Dcero, jsi kapkou krve mého těla,
kdy jedno srdce bilo dvěma údery.
Zvolni svůj překotný běh v proudu času.
Zastav se a naslouchej své duši,
zda chce bouřlivé Tvé prožitky,
jež jsou nástrahami
dnešních dní našeho světa.
Zastav se a vnímej,
s láskou v srdci.
Pak jdi, cestou s očima dokořán.
Ale ani Já Ti nemůžu říci,
ač slova se mi ze rtů derou,
máš-li svůj zrak
k hvězdnému nebi pozvednout,
nebo se držet pevné zemi.
Či v úrovni svého těla,
máš hledat cestu svou.
Mé srdce, které bilo
v době Tvého zrodu
se srdcem Tvým,
přálo by si mít pár křídel andělů,
a nad Tebou je v ochraně rozestřít.
Však je to jen má tužba,
mého citu chtění.
Jsi a stále budeš
mojí milovanou dcerou.
Vyrostla jsi,
už nejsi malým dítětem,
ale zralou ženou.
A tak má láska matky si jen přeje,
ať v radosti prožíváš život svůj.
a do šťastných okamžiků,
všeobjímající lásky pluj.
