Labutí peříčko
ilustrační foto: pixabay.com

Labutí peříčko

27. 3. 2019

Obřad skončil. Smuteční hosté povstali, aby vzdali čest památce zesnulého. Někteří pak tiše odcházeli, někteří šli ještě projevit soustrast rodině zesnulého, zvláště jeho manželce. I já jsem tak učinila, i když do poslední chvíle jsem si  nebyla jistá,  zda to vůbec zvládnu.  Ráda bych tuto drobnou, do vozíčku schoulenou ženu vzala za ruku a řekla jí něco povzbuzujícího, něco, co zmírní její bolest. Ale věděla jsem, že nenajdu žádné slovo, které by nepůsobilo trapně, a věděla jsem, že ona ani nechce žádná slova slyšet a že stejně nevnímá, co jí lidé říkají. Byla zahalená do černého šálu, zahalená do svého bolu, s láskou v srdci, která tam zůstane už navždy. Slzy mi tekly po tvářích, stiskla jsem jí ruku a lehce pohladila po tváři.

Znala jsem ji dlouho. Bylo mi asi třináct let, když se k nám do bytovky nastěhovali. Bylo jim kolem třiceti a měli tři děti. S jejich mladší dcerou jsem pak chodila do školy, staly jsme se kamarádkami a já jsem byla v jejich rodině poměrně častým hostem. Paní byla krásná žena. Byla vždy upravená, jemně nalíčená a pěkně oblečená. Krom toho byla neobyčejně sympatická. Její muž byl vysoký, urostlý, takový ochranitelský typ. Pokaždé měl dobrou náladu, neustále s námi, dětmi, vtipkoval. Určitě se ženám líbil. Cítila jsem se u nich dobře, v jejich útulném bytě vládla pohoda, porozumění a láska. Vždy jsem k nim utíkala, když mi bylo nejhůř, tam jsem pokaždé našla balzám na svoji dušičku.

Uběhlo několik let a u té paní se projevily nějaké zdravotní potíže. Začala se léčit, ale léčba nebyla úspěšná a diagnóza zněla nekompromisně, byla to artróza kloubů. Děti doma pomáhaly, jak jen to šlo, a jejího manžela jsem často viděla, jak nakupuje, vaří, pere a dělá vše co je v domácnosti třeba. Paní se snažila, dodržovala rady lékařů i léčitelů, ale degenerace kloubů rychle postupovala a ona brzy chodila o holi, pak o berlích a nakonec skončila na vozíčku. Vím, jak těžké chvíle prožívala. Chodívala jsem ji masírovat a pak jsme si pokaždé daly čaj a povídaly jsme si. Bylo jí asi padesát, když se jí prsty na rukou zkroutily tak, že už se sama ani neoblékla, neučesala, svalstvo měla ochablé, byla odkázaná na pomoc druhých. Byla sice obklopena dobrými sousedkami a měla skvělé kamarádky, které občas vypomohly, ale většina starostí ležela na manželovi. Ten tenkrát změnil zaměstnání, aby mohl být co nejvíc s ní . Myslím, že jeho opora byla pro ni tak významná, že se dokázala zbavit vozíku a začala zase chodit. Sice jen pomaličku, ale přece.

