Ráda bych se s Vámi podělila o úsměvnou historku s tehdy malou, asi čtyřletou vnučkou Andrejkou. Byla to doba, kdy jsem ještě pracovala a měla hlavu jako pátrací balon a vlastně byla stále ve stresu.
Brýle na čtení a práci v kanceláři jsem měla stále buď na nose nebo zapíchnuté ve vlasech, aby byly po ruce. Nebyly to brýle obyčejné, byly speciálně upravené pro práci s počítačem, aby řádně chránily múj zrak. Byly hezké a dosti drahé a hlavně, moje oblíbené. Jednoho dne byl zase pěkný fofr a já nevěděla, kde mi hlava stojí.
Rozhodla jsem se, že ještě napíšu zprávu pro pojišťovnu a ostatní dodělám přiští den. Sednu ke svému pracovnímu stolu, sáhnu do vlasů a brýle nikde. Nebyly na stole ani pod stolem. Říkám si, to mi tak ještě chybělo, ztratit oblíbené brýle! Začala jsem naříkat: Co já si bez brýlí počnu, bez nich jsem ztracená a naprosto nepoužitelná! Tento můj nářek zaslechla naše Andrejka, tehdy jsem měla pracovnu v domě, kde jsme bydleli, a začala mě utěšovat slovy: Babicko, ty ses ale tudlo, ty bejle se najdou, asi je más nekde zahlabaný, asi nekde ve skzíni.
Ano, Andrejka měla pravdu. Nakonec se brýle našly, v regále, mezi kancelářskými šanony!
Jsou to již "Staré pověsti české", ale při vzpomínce se musím smát .
