Dilema ve stáří. Prodat milovanou chalupu?
Ilustrační foto: Lenka Měkotová

Dilema ve stáří. Prodat milovanou chalupu?

8. 4. 2019

Manžel zemřel, manželka nemá řidičák, nemůže tudíž jezdit na chatu. Přišla nemoc, člověk nezvládá práci na své zahrádce v kolonii za městem. Chalupa, kterou někdo budoval celý život, chátrá, protože dotyčný už nemá sílu ji udržovat.

Podobné situace prožívá hodně lidí vyššího věku. Najednou zjistí, že místo, které milovali, jim přináší více starostí než radostí.

Mami, prodej konečně tu chatu. Nezvládáš ji a my na ni nemáme čas. S podobnou větou v různých obměnách se setkává hodně seniorů. Jednou z nich je čtyřiasedmdesátiletá Alena, která má po smrti manžela hodně starostí kvůli tomu, že nezvládá údržbu chaty v Beskydech.

„Celý život jsme ji budovali. Bylo to místo, kde jsme vychovali děti, kam jsme utíkali v době, kdy nás štvali komunisté, kdy jsme nemohli cestovat, žít tak, jak bychom si představovali,“ vzpomíná Alena. Z rozpadlé dřevěnice svépomocí s mužem vybudovali nádhernou chaloupku, u které se turisté s obdivem zastavují. Je na poměrně odlehlém místě, na které dojede jen schopný řidič se silným terénním vozem.

„Manžel zemřel, náš džíp byl starý, tak jsem ho dala vnukovi. Stejně mu už mezitím odešel, jen do něj vrážel peníze, bylo to opravdu velmi staré auto. Já řidičák nemám. Výsledkem je, že se na chalupu nemám jak dostat. Občas mě tam syn nebo vnuk zavezli, ale sama tam být delší dobu nemůžu. Je to samota, nemám se jak dostat do obchodu. Je tam i špatný mobilní signál a děti tvrdí, že tam sama být nemohu,“ říká Alena a připouští, že mají pravdu, protože má problémy se srdcem a v případě potřeby by trvalo dlouho, než by se k ní dostala pomoc. Ze všech stran slyší, že má chalupu prodat a za utržené peníze si užívat penze. Má i několik zájemců. „Nabízejí velmi zajímavé sumy. Byla bych zabezpečená do konce života a hodně by zbylo i synovi, vnukovi a vnučce. Jenže já se při představě, že už naši chaloupku neuvidím, vždy rozbrečím. Každý kámen tam měl manžel v ruce, když budoval zídky a přístupové chodníky. Co já se tam nadřela. Ke každé rostlině mám vztah. Pro mě je to mimořádné místo. Nejraději bych se tam nastěhovala, jen tak koukala do přírody, nic nejedla, nepila a rozplynula bych se tam,“ vypráví Alena.

Rodina jí pokaždé vyhubuje, když takto začne mluvit. Syn jí říká, že člověk by na věcech neměl lpět. „Jenže to není věc, to je místo. Místo mého života,“ říká Alena.

Podobných případů je hodně. Řeší je velmi často ženy, kterým zemřel životní partner. Starost o dům či chatu nebo chalupu nezvládají. Mnohdy nemají řidičák, tudíž nemají jak na chaty a chalupy dojet.   Nemovitosti si žádají spoustu práce při jejich údržbě nebo hodně peněz na to, aby se pomoc s údržbou dala zaplatit. Nic z toho obvykle starší vdovy nemají. Takže se ocitají v začarovaném kruhu. Mají místo, které milují a které jim přináší pěkné vzpomínky na mládí, na manžela. Zároveň jim to místo komplikuje život.

„Nakolik budeme schopni pracovat na zahradách, udržovat domy, chaty, chalupy, to je jedno z témat, které by lidé měli řešit jako součást přípravy na penzi. Poměrně často se setkávám s ženami, které ovdověly, nemají řidičský průkaz a najednou se tudíž nemají jak na chaty či chalupy dostat,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.

Potíž je v tom, že mnozí rodinní příslušníci těmto seniorkám moc nepomáhají. Naopak je nabádají, aby si nekomplikovaly život a raději chatu, chalupu či zahradu prodaly. Sami totiž nemají čas nebo chuť svým matkám či babičkám pomáhat, na chaty je vozit, zapojit se do jejich údržby. „Maminka si neuvědomuje, jak nás zatěžuje tím, že chorobně lpí na domku se zahradou, který má kus za Prahou. Pořád chce, ať ji tam někdo z nás vozí, ať jí tam pomáháme. Jenže my všichni máme hodně práce, máme své domy. Klidně může chodit na zahradu někoho z nás, má to mnohem blíže. Jenže ona úplně fanaticky lpí na pitomé zahradní chatce se zahradou, kterou si kdysi koupili s tátou a pořád na ni jezdili,“ vypráví pětačtyřicetiletý Martin z Prahy.

