Ze života mizí rituály. A to je špatné
Ilustrační foto: ingimage.com

Ze života mizí rituály. A to je špatné

21. 4. 2019

Lidé mají čím dále méně příležitostí prožívat společně radost, smutek či žal. Společnost totiž čím dál méně udržuje rituály. Místo velkých pohřbů se dělají ty bez obřadu.

Neslaví se křty dětí, mnozí lidé ani neslaví narozeniny ve velkém kruhu rodiny. Příležitostí, kdy se sejde rozvětvená rodina, jak to bylo zvykem u našich předků, je nyní mnohem méně. A to je škoda.

Pětaosmdesátiletá Amálie má ve svém okolí mnoho příkladů, že rituály se stávají minulostí. „Vnučka měla malou svatbu. Na radnici šla jen nejužší rodina, pak nás vzali na oběd do restaurace a bylo po všem. Když se jim narodilo dítě, nebyly křtiny, nebyla oslava. Rodina se kvůli tomu vůbec nesešla. Když zemřel můj zeť, dcera se rozhodla, že nechce pohřeb, obřad. Prý ho někde rozptýlila. Většina mých dětí a vnoučat časem přestala slavit narozeniny, scházíme se jen, když má někdo kulatiny a to ještě polovina příbuzných nedorazí. Vymluví se, že se jim to nehodí, že nemají čas. Je to divné. Za mého mládí bylo mnohem více příležitostí, kdy lidé společně něco prožívali, ať už šlo o události veselé či smutné. Když byla svatba, tančilo se až do rána. Když byl pohřeb, pilo se a brečelo až do rána,“ tvrdí.

Vystihuje to, o čem čím dál více mluví psychologové. Nejde moralizování o tom, že se ze společnosti vytrácejí hodnoty, to vůbec ne. Jde o popis stavu, v jakém nyní společnost je. Zkrátka, lidé si vytvářejí čím dál méně příležitostí k tomu, aby se rodina a přátelé scházeli. A ti starší, kteří by se třeba scházet chtěli, k tomu tudíž nemají možnosti.

„Chtěl jsem jít kamarádovi na pohřeb. Než jsem zjistil, kdy ho má, bylo po všem. Přesněji, žádný pohřeb nebyl, příbuzní tvrdili, že si ho nepřál. Možná si ho nepřál, rozumím tomu, respektuji to. Ale uvědomil jsem si, jak jsem v dětství chodíval s babičkou na hřbitov. Nosila tam kytky k hrobům svých přátel a předků, potkávala se tam se známými, společně si povídali, vzpomínali. Byly tam lavičky, lidé se tam setkávali. Pamatuji se, že se tam s kamarádkou normálně bavila, smály se, když vzpomínaly na některé nebožtíky. Já si tam jako kluk hrál mezi hroby a nepřipadalo mi na tom nic divného či špatného. Když jsem jednou vzal vnuka na hřbitov, mladí mi vynadali. Řekli, že si to nepřejí, že to není prostředí pro dítě, že ho tím děsím. Mám pocit, že se z života vytrácí to, co dříve bylo přirozené,“ vypráví sedmaosmdesátiletý Václav.

„Lidé velmi často říkají věty typu: Nemám rád pohřby, nechodím na pohřby, stejně tím už nikomu nepomůžu. Smrt je u nás tabuizovaná. Pro truchlení není dostatek sociálních rituálů. Pozůstalí se snaží zármutek potlačit, ignorovat,  jedním z obranných mechanismů bývá útěk z reality do hyperaktivity,“ uvedla k tomu tématu psychiatrička Tamara Tošnerová.

Zmiňuje studii slovenské etnografky Viery Feglové, která si všímala lidí, kteří chodí na hřbitovy. Zaměřila se na hřbitov ve Slavičím údolí v Bratislavě. „Objevila tam na některých hrobech cigarety nebo talířek se  závinem. Přes vánoční svátky misku cukroví, vánoční stromeček. Lidé, kteří tam věci nosili, to zdůvodňovali tím, že zemřelý je měl rád.  Z osobního setkání mám zkušenost s dcerou, která hrála svému otci u hrobu na housle, protože prý velmi rád poslouchal její hru,“ vypráví Tamara Tošnerová ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. Podobné rituály možná někomu připadají nesmyslné, zbytečné, až směšné, ale psychiatrička je rozhodně neodsuzuje, ba naopak. „Naše prožívání životních událostí se nemění. Ale přizpůsobováním se novým konvencím můžeme i výrazně trpět. Neúčast či popření vhodnosti rituálu pohřbu znamená nerozloučení se i problematickou podporu pozůstalým. Také myšlenka, že děti na pohřeb nepatří, protože by je to zbytečně traumatizovalo, je nešťastná. Dítě začíná chápat smrt ve věku šesti let. Není důvod, proč by nemělo být součástí rituálu rozloučení s příbuzným, kterého dobře znalo a mělo k němu hezký vztah,“ vysvětluje psychiatrička.

