Vztah mezi lékařem a pacientem tedy bývá křehký a mnohdy komplikovaný. Často kvůli tomu, že v něm schází to nejdůležitější: komunikace.
Osmdesátiletý František zpravidla prosedí v čekárně u své obvodní lékařky půl dne, pak se na něj doktorka jen podívá, zeptá se ho, zda nemá další potíže, předepíše mu další léky a František zase jde domů. Po dvou měsících se opakuje totéž. Doma si přitom dceři stěžuje, že ho bolí to či ono.
„Přišla jsem na to, že on vlastně s doktorkou vůbec nemluví, přesněji ona nemluví s ním,“ říká jeho dcera. „Sama jsem pracovala léta ve zdravotnictví, tak vím, že lékaři mají na pacienty málo času a odbavují je jak na běžícím páse. Jenže táta je typ, se kterým je třeba si povídat, vytáhnout z něho informace, vyptávat se ho. Má pocit, že paní doktorku zdržuje, tak jen vždy uctivě přijde pro léky, ale vůbec jí třeba neřekl, že mu po nich v poslední době není dobře. Až když jsem tam šla já a řekla jí to, úplně mu změnila jejich kombinaci a je mu lépe,“ vypráví Františkova dcera.
František je jeden typ pacienta. Dalším typem jsou ti, kteří si myslí, že lékař má být něco jako zpovědník. Usednou a chtějí si vyprávět, stěžovat si, radit se. Pro mnohé lékaře jsou postrachem, protože za nimi obvykle čekají další pacienti a lékaři je pak nestíhají přijmout. Lékaři často říkají, že čas, který stráví povídáním si s pacientem, jim pojišťovna neproplatí, a proto se snaží každého z ordinace co nejrychleji vyexpedovat.
„Je to velký problém, že lékaři nyní nemají čas si s pacienty povídat, protože zejména u pacientů vyššího věku je to potřeba,“ uvedl geriatr Hugo Přibyl, autor knihy Lidské potřeby ve stáří, který má například následující zkušenost: „Měl jsem pacienta, který stále hubnul. Nakonec skončil v nemocnici, absolvoval veškerá možná vyšetření i kolonoskopii, ale hubnul dál. Když přišel za mnou, povídali jsme si a já se ho ptal, zda ho samotného nenapadá, čím to je, že pořád hubne. A on mi vyprávěl, že má nové zuby a ty mu dobře nesedí.“ Ten pán prostě málo jedl, ale protože se ho nikdo nezeptal, jak jí, případně proč jí málo, nikomu to neřekl a oddaně absolvoval všechna možná nepříjemná vyšetření.
Bohužel, současné zdravotnictví je nastaveno tak, že je pro lékaře výhodnější posílat pacienty na všemožné vyšetření, než si s nimi prostě povídat a snažit se co nejvíce zjistit obyčejnou lidskou komunikací.
„Starším lidem nyní obecně chybí možnost komunikace. Vymizela místa, kde se lidé běžně dávali do řeči. Dříve si takto povídali například při návštěvách hřbitovů nebo v klasických obchodech. Jenže dnes se asi těžko s někým dáte do řeči v obrovském supermarketu. Jenže lidé vyššího věku velmi často mají potřebu s někým mluvit, svěřit se a velmi často by to udělali třeba směrem k lékařům, jenže mnozí na ně nemají čas,“ uvedla i psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta.
„Mnoho nemocí je způsobeno právě psychikou, jenže když si lékař s pacientem nepovídá, nedozví se to,“ upozorňuje geriatr Hugo Přibyl. Dokladuje to příběh jisté paní z Prahy, která začala po sedmdesátce velmi chřadnout. Přestěhovala se do jiné části Prahy, začala chodit k jiné lékařce. Ta z její zdravotní karty žádné předešlé nemoci a problémy nevyčetla, tak se divila, proč je paní najednou nemocná. Měla vysoký tlak, žaludeční vředy, výrazně zhubla.
„Ta mladá paní doktorka si mě jednou pozvala na konec své ordinační doby. Když jsem přišla, řekla, že nade mnou přemýšlela a že se chce zeptat, jestli jsem v poslední době neprožila něco nepříjemného. Že má čas, že už nečekají další pacienti, že si můžeme popovídat. Velmi mě tím překvapila. Vlastně mi tam ruply nervy, já se rozplakala a jí jediné jsem vyprávěla, co mě potkalo. Že mi zemřel manžel a že mě pak syn podvodem připravil o pěkný byt na Smíchově, takže jsem se musela odstěhovat do garsonky na sídlišti, za kterou jsem dala všechny úspory. Ta obvodní lékařka mi vlastně posloužila jako psycholog. Řekla, že se o mně chtěla dozvědět co nejvíc, než mě bude posílat na spoustu vyšetření k odborníkům. Nakonec se můj stav postupně zlepšil a nikdy té mladé lékařce nepřestanu být za její milý, lidský přístup vděčná,“ vypráví dotyčná dáma.
Psychologové tvrdí, že čím je člověk starší, tím větší význam pro něj má, pokud si může s někým povídat, pokud cítí, že má o něj někdo zájem. Mnozí lidé nikoho takového nemají ani mezi svými blízkými. Je jasné, že lékaři nejsou zpovědníci, že obvodní lékař nemůže sloužit pacientům zároveň jako terapeut či psycholog. Ale trocha lidskosti a komunikace dokáže divy.
Takže pokud senior natrefí na lékaře, který jej nebere jen jako další kus, který mu přinese body pro pojišťovnu, ale jako člověka s radostmi i starostmi, které ho zajímají, měl by to považovat za velké štěstí. Takoví jsou totiž čím dál větší vzácností.
Hana Charvátová, redakce