Matka ho žádá, aby jí o víkendech pomáhal na zahradě. Jeho žena je naštvaná, že víkendy netráví s ní a dětmi. „Nevím co dříve. Jestli dělat něco kolem našeho domu nebo kolem chatky mé mámy. Když jsem jí řekl, že jí má prodat, šíleně se naštvala. Prý nechápeme, že je to pro ni významné místo. Opravdu to nechápu. Je to ošklivý zahradní domek v kolonii plné ubručených důchodců, kteří se hádají, když od někoho k druhému do zahrady zalétne semínko a vzejde z něho plevel,“ vypráví Martin.

Když je člověk mladý, zpravidla nemá tak silný vztah k určitému místu, jako často mívají lidé vyššího věku. Je to přirozené. Čím více let je člověk s nějakým místem spjatý, tím silnější pouto si k němu vytvoří. Pokud ho má spojené s příjemnými vzpomínkami, je pro něj velmi obtížné se ho zbavit.

Nikdo se nemůže divit starší dámě, že se cítí dobře na chatě, kterou koupili a opravovali s mužem v době, kdy do sebe byli zamilovaní, pak tam vychovali děti a strávili tam spoustu pěkných večerů s přáteli. Investovala do ní nejen peníze a práci, ale především své city. A ty city se nyní projevují v jejích vzpomínkách. Nutit někoho razantně k prodeji takového místa, je vlastně bezohledné a necitlivé. Jistě, lidé vysokého věku velmi často nejsou schopni své zahrady, chaty, chalupy či domy sami udržovat či financovat. Pokud k takovým případům v rodině dojde, mělo by být zahájeno nenápadné diplomatické vyjednávání s cílem naznačit si navzájem, jak si rodina představuje budoucnost.

Hele, mami, co myslíš, jak dlouho budeš schopná na zahradě v Beskydech pracovat? Neunavuje tě to? Rádi tě tam zavezeme, ale nemůžeme tě tam vozit každý víkend. Budeme tě tam vozit do dva týdny, souhlasíš? A co do budoucna? Neuvažovala jsi někdy o prodeji? Měla by jsi peníze na lázně, mohla by sis značně zjednodušit a zpříjemnit život.

Může se stát, že maminka po těchto větách začne hystericky křičet, že se chaty nikdy nevzdá. Může se ale také stát, že se nad nimi zamyslí a bude nad nimi přemýšlet i nadále. Každopádně, pokud se v rodině taková situace objeví, všichni zúčastnění by si měli uvědomit, že jde o téma mimořádně citlivé. A ti mladí by měli vědět, že jednou se i v jejich životě třeba naskytne takové srdeční místo, o které nebudou chtít přijít.