Dříve bývalo běžné, že lidé svůj žal i radost více prožívali. A právě hřbitovy byly místy, kde se mohli někomu svěřit, uvědomit si, že truchlících osamělých lidí je mnoho. Podobné to bylo se křty, se svatbami, s narozeninami. Lidé měli důvod se sejít, společně se radovat, bavit. Mohli plánovat, těšit se na něco.

Jistě, každý člověk je jiný a někdo velkou společnost a rodinné sešlosti nevyhledává. Na druhé straně se většina lidí někdy dostane do situace, kdy potřebuje něco sdílet, svěřit se, poradit se nebo se prostě jen pobavit. A právě proto byly rituály důležité. Lidé  měli v životě řád. Věděli, že když se něco dobrého či zlého stane, sejdou se s ostatními a budou to prožívat společně. Nyní takto k životu přistupuje mnohem méně lidí. Generace nyní žijících nejstarších seniorů je zřejmě tou poslední, která ještě pevné rituály v životě měla. Generace mladší už na ně nejsou zvyklé a tudíž si je těžko dokáží znovu vytvořit.

rodina
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Škopánová
Pane Dobeši myslím, že kdyby v té rakvi ležel třeba váš bratr líbilo by se vám to méně.
Anna Dudková
Každý má asi k této problematice jiný postoj, i když pod slovem rituál si lze představit něco zhola jiného, než je v článku popisováno. Ale k věci. Že se rodiny, ani přátelé už neschází, je smutná pravda, ale svatby a pohřby rozhodně nepatří mezi ty chvíle, kdy se rodina sejde dobrovolně a uvolněně se baví, ba naopak. Tady je to popisované jako selánka, ale většinou se na těchto slavnostních obřadech zadělá na malér, po něm se příbuzní dlouho pomlouvají, na pohřbech vyplouvají po pár skleničkách na nebožtíka věci, které s ním měly spíš usnout. Křtiny prosím ne, tento náboženský přežitek, kdy někdo leje na nebohé dítko vodu, nejlépe v zimě, mě vždycky naprosto irituje. A děti na pohřbech a hřbitovech? To byl takový nešťastný venkovský zvyk. Možná jsou ti, co tu na to s dojetím vzpomínají, odolní, pro mě z toho vzniklo celoživotní trauma. Denně jsem chodila s babičkou na hřbitov na dědův hrob. Kam chodíme na vycházky se provalilo, až když zmizely všechny moje panenky a rodiče je našli zahrabané v pískovišti, taková nevinná hra, řeklo by se. Jenže od tří let jsem se začala potýkat s hrůzou ze smrti, panika mě přepadávala kdykoliv a kdekoliv. A dodnes se pohřbům vyhýbám, jak to jde. Umíte si představit hrůzu dítěte z nicoty a bezmoc mámy, kterou jsem v hysterických záchvatech od tří let prosila, aby mě nenechala umřít? Tak na to myslete, až budete chtít zavést pro své děti nebo vnoučata tyto "rituály", senzitivní člověk si to nese jako trauma celý život.
Jiří Dobeš
Když mě bylo asi 6-7 let (cca 1983) jsem byl jako každý léto u prarodičů na prázdninách na vesnici u Humpolce. Umřela paní Bubnová (přes 90 let, dobře si ji pamatuju dodnes), šel pohřební průvod od kostela na hřbitov přes celou vesnici, hrála dechovka a celá vesnice to šla. Babička mě vzala s sebou, moc jsem se na to těšil (pohřební průvody jsem fascinovaně sledoval zatím jen zpoza plotu), došli jsme tak na hřbitov a za doprovdu dechovky šla rakev do země. Jsem moc rád, že jsem to mohl zažít a babičce patří dík. Bohužel tyto pohřby skončili v druhý půlce 80. let a tato smutná sláva s dechovkou a dlouhým procesím kráčejícím za rakví zanikla. Na hřbitov jsme s babičkou chodili pravidelně zalévat kytky na několika hrobech. Hřbitov to je dodnes malebný a jsem rád, že mě tam babička brala a já mohl nosit konve a zalévat. Babička bohužel před pár lety zemřela, žádná dechovka ani procesí z kostela. Je jiná doba. Kdybych uměl psát jako Marcel Proust, tak vím o čem by to bylo.
Mirek Hahn
Tak spolu s posunem chování společnosti se mění i rituály. Měnily se vždy, vždycky se projevoval nějaký vývoj, poplatný způsobu života společnosti. Nemáme velké a rodinné pohřby, máme olajkované příspěvky na FB. Pro část populace může být tradiční rituál svazující, náročný, nákladný, jaksi povinně očekávaný, a tím pádem i bezobsažný. Ať se každý rozhodne pro svůj způsob. Když mi zemřel otec, byl jsem na pohřbu, bylo to náročné, pár věcí se mi společensky nevydařilo, nikoli mou vinou, kromě toho jsem byl nervózní, nesvůj a měl jsem trému. Po pár dnech jsem bez ohledu na celé příbuzenstvo, sezval staré pány, všechny kamarády mého otce, kteří chtěli přijít. Do hospody, kam táta chodil na pivo. Žádná sláva, hostina, proslovy, kytky a fangle. "Pánové, každý si objedná co je mu libo a co má rád, bavme se, pijme... já to platím". Rozcházeli jsme se hodně po půlnoci, pánové hrubě nad sedmdesát let se zvesela rozjížděli na kolech, jen já o generaci mladší, jsem se motal i pěšky. Nebyl to rituál, byla to moje recese. Ale teprve pak jsem věděl, že jsem udělal to co jsem měl a chtěl, ukončil jsem to, rozloučil se a dostál svému svědomí. Jen mně ještě asi dva týdny vyčítavě oslovovaly manželky starých pánů...., že se o ně musely ještě tři dny po rozloučení, intenzivně starat....
