Mám svá oblíbená místa k procházkám a na jednom z nich jsem se popvé setkala s opuštěnou kočičkou. Byla vyhublá a hladová, když jsem jí nabídla kousek buchty, kterou jsem si nesla k svačině, neodmítla a věřte nebo ne, snědla ji s chutí. Myslela jsem, že kočky sladké nejedí. Byla asi fakt vyhládlá. Asi za dva dny jsem tam šla znovu a opět jsem na ni narazila, ale to už jsem měla pro jistotu s sebou kočičí granule a plastovou misku. Když si tak pochutnávala, měla jsem možnost si ji řádně prohlédnout. Čekala koťátka. Přemýšlela jsem, jak jí pomoci, a viděla jsem v té chvíli jediné řešení. Nosit jí i nadále krmení a to jsem také dělala. Jednou jsem tam zase spěchala, ale ona na mě už nečekala.Řekla jsem si, že se jí asi někdo ujal, a byla jsem ráda za dobrý konec.
Odjeli jsme na dovolenou a já už na svoji kočičí kamarádku nemyslela. Bylo po létě a já opět začala chodit na procházky a při té příležitosti mně přišla myšlenka na kočičku. Druhý den tedy vyrazím na známou cestičku podle vody a jak jdu, slyším za sebou nějaký šelest, ohlédnu se a ona to dvě malá koťátka. Vzpomněla jsem na kamarádku kočku a došlo mně, že to byla asi jejich matka. Koťata byla v dosti zuboženém stavu, ale krásná. Dlouho jsem neváhala, i když jsem si říkala, jestli mě manžel nevyhodí, ale nevyhodil.
Přijali jsme je do rodiny a vnučky jim daly jména Ben a Dan, byli to bratři. Koupili jsme jim krásné pelíšky , jednomu modrý a druhému červený. Jim se ale líbil červený a oba se uvelebili v něm.
S oběma jsme užili tři roky radosti a vnímali jejich lásku. Loni na jaře jsme přišli o Bena, dodnes nevíme, co se mu přihodilo. Hledala celá rodina, ale marně. Bylo nám to všem moc líto a dlouho jsme doufali, že se vrátí. Nevrátil!
Zůstal nám již jen Dan, ale mám pocit, že též jemu se stýskalo. Letos s námi, jako každý rok, oslavil Vánoce a dne 13.1.2019 zemřel před našima očima. Zřejmě infarkt.
Byl pochován na zahradě za účasti celé naší rodiny a shlížel na nás z kočičího nebe. Smutný osud zdědil zřejmě po své matce.
Dane, měli jsme tě rádi!
