Smutný osud kočičí
Pixabela.com

Smutný osud kočičí

31. 1. 2019

Mám svá oblíbená místa k procházkám a na jednom z nich jsem se popvé setkala s opuštěnou kočičkou. Byla vyhublá a hladová, když jsem jí nabídla kousek buchty, kterou jsem si nesla k svačině, neodmítla a věřte nebo ne, snědla ji s chutí. Myslela jsem, že kočky sladké nejedí. Byla asi fakt vyhládlá. Asi za dva dny jsem tam šla znovu a opět jsem na ni narazila, ale to už jsem měla pro jistotu s sebou kočičí granule a plastovou misku. Když si tak pochutnávala, měla jsem možnost si ji řádně prohlédnout. Čekala koťátka. Přemýšlela jsem, jak jí pomoci, a viděla jsem v té chvíli  jediné řešení. Nosit jí i nadále krmení a to jsem také dělala. Jednou jsem tam zase spěchala, ale ona na mě už nečekala.Řekla jsem si, že se jí asi někdo ujal, a byla jsem ráda za dobrý konec.

Odjeli jsme na dovolenou a já už na svoji kočičí kamarádku nemyslela. Bylo po létě a já opět začala chodit na procházky a při té příležitosti mně přišla myšlenka na kočičku. Druhý den tedy vyrazím na známou cestičku podle vody a jak jdu, slyším za sebou nějaký šelest, ohlédnu se a ona to dvě malá koťátka. Vzpomněla jsem na kamarádku kočku a došlo mně, že to byla asi jejich matka. Koťata byla v dosti zuboženém stavu, ale krásná. Dlouho jsem neváhala, i když jsem si říkala, jestli mě manžel nevyhodí, ale nevyhodil.

Přijali jsme je do rodiny a vnučky jim daly jména Ben a Dan, byli to bratři. Koupili jsme jim krásné pelíšky , jednomu modrý a druhému červený. Jim se ale líbil červený a oba se uvelebili v něm.

S oběma jsme užili  tři roky radosti a vnímali jejich lásku. Loni na jaře jsme přišli o Bena, dodnes nevíme, co se mu přihodilo. Hledala celá rodina, ale marně. Bylo nám to všem moc líto a dlouho jsme doufali, že se vrátí. Nevrátil!

Zůstal nám již jen Dan, ale mám pocit, že též jemu se stýskalo. Letos s námi, jako každý rok, oslavil Vánoce a dne 13.1.2019 zemřel před našima očima. Zřejmě infarkt.

Byl pochován na zahradě za účasti celé naší rodiny a shlížel na nás z kočičího nebe. Smutný osud zdědil zřejmě po své matce.

Dane, měli jsme tě rádi!

 

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Kolářová
Smutné.
Soňa Prachfeldová
Je dobře, že je v mnoha lidech cit k opuštěným zvířátkům. Syn loni přinesl ze šachty zubožené kotě, jenže to byla podbízivé a kočička a zanedlouho měla 3 koťátka. Po odchovaní koťat jsme ji nechali vykastrovat, 2 koťata šla ke známým do statků a třetí kotě už u nás zůstalo. Tak máme Novinku, Maxe a našeho kocourka Mikeše, ten se jich strani. Toho jsme také našli v lese jako kotě, ten byl na umrení. Tak doufám , že už žádné kotě nenajdeme odložené. Díky Tobe Jindřiško a všem lidem dobrého srdce :-)
Danka Rotyková
Jindřiško, mé poděkování a obdiv patří Vám všem.
Marie Seitlová
Jindřiško, je to krásný příběh i když konec je smutný. Ale díky tvému nalezením měli krásných pár let k dobru a s láskou jste o ně pečovali.
Elena Valeriánová
Naše děti měly taky několik "kocourků" a ti nám pak rodili koťátka. Byla s nima legrace. Ale já bych chtěla zavzpomínat na krásnou kočku našeho souseda. Naučila se za námi chodit na zahradu, vždy dostala něco dobrého. Sousedovi to nevadilo a pak jsme ji jednoho dne našli za plotem, otrávenou. To nám bylo neskutečně líto, byla to překrásná kočka.
Zdenka Jírová
Je to milé povídání se smutným koncem. Kočičky mám moc ráda, Měla jsem jich v životě řadu a jejich koncem jsem vždy byla velmi smutná. Naposledy mi odešla před Vánoci má 14 letá kočička, kterou jsem měla z útulku. Současně mám ragdolku. o kterou se její panička nemohla starat. Jsem ráda, že ji mám.
Hana Rypáčková
Moc hezké, i když smutné. Dcera se ujala kočičky, kterou srazil vlak, ošetřovala ji po zákroku veterináře a měla ji v práci, pak ji dala mé kamarádce na ves. Ta byla tak přítulná.. A když si k domku pořídili kočičku a kocoura , kočce se stalo to samé, taky měla amputovanou přední packu.Dožila 12 let. Osud?
Zuzana Pivcová
Co dodat? Kočkař kočkaři rozumí (právě tak jako pejskaři). A k životu s těmito tvory patři to hezké, i to smutné, které by někdy nemuselo být, nebýt zlých lidí.
Eva Mužíková
Jindřiško, bylo štěstí, že se ti prckové nechali odchytit, ale asi je donutil hlad. Hezký skutek. U nás ve statku se kdysi objevil velký zubožený kocour. Trvalo to mnoho dnů, než mi dovolil se k němu přiblížit. Jen díky hladu a neustálému mluvení na něj, dostal ke mně důvěru. To bylo radosti, když jsem jej mohla prvně pohladit a vrchol štěstí, když se nechal přenést ke mně na dvorek. Dlouhá léta jsme si užívali společného soužití, vždy ráno mne vítal takovým zvláštním mňoukáním. Domů jsem jej vzala jen jednou, ale nelíbilo se mu tam. Spal na koši ze senem ve chlívku, díky hustému kožíšku zimou netrpěl. Vzpomínala jsem na něj dlouho po té, kdy odešel do kočičího nebe vzhledem ke stáří.
Dana Puchalská
To je hezký a milý článek. Ikdyž se smutným koncem. Kamarád co bydlí za Prahou se takhle ujal malého kocourka. Přišel k nim, když byl velký tak akorát do dlaně. Koukal na něj skrz plot a žalostně mn'oukal. A teď je to kocour, co má asi 2 kg živé váhy a hlídá dům. A jmenuje se Tulák. A děti na něj nedají dopustit.

Zpět na homepage Zpět na článek
Zavřít reklamu