Ovšem radost trvala jen chvíli, přibyly další starosti. Syn těžce onemocněl a musel opakovaně  na operaci ledvin, dceři se narodil postižený chlapeček a u nejstarší dcery  se začaly objevovat totožné příznaky nemoci jako u maminky. Bylo by toho až nad hlavu i pro zdravého jedince. Jak známo, většina mužů nedokáže unést tak těžké problémy a většinou utíkají. K alkoholu, k práci, k jiným ženám… Tenhle ale neutekl. I když o něho projevila zájem jedna žena z městečka a dost okatě mu nadbíhala, odolal.  Dokonce to došlo tak daleko, že ona to jeho odmítnutí neunesla a začalo ho všude pronásledovat. Dělala mu potíže a nakonec se odhodlala k šílenému činu. Navštívila jeho nemocnou paní u ní doma a začala jí vykládat, že by měla dát manželovi volnost, že ona je tak nemocná, že ho jen svazuje, zatímco on by mohl opravdu žít a života si užívat. Nejlépe s ní, protože ona ho miluje. Nemocná paní byla v depresích, dobře věděla, že je pro manžela břemenem a sama mu  navrhovala nějaká řešení, ale nechtěl nic takového ani slyšet. Dál se staral, dál nosil své ženě květiny, dál s ní jezdil v rámci možností na výlety. Dokonce se mu podařilo dostat ji na společenskou akci, pozval ji na ples. Společenským událostem se dávno vyhýbala, ale tentokrát souhlasila. Pořídila si dlouhé šaty, kamarádky jí pomohly s líčením a účesem, sehnaly vhodné boty. Manžel jí tenkrát donesl dárek a slavnostně jí ho předal. V sametové krabičce byl šperk z labutích peříček. Tenkrát opravdu zářila, byla šťastná a dokonce si s manželem i zatančila. Stáli na parketu, on ji pevně držel v náručí a jen tak lehoučce se pohupovali v rytmu pomalé melodie. Obletoval ji, hladil po vlasech, držel za ruku… Byl naprosto úžasný a myslím, že ostatní ženy ho obdivovaly. A odmítnutá žena posbírala zbytky cti a paní se omluvila.

Jenže nemoc byla krutá, po čase nastal zlom a houpačka šla zase dolů. A opět přišel na řadu vozík. Nepomáhaly ani rehabilitace, ani lázně, ani drahé léky. Muž šel do předčasného důchodu a o svou ženou se staral čtyřiadvacet hodin denně. Na jaře dostal nějakou banální virózu. Měl rýmu a zvýšenou teplotu. Najednou omdlel a už ho nikdo neprobral. Pro všechny to byl šok. Jeho paní se po pohřbu uzavřela do sebe. Žila pak u dcery, okolní svět ji přestal zajímat. Občas sedávala na vozíku na balkóně a netečně se dívala do prázdna, ruce složené v klíně. Byl na ni smutný pohled. Její zdravotní stav se silně zhoršil a do roka následovala manžela. Všichni říkali, že to bylo žalem.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Až neskutečně krásný příběh.
Soňa Prachfeldová
Dojemný životní příběh, znám v blízkém okolí podobný, ona nemít milujícího manžela, už by nebyla...
Hana Rypáčková
Ani nedokáži nic napsat...
Lidmila Nejedlá
Je to kus života těžkého s chvilkami radosti díky citlivému muži. Osud.
Marie Doušová
Krásný i když smutný příběh ,ale čest památce muži ,který dokázal svojí láskou a něhou svoji ženu obohatit každý den . Kde není láska,upřímnost a pokora,tam se žít nedá.*********
Eva Mužíková
Tak to je opravdu silný příběh, smutný ale krásný. Děkuji.
Květa Řičánková
Někdy jsou dva lidé spolu tak propojeni že opustí tento svět společně.Stalo se rodičům babičky,jeden zemřel a druhého když mu to řekli postihla mozková příhoda,zemřel další den.Pohřeb měli společně v jeden den.
Elena Valeriánová
**********************
Olga Štolbová
Děkuji, i smutný příběh dokáže zaujmout a někdy i poučit. ♥
Eliška Murasová
Příběh velké lásky, krásný a smutný.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 13. týden

Na Zelený čtvrtek začíná na státních hradech a zámcích turistická sezona. Tak si vyzkoušíme vaše znalosti na téma "České hrady a zámky."

AKTUÁLNÍ ANKETA

Provedli jste nějaké úpravy svého bytu či domu na stáří? (sprchový kout místo vany, bezpečnostní madla, bezbariérové prahy apod.)

Ano, úpravy bytu jsem (jsme provedli)

29%

Ano, ale zatím jen částečně

15%

Nevím, jaké úpravy by to měly být

11%

Ne, ale zvažujeme to

13%

Ne, o žádných úpravách neuvažuji

17%

Ne, protože na to nemám peníze

14%