chaty a chalupy psychika
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Chalupu vzdálenou 150 km jsem musela před 20 roky prodat. Zůstala jsem sama bez auta a udržovat ji bylo nad mé síly. Udělala jsem dobře, to vidím dnes, kdy je mi 75 let a sotva se projdu parkem. Lpět bezmyšlenkovitě na věcech, zvláště v seniorském věku, opravdu není dobré řešení. Jen přidáváme starosti svým dětem , které mají plno práce samy. Zůstanou nám hezké vzpomínky a pár fotek.
Eva Kolářová
Píši jako důchodkyně, ale v roli dcery. Každé prázdniny (tedy červenec a srpen) jsem s maminkou na chatě a jezdí spíše za mnou moje děti, vnouče a neteře, bratr. Můj partner udělá co může, protože je víkendy ob 14 dnů, ale snažíme se nemovitost a hlavně letní pobyt pro maminku (83) udržet.
Alena Gebauerová
Já jsem ji prodala po smrti manžela, nezvládla bych to ani fiannčně ani fyzicky, navíc nejezdím, Ale dodnes jsem nedokáhzala do té vesnice zajet.
Dana Nepejchalová
Paní Eliško, udělala jste dobře, pokud byste na to byla sama a bez financí, tak by to jen chátralo, jak sama píšete, ať se vám daří.
Eliška Líznerová
Prožila jsem si naprosto stejný příběh. V mých 22 letech , hned po svatbě jsme s manželem začali budovat chatu se zahradou na rumišti, plném plevelu , skládce kam všichni z okolí navezli co nechtěli. Byla to strašná práce. Postavili jsme si tam chatu, no dnes to je rodinný domek a měli nejkrásnější zahradu v okolí. Po 45 letech užívání si přírody manžel zemřel. Zůstala jsem sama, s dostupností autobusu do kopce 2km, a bez financí na jakýkoliv větší stavební problém. Ke všemu obrovský problém se sousedy, kteří mi chatu vyplavili. V mých 72 letech jsem musela domek nedaleko Prahy prodat. Obrečela jsem to mnoho dní a nocí. Ale dcera našla řešení. Koupila si se svou rodinou rodinný dům a mně vzala bydlet k sobě. A začala jsem znovu pracovat na nové zahradě, a po roce od prodeje mé chaty ráda konstatuji, že to bylo to nejlepší řešení, co jsme mohli udělat. Peníze z prodeje se hodí na vybudování nové zahrady u dcery a ještě zbyde na slušné dožití v důchodu. Prohlížím si fotky naší společné práce s manželem, ale čas nám to nevrátí.Byly to krásné chvíle, i když někdy plné dřiny, ale život jde dál a domek i zahrada by jenom chátraly. Tak si myslím, že to byl ten správný krok, co jsem udělala.
Dana Nepejchalová
No když má někdo pěkný důchod a našetřené peníze a může si dovolit zaplatit rekonstrukci, když je sám a nemá pomoc od rodiny, tak v takovém případě si ji může nechat a třeba tam dožít , ale jak jsem psala jen v případě když má peníze , aby si mohl chalupu přizpůsobit a zrekonstruovat tak, jak mu po praktické stránce bude vyhovovat na stáří, ale v opačné, případě, když nejsou síly, ani peníze ani pomoc a zájem z rodiny, tak prodat, bohužel.
Soňa Prachfeldová
Je to složité, myslím že ženy jsou ve vzpomínkách více vázány na to co bylo a už bohužel není. Je dobré mít třeba přítelkyni a někam vyjet pokud to zdravotní stav dovoluje. Také děti citlivě přimět maminku, aby nelpěla na něčem co už se v budoucnu nezvládne. To už by nebyla romantika , ale samý stres.
Zdenka Jírová
Také mě postihlo podobné dilema. Bohužel, i když jsem se s chalupou velmi těžce loučila . bylo to dědictví po babičce a naše rodina ji vlastnila rovných 100 let-musela jsem ji prodat, zůstala jsem sama a dcery o ni neměly zájem. Dodnes na ni vzpomínám, ale ani ze zdravotních, ani z finančních důvodů jsem si ji už nemohla dovolit. Teď tam jezdím jednou za rok na hrob, dcera mne tam vozí, projdu se, podívám se na chalupu, zavzpomínám. Život ale jde dál.
Libor Farský
Já to řešil obráceně. Svépomocí jsem řadu let dával dohromady chalupu a pak jsme se do ní odstěhovali. Dnes v ní se mnou s rodinou bydlí jeden syn a druhý v jiné chalupě nedaleko.
Hana Rarasch
Ano,sami jsme 30 let budovali rekreační dům, bazén, altán, zahradu. Synové vyrostli, doprava bídná, pouze spolehnutí na auto, a tak jsme prodávali. pak jsme budovali další rekreační zázemí v dosahu MHD, ale stále to nebylo ono. Nakonec jsme koupili nový řadový dům s malou zahradou, bazén máme už také, dostupnost MHD a díky novým technologiím opravdu nemusíme dlouho dělat podstatnou údržbu. Za romantikou si prostě můžeme zajet.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 13. týden

Na Zelený čtvrtek začíná na státních hradech a zámcích turistická sezona. Tak si vyzkoušíme vaše znalosti na téma "České hrady a zámky."

AKTUÁLNÍ ANKETA

Provedli jste nějaké úpravy svého bytu či domu na stáří? (sprchový kout místo vany, bezpečnostní madla, bezbariérové prahy apod.)

Ano, úpravy bytu jsem (jsme provedli)

29%

Ano, ale zatím jen částečně

15%

Nevím, jaké úpravy by to měly být

11%

Ne, ale zvažujeme to

13%

Ne, o žádných úpravách neuvažuji

17%

Ne, protože na to nemám peníze

15%