to nepůjde, mělo by dojít na pochopení z obou stran. Ty nemůžeš, tak nemusíš. Ty chceš, tak můžeš. :-)
ivana kosťunová
Zde jsou popsány pouze případy, kdy ten aktivnější parter nutí toho méně aktivního, aby se přizpůsobil jeho tempu. Ale může to být i naopak. Já myslím, že ta tolerance je právě v tom, akceptovat odlišný způsob žití partnera. Mezi mými přáteli je pár takových, kteří to pochopili, do ničeho se vzájemně nenutí, ani si vzájemně nic nezakazují, a žijí spokojený život.
Věra Ježková
Tolerance je takové ošemetné slovo. Toleruji ti, že jsi jiný než já. Proč? Skrývá se v tom myšlenka, že já jsem lepší. Ale budiž, nebudu slovíčkařit. Pojem je obecně akceptován a běžně užíván. Můj partner je o dost starší než já. Na rozdíl ode mne stále pracuje – učí na VŠ. Chodí ale o holi, zatímco já po operaci kolene se pohybuji svižně. Když spolu jdeme, své tempo mu samozřejmě přizpůsobím. Na elektrickém skútru si vyjede buď sám, nebo jdu s ním a jede pomaleji či na mě po pár metrech počká. Každý máme také svůj okruh zájmů. Když jsme spolu, vycházíme si vstříc. A myslí nám to oběma ještě dobře.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.