Mariana Krásná
Článek mě velmi oslovil. Po většinu roku pobývám v Rakousku a moc se mi líbí, jak oslavují třeba narození dítěte (hlavně na vesnici): před domem je třeba postava čápa, drží v zobáku uzlíček se jménem miminka, nebo na šňůře s dětským prádýlkem je opět kolíčkem připevněná cedulka se jménem, girlandy balonků zdobí dům...prostě se dělí o radost s ostatními lidmi. Nebo narozeniny, hlavně tedy kulaté: před domem je výzdob, která charakterizuje oslavence, jeho hobby apod., samozřejmě veliké číslice s dosaženým věkem, různé veršovánky... moc se mi to líbí. V mé rodině(naštěstí jen v té bývalé, tedy předrozvodové části) jsem se bohužel setkala s postojem - narozeniny neslavím. jednalo se se současně o padesátiny a šedesátiny dvou bratrů,( z nichž ten starší byl mým manželem 31 let, než jsme to trápení ukončili.) Nevím, proč ten pseudoskromný postoj, když po návrhu naší dcery, že mu tu oslavu uspořádá (a zaplatí), bylo najednou vše jinak, i ten bratr se najednou připojil, pak si prý oba pochvalovali, jak to bylo hezké, když se rodina sešla. Podotýkám, že ani jeden z nich na tom není tak špatně, aby jednou za 10 let nemohl pozvat rodinu, která není zas tak rozvětvená. Připadlo mi to u obou jako póza. A rituál pohřbu? Ano, tisíckrát ano, je to způsob, jak ukončit to bolestné období po úmrtí někoho blízkého. Po smrti mé maminky jsem až na pohřbu uvěřila, že už ji nikdy neuvidím, a pro ostatní to byla příležitost, jak dát najevo soustrast nebo i úctu, berte to jak chcete. Pracuji ve Vídni jako pečovatelka u nemocných a nemohoucích seniorů, když před rokem má poslední klientka zemřela (po roce neskutečného trápení pro ni i pro jejího manžela), bohužel trvalo skoro měsíc, než byl pohřeb (bylo to týden před vánocemi a pohřeb byl až 10. ledna), a ten měsíc byl pro jejího manžela opravdu hrozný, měla jsem strach, že se zblázní...až po pohřbu byl schopen jakž takž situaci akceptovat...byli spolu 60 let opravdu v dobré i zlém, a nebýt toho rituálu, kdy mu spousta přátel a známých dala najevo jakousi duševní podporu, asi by trvalo mnohem déle, i tak truchlil skoro rok, a nebyla to žádná póza, když vidíte skoro devadesátiletého muže plakat, protože se mu dostala do ruky nějaká věc po jeho ženě, rve vám to srdce.
Olga Škopánová
Nevím odkud psychiatři berou ten názor že dítě se má brát na pohřeb. Já jsem si to zkusila a měla jsem trauma ještě hezkých pár let.
ivana kosťunová
Rodinná pospolitost se mi líbí a rituály k tomu patří. Pokud se členové rodiny scházejí rádi , je to milé. Pokud by se ale dodržování rituálů mělo stát povinnou záležitostí, spíše to obtěžuje.
Jana Šenbergerová
Rituály nemusím. Žádné. Respektuji, že někdo je k životu potřebuje.
Věra Ježková
Také nemám ráda rituály. Ač je pro mě v životě důležitý řád. Rituálem rozumím obřad, tedy např. pohřeb, svatbu, mši či promoci. Chození na hřbitov za rituál nepovažuji, bavit se tam mi ale vhodné nepřipadá. Když jsem byla malá, maminka mě tam občas brala – a tak jsem v rámci svých možností pochopila, že existuje smrt. Na pohřeb bych dítě nevzala. Mladou generaci moc neznám, ale myslím si, že rituály jí chybět nebudou. Např. ve sdílení je na tom jistě mnohem lépe než my starší.
Zorka Horká
Pohřeb jako rituál? To snad jedině mezi cikány. Ti si potrpí na okázalost. Jinak tzv. poslední rozloučení - obřad jako takový je jen neosobní přednášení smutečního řečníka. Nepřemýšlím o tom, proč je to tak. Rituál pro mne taky znamená něco jiného, než se popisuje v článku. U přírodních národů např. přechod chlapce v muže, dívenky v ženu. A tak bych řekla, že to cítím jako Jana K. a pro rituály nemám příliš pochopení ( v naší zeměpisné poloze)….

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.